Proč se chci projít po žhavém uhlí

p { margin‑bottom: 0.21cm; }

Přechod přes žhavé uhlí je metafora pro posunutí vnitřních hranic, pro překonání překážek a bloků, jež nás každý den a celý život omezují. Když mohl současný americký prezident a spousta vyznamných osobností korporátního světa, můžu i já.

Pokud nám není otázka osobního vývoje lhostejná, sami aktivně vyhledáváme možnosti, které nám tento proces nastartují nebo zpříjemní. Rád s těmito malými pomocníky experimentuji. Když něco nevyzkouším, nedozvím se, jestli mohou mé životní mozaice něčím prospět. Nadcházející experiment bude akorát trochu ožehavější než obvykle.

V podání, v jakém bude firewalking prezentován na nadcházejícím veletrhu Evolution, vychází z neurovědeckých základů. I proto se tak dobře uchytil v korporátním světě při firemních akcích. I proto se můj pragmatický mozek rozhodl, že jej vyzkouší právě při této příležitosti.

Neurošotek

Jiří Vokáč Čmolík ze společnosti Inner Winner, jeden z hlavních reprezentantů firewalkingu u nás, pracuje při této metodě s fenoménem neuroleadershipu. Ten pomáhá pochopit, jak funguje náš mozek v reakci na změnu, na výzvy, řízení nebo výkon a jak tyto informace využít pro rozvoj jednotlivců i firem.

„Každý z nás má své bloky, svého šotka, který nám brání být úspěšnější. Určitě to znáte, říkáte si: sakra, jak to, že se mi to děje zase? Už jsem byl zase kousek od toho, abych sbalil tuhle ženskou, a zase nic…“

Známe to. Jedna část našeho mozku, neokortex, má své sny a vize. Ví, jak se chytit nových příležitostí. Jiná, limbická část ale zareaguje: To je blbost! Takových už tady bylo a jak dopadli!

Limbický systém prostě nemá rád změny a radši si hoví v bezpečném stereotypu, nehledě na to, jak je pro nás nepříjemný. Vytváří vědomá rozhodnutí o tom, jestli se do něčeho nového pustíme, nebo to necháme plavat.

Emoční část mozku nám diktuje, co je možné a co není. Vytváří realitu kolem nás. V bdělém stavu si většina lidí řekne, že chodit přes žhavé uhlí, které má 600 stupňů, prostě nejde. Tato část mozku potvrzuje realitu, že je oheň žhavý.

„Mozek nám tvrdí, že spousta věcí nejde – buď tam ten program vložil někdo jiný, například v dětství, nebo jsme si ho tam úspěšně vložili sami,“ vysvětluje Vokáč. „Mozek to celé pěkně zacyklí a odpoví nám: to nejde, to nemůžeš.“

Firewalking podle něj slouží jako metafora: hranice vnímání reality jsou mnohem dál, než si myslíme. Posouvá naši zkušenost z „To nejde“ na „To jde“. Do neokortexové části mozku, kde se rodí vize, velké myšlenky. To, co nás posouvá dopředu a mění nám život.

O samotné rozžhavené uhlí nakonec zas až tak nejde. Důležitý je proces, během něhož narazíme na mnohem obtížnější věci, než je žár pod našimi chodidly.

Přednáška 24. října 2024