Zeptej se těla

V některých případech může být lehčí zaměřit se na myšlenky – racionální, logicky uchopitelné argumenty. Zvažujeme pro a proti. Píšeme si plusy a mínusy. Vyhodnocujeme současnou situaci v domnění, že konstruktivní přístup nám dá odpověď. Snažíme se předvídat budoucnost. Hledáme nejlepší řešení. Sbíráme názory druhých. Ať už na vyžádání, či nikoliv.

Faktem je, že ve většině situací se mnoho proměnných teprve ukáže. Například když se rozhodujeme, zda zůstat v současné práci, nebo vzít novou. Zvažujeme, zda ukončit vztah, ve kterém jsme nespokojení. Být raději svobodní, ale ve stejné chvíli možná osamělí. Zvažujeme různá místa k bydlení. Nebo když se rozhodujeme, který obor studovat, abychom v něm byli dobří a úspěšní.

Na mysl nám přichází: Co když se rozhodnu špatně? Co když budu litovat? Co když bych měla být spokojená s tím, co mám? Nejsem jen nevděčný? Neměl bych jen zatnout zuby a vydržet to? Co by za to dali druzí? Nestěžuji si příliš? Co vlastně hledám? Co čekám, že se stane?

Do našeho rozhodování se vkrádají pochybnosti. Přemýšlíme a přemýšlíme a snažíme se vymyslet něco, co nemá jednoznačnou odpověď. A to je přesně ta situace. Situace, ve které může být tím nejlepším řešením „dát na svůj pocit“.

Co vlastně cítím a co chci?

Karolína přemýšlí už několik měsíců. Je to vyčerpávající a intenzivní. Mysl jí nedopřává příliš odpočinku. Vztah, ve kterém je, by označila jako dobrý. Okolí moc nechápe, proč by se chtěla rozejít. Petr je milý, hodný, šarmantní kluk. Je zodpovědný, poctivý, pracovitý. Dokázala by vyjmenovat minimálně dalších deset pozitiv. Posledních několik měsíců má ale pochybnosti, zda to opravdu stačí.

Poznali se na volejbale. Petr tam přišel jako náhradník, kamarád kamaráda. Ze začátku by o něj ani pohledem nezavadila. Po čase se začali poznávat a Karolína zjistila, že je jí s ním vlastně vcelku příjemně. Oba rádi hráli volejbal, bydleli ve stejném městě, měli několik společných přátel. Petr se do ní bezhlavě zamiloval. Uháněl ji tak dlouho, až kývla a začali spolu chodit.

V podstatě byla opravdu spokojená. Nic jí nechybělo, cítila se opečovávaná a hýčkaná. Petr by splnil každé její přání. Karolína se s ním cítila v bezpečí. Líbilo se jí být ve vztahu, chodit společně do kina a na kávu, jezdit na dovolenou, sdílet zážitky. Líbilo se jí být s někým. Nebyla si však jistá, zda ten někdo má být opravdu Petr.

Jsou spolu tři roky. Poslední půlrok přemýšlí o rozchodu. Zvažuje pozitiva, uvědomuje si negativa, reflektuje pochybnosti. Možná sbírá odvahu. Neví, co to v ní je. Neví, co je správně. Ale jestli se nějak nerozhodne, zničí ji to. To je asi jediné, co ví. Co mám dělat? Jak mám svoje dilema rozseknout?

Mnoho z nás žije podobný příběh jako Karolína. Ocitneme se na místě, kde není ani dobře, ani špatně. Kde jsou pozitiva i negativa. Svým způsobem je nám hezky, ale na druhé straně vidíme, co nefunguje. Uvědomujeme si věci, které nám chybí. Možná dokonce vidíme něco, co je vyloženě špatně, ale vždy to nějaké pozitivum vykompenzuje. A tak balancujeme.

Někdy rozum selhává a máme pocit, že jsme probrali body pro a proti desetkrát dokola. Můžeme mít pocit, že jsme si před sebou obhájili, proč zůstat nebo proč odejít, ale každý den jako kdyby se vloudila myšlenka na jiný scénář: Neměl/a bych přece jen…? Udělal/a jsem správně? Nebude lepší, když…? A přesně v tuto chvíli, v tento moment bych se zeptala: A co říká vaše tělo?

