Zdravý hněv

Milá Oli, přijde mi, že přinášíte velmi důležité téma pro vás i mnohé další. Předesílám, že odpovídám na vaši konkrétní situaci z toho, jak jste ji nastínila. Někomu, z jehož popisu by vyplývala tendence naopak převážně hledat chyby u ostatních a přenášet svoji zodpovědnost na okolí, bych odpovídala jinak. Jako psychoterapeutka nedávám konkrétní návod, spíše vám nabízím svoje myšlenky, nápady a další otázky k možnému prozkoumání.

Stigma na vzteku

Reakce rodičů a dalších blízkých na vyjadřování vzteku dítěte mívají velký vliv na to, jaký máme k této emoci vztah. Můžete zkusit pátrat po tom, jak se vaše postoje ke vzteku a jeho prožívání formovaly:

• Vybavíte si nějakou situaci, kdy jste se na někoho hněvala a projevila svůj vztek?
• Jaké byly okolnosti a reakce druhých?
• Co jste si z té situace odnesla?
• Jak se na danou situaci díváte nyní?

Lidé, kteří mají s vyjadřováním vzteku potíže a považují ho za nežádoucí, si často v terapii dojdou k tomu, že jejich projevy vzteku byly zakazovány, případně i trestány. Zvláště u dívek bývá na vztek pohlíženo jako na něco zahanbujícího, nežádoucího, co poukazuje na „špatné vychování“. Slýcháme věty typu hodné holčičky se nevztekají nebo prostě jen nevztekej se! Jenže jak si má dítě se zakázanou emocí poradit?

Většinou nám nikdo neukáže způsob, jak se vztekem nenechat pohltit, neublížit v jeho projevu sobě nebo okolí a zároveň jej nemuset potlačovat, ale dát mu prostor. Slyšíme prostě jen zákaz a odsouzení: vztekat se je špatné. Přitom to, co je ve společnosti přijatelný a co nepřijatelný projev vzteku, je dáno kulturně a liší se v různých obdobích a místech na světě.

Navíc projevy vzteku hodnotíme různě v závislosti na tom, kdo je dává najevo. Můžeme si toho u sebe i u druhých všímat a problematizovat svoje dosavadní přesvědčení a hodnocení.

• Stejný projev může být u ženy vnímán jako projev „hysterie“ (do historie tohoto silně misogynního termínu tu raději nebudu vůbec zabíhat), u muže jako odraz asertivity, dravosti a přirozené potřeby nenechat sebou zametat.
• Společnost reaguje jinak na stejné projevy vzteku u lidí různé barvy pleti a etnického původu – například hodnocení bílých dětí, které na veřejnosti povykují, bývá jiné než hodnocení romských dětí dělajících totéž.
• Naše vnímání se liší i na základě sociálního postavení – když křičí ve veřejné dopravě neupravený muž, u kterého odhadujeme, že žije na ulici, působí to na nás jinak, než když tam křičí do telefonu na svého podřízeného byznysman v obleku, a tak dále. 

Dítě tedy dostane zadání nevztekat se, ale netuší, jak ne‑vztekání zařídit. Není rozlišován projev vzteku, který druhému a/nebo dítěti ubližuje (například bití druhého člověka), a projev, který dovoluje autentické prožití místo potlačení a nikomu neublíží (například bití do polštáře).

Vztek nedostane ohraničený prostor, jak se projevit, ale jen plošný zákaz existence. Tak se ocitneme se vztekem sami a často se dostaví stud. Začne se nám vkrádat představa, že je asi něco špatně s námi, že my něco nezvládáme. Častou reakcí na tak silně stresující situaci je obrátit vztek, který cítíme vůči nějaké situaci nebo jinému člověku, na sebe nebo lépe řečeno proti sobě.

Potlačený vztek

A jak se může vztek obrácený proti sobě projevovat? Můžeme začít somatizovat, tedy začnou se objevovat různé signály těla, že potlačování vzteku nám nedělá dobře (bolesti hlavy, ekzémy, zažívací potíže a mnohé další). Cítíme zoufalství, protože jsme izolováni se zakázanou emocí a nevíme, co s ní. Můžeme se naučit, že se nelze hněvat, nelze situaci s druhým diskutovat, vyjadřovat svoje hranice a potřeby, domlouvat se, co lze a co ne – a tudíž že nelze situaci změnit.