V šestnáctém století René Descartes vyjádřil myšlenku, že naše tělo a mysl fungují naprosto nezávisle a odděleně. Je sice možné, že se nějak ovlivňují, ale jelikož nemůžeme jednoznačně prokázat jak, budeme předpokládat, že tento vztah neexistuje. Tělo je jen nástroj. Duše existuje samostatně a usiluje o realizaci svých vášní. V šestnáctém století – to je pěkná řádka let zpět.

Někteří z nás ale jako by žili v duchu Descartovy filozofie. Tělo je nástrojem, který by měl bez problémů fungovat. Nemá nárok na selhání či odpočinek. V žádném případě nás nesmí zradit, a pokud to dělá, třeba se potí na výběrovém řízení nebo se červená při firemní prezentaci, stane se nepřítelem, proti kterému bojujeme. Zlobíme se na něj a rozčiluje nás, že si dělá, co se mu zamane.

Rozhodujme se jako celý člověk

Skutečnost je taková, že tělo je naší duši nejblíže. Můžeme si představit, že tělo a duše jsou celoživotní partneři, nebo v ještě lepším případě, jeden nerozpojitelný celek. Kniha s názvem Descartesův omyl od slavného psychologa Antonia Damasia zdůrazňuje, jak je tělo neodmyslitelně spjato s naším psychickým prožíváním. Zvláště se zaměřuje na onu důležitost fyziologických a biologických procesů během rozhodování.

Damasio si kladl otázku, jak to, že v situacích, které mají desítky různých proměnných, scénářů a řešení, se člověk dokáže rozhodnout v řádech sekund. Čím to, že známe odpověď na něco, co třeba žádné řešení nemá? A čím to, že někdo toto řešení hledá daleko obtížněji? Zkoumal zdravou i nemocnou populaci. Neurologické pacienty, kteří měli různé tělesné handicapy.

V tomto kontextu je velmi známý případ pacienta Elliota. Do doby, než mu byl diagnostikován a následně chirurgicky vyoperován meningiom – nezhoubný nádor, působil jako spolehlivý zaměstnanec obchodní společnosti. Své povinnosti vykonával zodpovědně a svědomitě. Po operaci se ale jeho život od základů proměnil.

I nejjednodušší věci mu činily obtíže. Nedokázal se koncentrovat. Do práce chodil pozdě, byl nespolehlivý a neplnil své úkoly. O práci záhy přišel. Zkoušel podnikat, ale oblasti, do kterých se pustil, byly nejisté a riskantní. Dříve nebo později vše zkrachovalo – i jeho osobní vztahy. Rozvedl se. Navázal nový vztah, oženil se podruhé a podruhé se rozvedl.

V životě se mu nedařilo. Ne proto, že by byl líný nebo pasivní. Nedařilo se mu proto, že se neuměl rozhodnout. Neuměl vyhodnotit, do které činnosti by bylo nejlepší se pustit. Která se z dlouhodobé perspektivy vyplatí. Objektivně bylo s jeho tělem a duší vše v pořádku, lékaři byl uznán za zdravého psychicky i tělesně. Jak ale z příběhu cítíte, vše v pořádku s jeho životem opravdu nebylo.

V době, kdy Elliot zápasil se svým životem a marně usiloval o spokojený a klidný život (podobně jako většina z nás), zkoumal Antonio Damasio pacienty s poškozením frontálního mozkového laloku. Do jeho péče se dostal i Elliot a Damasio jej otestoval od hlavy k patě. Provedl všechny uznávané psychologické testy. Osobnost, inteligence, rozhodování, vše bylo v normě. Žádné zvláštní odchylky. Inteligence nadprůměrná. Žádná psychopatie. Tak co je špatně?

Jakožto pozorný badatel si Damasio všiml, že po celou dobu jednal Elliot s chladnou hlavou. Bez emocí. Životní katastrofy, které Elliota potkaly, by jiný člověk prožíval přinejmenším s intenzivním smutkem, nervozitou, úzkostí nebo by upadl do hluboké deprese. Vždyť přišel o práci, ženu, domov, v podnikání se mu nedařilo a nový vztah též ztroskotal. Elliot byl ale ledově klidný. Připravený se pustit do dalších vztahů, do dalších podniků.

Na základě mnoha klinických pozorování a pokusů vytvořil Damasio teorii somatických markerů. Markery jsou tělesné ukazatele, které nám pomáhají určit správný směr. Naše rozhodování totiž probíhá mnohdy automaticky, podvědomě. Skrze tělo a jeho vnitřní pocity, které naše mysl rychle vyhodnocuje. Je to síto, které odděluje podstatné od nepodstatného.

Somatické markery mnohdy dobře vyžíváme u nepodstatných věcí – při otázce, zda si dáme v restauraci smažený sýr, nebo salát. Zda máme chuť vidět se s příbuznými, či nikoliv. Při rozhodování, zda si přečíst detektivku, nebo naučnou knihu. Tam pocit identifikujeme lehko, rádi se o něj opřeme a rozhodneme se ve vteřině. V těžších životních otázkách jako by se něco zadrhlo.

Studie provedené v návaznosti na tuto teorii potvrdily, že ony vnitřní pocity (chvění v útrobách, motýli v břiše, horkost, chvění…) jsou v našem životě nesmírně důležité. Bez nich bychom možná dopadli obdobně jako Elliot.

Kolikrát je ale odsuneme do pozadí? Kolikrát svým tělesným pocitům nevěnujeme pozornost, nebo je dokonce popíráme? Kolikrát se je snažíme potlačit? Umlčet je s tím, že se nám zrovna nehodí žaludeční nevolnost, zpocené dlaně či bolest hlavy? Kolikrát jdeme myšlenkami proti tělu, proti tomu, co se v něm děje, a snažíme se vše racionálně vymyslet?

Vnímej a všímej si

Ne nadarmo se gestalt terapie zaměřila na tělesné procesy jakožto nedílnou součást psychického prožívání. Na projevy našeho těla při různých psychických obtížích nebo zkrátka při našich myšlenkách. Friedrich Pearls, zakladatel tohoto směru, jemuž je připisován i pojem „celostní medicína“, doslova nutil své klienty, aby takzvaně „zůstali se symptomem“. Zůstali s tím, co se odehrává v jejich těle, a mluvili za příznak: za svoji bolest hlavy, třes ruky, chvění, bolení břicha, rychlé trávení, zkrátka za cokoliv, co se v nich děje tady a teď.

Co se děje v našem těle na nevědomé úrovni, je nesmírně důležité. Někdo by mohl říct, že na to není čas. Příliš se analyzovat nebo bádat, co kde nás zatlačí nebo píchne. Nicméně ať chceme, nebo ne, tyto procesy neustále ovlivňují náš psychický stav i rozhodování, jak Antonio Damasio prokázal.

Karolína se doposud snažila vše vymyslet a zhodnotit. Racionálně odůvodnit nejlepší možné řešení. Zvážit pozitiva i negativa potencionálního rozchodu. Nic z toho nepomáhalo, nefungovalo. Naopak, Karolíně bylo ještě hůř. Velmi zajímavá byla reakce, když Karolína dostala otázku: „A co říká vaše tělo?“ „Cože má říkat? Já vůbec netuším. Jak to myslíte, říká?“ „Co teď cítíte v těle? Co se v něm odehrává?“

Pro mnoho lidí může být skutečně obtížné na tuto otázku odpovědět. Mirko Frýba, klinický psycholog a zakladatel satiterapie, nasbíral mnoho cenných zkušeností v buddhistických klášterech. Své poznatky a zkušenosti skloubil s klinickou praxí a vytvořil metodické postupy pro léčbu duševně nemocných pacientů, které obsahují prvky všímavosti, meditace, focusingu a psychodramatu. Postupy se ale dají využít v každodenním životě. Zvlášť kdybychom potřebovali lépe komunikovat s naším tělem a lépe mu rozumět.