A v situacích, které vnímáme jako bezvýchodné, zakoušíme pocit beznaděje či apatii, které mohou přejít v depresi. Vztek totiž nikam nezmizí. Potlačením a zákazem se zázračně nevypaří, zůstává s námi dál, jen třeba v jiných podobách, může se zvětšovat a dávat o sobě vědět způsoby, které pro nás i okolí mohou být o mnoho těžší, než když bychom mu onen prostor předtím dopřáli.

Mnoho lidí má ze svého vzteku strach. Bojí se, co by se stalo, když by mu dali prostor: jaká by byla reakce druhých nebo zda by to s projevem vzteku nepřehnali tak, že by to bylo neúnosné.

Na tomhle místě považuju za důležité říct, že emoce vzteku se nerovná násilí. Násilí – fyzické, psychické a jiné – je jen jedním z mnoha projevů vzteku. (A ne každé násilí vychází ze vzteku). Při výchově dětí i ve vztazích mezi dospělými je podle mě potřeba oddělovat násilné chování od neubližujících projevů vzteku. Když někoho ze vzteku napadnu, není to totéž, jako když cítím a vyjadřuju vztek a nikomu včetně sebe tím neubližuju.

Z vašeho popisu vnímám také mezi řádky nárok na odpuštění jako nejvyšší a nejlepší řešení. Ale je to tak opravdu vždy? Musíme za každou cenu odpustit, když to tak necítíme? A i kdyby, dojdeme k tomu tím, že si to přikážeme? Někdy nedokážeme odpustit právě proto, že jsme si naštvání na druhého nedovolili prožít a rveme se rovnou do odpuštění. Přesvědčením, že řešení celé situace držíme v rukou jen a pouze my (tím, zda se nám povede odpustit, nebo nepovede), sklouzneme do dalšího trápení, když se nám tomuto nároku nedaří dostát.

Zlobit se může být zdravé – moci prožít, že toto opravdu ne, nebylo to ok a do budoucna se před něčím takovým budu snažit chránit. Může to pro nás být také ukazatel, že ta rána je pořád nějak živá, a pak může stát za to zkusit zjistit, čím by to mohlo být.

Je to závažností rány, jejíž bolest doteď možná dennodenně cítíme? Je to tím, že se nám od druhé strany nedostalo uznání chyby, omluvy a snahy se podobných věcí do budoucna vyvarovat? Probíhá od dané osoby to, co nás naštvalo, nadále? Nebo to zažíváme od někoho jiného a připomíná se nám tím původní situace? A/nebo je za tím ještě něco jiného?

Je to opravdu jen váš problém?

Zodpovědnost za váš život je opravdu vaše. A pro vaši ochranu a duševní a celkové zdraví mi přijde důležité, že usilujete o to, aby vaše hranice nebyly překračovány. Ale mám dost pochybností o tom, že byste za situaci, kdy jsou hranice vůči vám přestupovány, nesla zodpovědnost jen a pouze vy sama.

Uvědomění, co všechno můžeme ovlivnit a jaké nejrůznější další možnosti máme, s sebou nese posilující zplnomocňující potenciál. Ale může se stát i pastí, když nabudeme dojmu, že můžeme ovlivnit, cokoliv se děje, a tudíž každý nezdar padá zcela na nás. To může prohlubovat pocity frustrace, beznaděje a selhání. Přitom naštvání se na člověka, který nám ubližuje, na situaci či systém, který je vůči nám nespravedlivý, je přirozenou a zdravou reakcí.

Může to také vést k uvědomění, že i druzí lidé mají svoji zodpovědnost. Protože kde je zodpovědnost druhého vyžádat si váš souhlas, ujistit se, že oba chcete to samé, že vás do ničeho netlačí? Pro vztah, kde je oběma bezpečně a dobře, je to podle mě potřeba. Všímáme si, jak se cítíme my sami, a také si všímáme a ptáme se, co se děje s druhým.

A možná pozorujete, že někteří lidé vám hranice překročí častěji a hruběji než jiní a že mnozí lidé to nedělají možná vůbec? To pro vás také může být hodnotnou informací o jednotlivých vztazích.