Jedno ze základních cvičení nese název „všech pět pohromadě“. Myšlenka je jednoduchá: uvědomit si svých pět smyslů. Postupně. Zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Co vidíme? Co cítíme? Co nás tlačí, hřeje, studí? Co cítíme na dlaních? Na ploskách nohou? Co dělá naše srdce, plíce, břicho? A vy? Máte teď všech pět pohromadě?

Trénink dělá mistra

Karolína chvíli jen tak tiše seděla. Zavřela oči. Soustředila se nejprve na oblast hrudníku a břicha. Dech, tlukot srdce, tlak v břiše. Pocítila bolest hlavy. Tupou, mírnou, ale neustále přítomnou. Povolila zatnutá, mírně pozvednutá ramena. Narovnala záda, která na různých místech bolela. Na jazyku pocítila podivnou hořkost. V břiše tupý tlak a vlastně i trochu hlad. Uvědomila si své rozbolavělé nohy, puchýře na patě. Uvědomila si, jak je její tělo unavené a zeslabené. Podnětů bylo tolik a najednou jako by to nešlo zastavit.

Mirko Frýba ve své teorii mluví o několika ukotveních. Kromě pěti smyslů, které si uvědomujeme tady a teď, je dalším ukotvením odpověď na otázku: „Co chci?“ Teď možná namítnete: A jak to souvisí s tělesnými pocity? Jak to souvisí s tím, že nám tělo pomůže odpovědět na otázku: Co mám dělat / Jak se mám rozhodnout?

Máte pravdu, na první pohled to může být zavádějící. Ale stále jsme v okamžiku tady a teď. Pokud jste při čtení či poslechu neodolali a začali toto cvičení zkoušet, vyzkoušejte i toto: Představte si jeden možný scénář, o kterém uvažujete. Představte si, že jste změnili práci, nebo naopak zůstali na stejném místě. Představte si sami sebe za tři měsíce, rok, pět let… Co se teď děje ve vašem těle? Co vám říká? Jak se u této představy cítíte?

Pozor, toto cvičení není nejjednodušší, pokud je chceme provést opravdu poctivě a důkladně. Opravdu si uvědomit, co tělo říká, je brilantní dovednost buddhistického mistra. Ale cvičení z nás tohoto mistra může učinit. Pokud opravdu tělu chceme naslouchat. Jestliže jej bereme jako nejlepšího a nejbližšího přítele, kterého máme, a nasloucháme mu, nepochybuji, že nám dá cenné rady, tipy, doporučení a zcela jistě usnadní naše rozhodování.

Možná se nacházíte na rozcestí. Zvažujete možnosti. Možná jste o všem do detailů přemýšleli. Zvážili plusy i mínusy různých alternativ. Možná jste to probrali s přáteli, rodinou, se svým terapeutem. A možná, že stále nevíte, které řešení je to správné.

Někdy zkrátka vědět nemůžeme. Nepředpovíme všechny proměnné. Situace se může změnit na sto různých způsobů. Ale když cítíme, že už se potřebujeme rozhodnout, můžeme se zeptat našeho těla: Co se v něm děje? Co prožívá právě teď? Je mu dobře? Mohlo by mu být líp? V jaké situaci / při jaké představě je mu lépe? Co se v něm děje při představě různých scénářů?

Čtenáře nejspíš zajímá, jak to dopadlo s Karolínou a Petrem. Pravdou je, že nevím. Karolína ukončila konzultace po třech sezeních. Na konci třetího sezení působila šťastně a spokojeně. Chce se mi říct: zabydleně ve svém těle. Pomáhalo jí zorientovat se. Po dobu konzultací neučinila žádné radikální rozhodnutí, ale jako kdyby se jí odlehčilo. Měla v sobě hluboký prožitek, že když bude naslouchat svému tělu, nemůže se rozhodnout pro něco špatného.

Je možné, že i pro nás, pro všechny, co zrovna mají vnitřní dilema, bude náš vnitřní pocit další dílek do skládačky, který může vést k rozhodnutí. Třeba nám tělo dá další indicii. Proměnnou, kterou bychom neměli opomenout. Někdy stačí jen chvíli naslouchat. Možná budeme sami překvapeni, co se nám snaží říct.