Z vašeho vyprávění vnímám mnoho empatie a pochopení k druhým a jejich chybám. Máte stejně tak empatii i pro sebe, pochopení pro své chyby nebo pro to, když se vám něco nedaří, jak byste si přála? Pokud si říkáte, že rodiče dělali, jak nejlépe uměli, říkáte si i sama o sobě (například když se vám nepodaří prosadit hranice, jak byste potřebovala), že zkrátka děláte, jak nejlépe umíte?

Pokud ne, jak tomu rozumíte? Jaké důvody vás napadají pro to nedopřát si stejný respekt, empatii a pochopení? Píšete o sebelítosti, ale zdá se mi, že tématem může být i soucit k sobě, laskavost k sobě – do jaké míry jsou pro vás možné, jaký k nim máte vztah?

Všechno také ale většinou neodpracujeme a nevymyslíme racionálně hlavou. I když bychom myslí nakrásně chápali, že máme stejné právo dělat chyby jako druzí, nemusíme to tak prožívat. Hlavou si říkáme, že se holt stalo, ale přesto zažíváme pocity selhání, frustrace či beznaděje a tělo nám také může dávat signály, že s tím vnitřně v souladu nejsme (tenzí, bolestmi, svěděním a podobně). V terapii bývá v takových situacích hodně užitečná práce s tělem.

Hranice a kontrola

Někdy lidé operují se zásadou neubližovat druhým tak, že skoro nikdy nevyjadřují, jak se cítí, co je štve a co by potřebovali jinak, aby nikomu neublížili. Pokud jste ve vztahu s člověkem, který je zvyklý překračovat vaše hranice, je pravděpodobné, že se mu nebude zrovna dvakrát líbit, když se začnete vymezovat.

Může dokonce tvrdit, že jste sobecká, že ho omezujete, protože v rámci vytyčování hranic opravdu říkáme: když mi děláš tohle, vadí mi to, necítím se v tom dobře a potřebovala bych, abys to dělal tak a tak. De facto chceme, aby změnil chování vůči vám, na které je zvyklý, ale které pro vás nikdy nebylo v pořádku. A jak pak poznat, zda jste tím, kdo si jen vymezuje svoje hranice, nebo tím, kdo je nedovoluje druhým a přesahuje ty jejich?

To je velmi složitá otázka, protože na vztah, ve kterém jsme ponořeni, se často nedokážeme podívat z odstupu. Můžeme se ale zkoušet ptát: Snažím se teď vymezit si stejná práva a hranice, která uznávám, že mají druzí, nebo se snažím kontrolovat chování druhého, jeho rozhodnutí a celou situaci?

Například pokud cítím, že mě štve právě probíhající konverzace s druhým člověkem, přiznávám sobě i jemu stejné právo konverzaci opustit? Nebo mám na sebe nárok, že musím konverzaci vydržet například proto, abych se ho nedotkla, nebo protože mám pocit, že mu to nějak dlužím? Pokud by to bylo naopak, chtěla bych po někom, aby zůstával kvůli mně v konverzaci, která mu nedělá dobře?

Zjednodušeně řečeno, když nám jde o to, abychom na tom byli oba stejně, abychom se oba ve vztahu cítili dobře, abychom sobě ani druhým neubližovali, jde nám o hranice a bezpečí (které právě hranice poskytují oběma stranám). Naopak překračování hranic s sebou obvykle nese snahu kontrolovat druhého, mít navrch, posunout role tak, že jeden smí něco, co druhý nesmí.

Bývá také důležité si ujasnit, kde jsou hranice sféry mého rozhodování, do které mi druzí nemají co zasahovat (o mně, o mém těle, mém způsobu života), kde jsou analogicky hranice sféry rozhodování druhého, do kterých nemám co zasahovat já, a kde je sféra společného prostoru a rozhodování – kde se naše světy kříží, věci se týkají opravdu obou dvou a je potřeba se domluvit tak, aby to bylo se stejným respektem k oběma stranám.

Ptáte se také, kdy vztek vyjádřit druhým. Když jsme ve vztahu, kde se cítíme bezpečně a můžeme vyjadřovat, jak se cítíme, obyčejně to dále zkvalitňuje jak samotný vztah, tak život a celkovou pohodu obou zainteresovaných lidí.

• Co vám brání vyjadřovat druhému, že na něj máte vztek?
• Je to některé z dříve zmíněných přesvědčení o vzteku?
• Pokud ano, je možné se na ně podívat z jiných úhlů pohledu?
• Jedná se ještě o něco dalšího?

Pokud by to bylo obráceně a vy byste překračovala hranice vůči milované osobě, což by u ní vzbudilo vztek, chtěla byste, aby si to nechala pro sebe s tím, že si to „stejně musí zpracovat sama“?

Možná by stálo za to také prozkoumat, čím to, že vás vaše okolí vnímá jako vždy veselou, přátelskou a vyrovnanou, zatímco vy pociťujete hněv, smutek a sebelítost. Co vás drží zpátky v tom sdílet s druhými, jak se opravdu cítíte? Snažíte se je tím například nějak chránit, nechcete obtěžovat nebo „kazit náladu“? Pokud ano, můžete tím své blízké a sebe naopak i o něco připravovat? O co všechno?

Z nepřítele pomocník

K čemu tedy může být dobré dát vzteku prostor? K prevenci jeho nahromadění a pocitům, že už každým momentem můžeme vybuchnout. K tomu, že se nám potlačená emoce projeví někde jinde – výbuchy vzteku, somatizací, depresí… A nemusí to určitě být buď / anebo: buď se zlobím, nebo milostivě odpouštím. Dovolit si projevit hněv podle mě dokonce může být cestou, která může vést právě klidně k odpuštění. A také ke změně.

Abychom si mohli říct: a dost!, k tomu je většinou zapotřebí vztek. Z rozhořčení nad nespravedlností, nedostatkem respektu a nerovným zacházením může vzniknout půda pro to, aby se to přestalo dít. Troufám si tvrdit, že na začátku mnohých hnutí, která změnila svět k lepšímu, jsou lidé, kteří se fakt naštvali.

• Kdyby si sufražetky řekly, že si nedovolí zlobit se na ty, kdo se zasazují o udržení nerovného postavení žen, říkám si, mohly bychom dnes vy nebo já třeba volit?
• Co by se stalo anebo spíš nestalo, kdyby si Rosa Parks řekla, že se přece nemůže naštvat, když po ní bílý cestující v souladu s tehdejším zákonem chce, aby mu uvolnila místo v autobuse, protože ona má černou barvu pleti?

Sakra, tohle není ok, chci stejný respekt pro sebe, jaký projevuju druhému, tohle si nenechám líbit – takový postoj může být prvním krokem k narovnání práv a odporu vůči nespravedlnosti.

A jak na to – jak hněv projevit? Možná můžete začít od toho, co by se vám teď a tady, v dané situaci, když hněv pocítíte, chtělo udělat? Pokud by to ohrozilo vás nebo druhé (například máte‑li chuť dát dotyčnému facku), jak jinak byste mohla vztek projevit, aby to zároveň bylo bezpečné pro vás i okolí? Různé cesty by vydaly na celý další článek, proto se dotknu jen několika málo příkladů. Záleží na tom, jaké cesty a způsoby jsou nejbližší vám v dané chvíli na daném místě.

• Můžeme dát vzteku prostor tím, že jej vyjádříme slovy: jednoduše si zanadáváme, ať už sami, nebo třeba kamarádce či kamarádovi, sepíšeme si na papír, do deníku, co nás štve, a podobně.
• Můžeme mu dát prostor v pohybu, který je pro nás bezpečný a nepřetěžujeme se v něm: vybijeme se pěstmi do polštáře, boxovacího pytle, pořádně si zařveme…
• Můžeme také vztek přetransformovat do nějaké aktivity nebo se díky vzteku na všechno na chvíli vykašlat a dát si pohov, opečovat se.
• Užitečné pro poznávání svého vztahu ke vzteku může také být napsání dopisu této emoci. Zkrátka Milý vzteku, oslovit jej, zkoumat a sepsat, co vám dává (ochránil vás někdy například?), co vám bere, co vůči němu cítíte, jak jej vnímáte a zda byste si něco přála jinak.

Načrtnuté otázky jsou vhodné k prozkoumání ideálně v psychoterapeutickém vztahu. Přijde mi důležité nebýt na tuto další fázi zkoumávání svého vztahu se vztekem sama. Přeju vám mnoho sil a laskavosti k sobě na vaší další cestě.