Zdravé zvládnutí stresu

Prostředky pro zpracovávání stresu získáváme učením na základě předchozí zkušenosti, jsou rovněž ovlivněny našimi osobnostními dispozicemi a vrozenou psychickou odolností. Také situace, kterými jsme v průběhu našeho života prošli, mají vliv na způsob, jakým reagujeme na zátěž. Naše dovednosti pro zvládání stresu tedy vycházejí především z toho, co máme za sebou, jaké strategie se nám osvědčily v minulosti jako účinné a také z celkové odolnosti naší psychiky.

Osvědčené prostředky pro vyrovnávání se se stresem většinou automaticky aplikujeme v situacích, kdy jsme mu opět vystaveni. Ošemetné je, že na první pohled mohou působit jako funkční, avšak reálně to tak být nemusí. Míru stresu nám sice sníží, ale mohou způsobit, že nám bude „ujíždět“ realita, něco nebudeme schopni nahlédnout.

Obrany

Toto riziko souvisí zejména s obrannými mechanismy. Ty jsou nevědomou instancí, pomocí níž se vypořádáváme se stresem vzniklým zejména jako následek intrapsychických konfliktů. Po vzniku takového konfliktu se může spustit obrana (vytěsnění, racionalizace, projekce atd.), která tyto pudové tendence zapudí, aby pro dotyčného nebyly tak stresující a byla znovu obnovena psychická rovnováha.

Tuto rovnováhu se snažíme zachovat a v případě, že je narušena, mobilizujeme síly k tomu, abychom ji získali zpět. Obrany se však spouští i jako následek při působení vnějšího stresu, nelze je tedy vztahovat pouze na intrapsychické konflikty.

Propracovanějším způsobem, jakým reagujeme na stres, jsou tzv. copingové strategie. Chování spojené s obrannými mechanismy je rigidní, ovlivněné nezpracovanými zážitky z minulosti a nevědomými prvky, není propojeno s realitou. Oproti tomu reakce a chování spojené s copingovými strategiemi jsou flexibilní, účelné, orientované na současnost a budoucnost.

Z tohoto srovnání vyplývá, že copingové strategie jsou užitečnější, jelikož jsou zakotveny v realitě a nejsou ovlivněny nevědomými prvky. Strategie zvládání stresu jsou založené na úrovni vědomé. Společným znakem copingových strategií a obranných mechanismů je jejich vztahování se k řešení problémové situace. Na této bázi fungují oba mechanismy totožně, avšak zásadně se liší jejich vztah k realitě.

Strategie zvládání

Strategie zvládání stresu nám pomáhají vypořádat se se stresovými situacemi, a to v několika rovinách. Jde o to, jak se v zátěži chováme, jak na ni vnitřně nahlížíme a jak ji v čase zpracováváme. Je důležité zátěžovou situaci zdravě zpracovat, aby nás dále neovlivňovala. To se lehce řekne, avšak mnohem obtížněji realizuje.

Zvládání je proces, prostřednictvím něhož se vypořádáváme se silným působením stresu, s velmi náročnou situací. Tato náročnost je určena intenzitou působící zátěže a také dobou trvání, po kterou jí jsme vystaveni. Ve většině případů se jedná o zlomové krize, které člověk neočekává, situace doprovázené extrémní zátěží, které nás ochromí a obrátí život vzhůru nohama. Je tedy možné říci, že zvládání je vyšší stupeň adaptace, který nastupuje, pokud nemáme dostatečné schopnosti a dovednosti umožňující efektivně na zátěž reagovat.

Strategie v sobě zahrnují vědomé posouzení: sami zhodnotíme, jak se s danou situací vypořádáme. Každému se osvědčilo něco jiného, opět v návaznosti na osobnostní dispozice a odolnost. I v rámci těchto strategií můžeme rozlišit, které jsou efektivní více a které méně.

Zevrubně je možné tyto strategie rozlišit dle toho, zda jsou zaměřené na řešení daného problému, nebo na zvládnutí emocí, které vyvolal. Jako nejúčinnější se jeví kombinace obou přístupů. Pokud jsme totiž zaměřeni pouze na zvládnutí emocí, což je samozřejmě důležité, může nám utíkat řešení problému – naopak pokud věnujeme pozornost pouze řešení problému a emoce odsouváme na druhou kolej, mohou v nás zůstávat nezpracované a dále nás ovlivňovat.

Teorií rozdělujících strategie zvládání stresu existuje několik (například Lazarus, autorské trio Carver, Scheier a Weintraub). Překrývají se v aktivitě, respektive pasivitě, tedy zda dotyčný tíhne spíše k ventilaci stresu, je konfrontační, vstupuje do konfliktů, potřebuje vybít napětí, nebo se spíše stahuje do sebe, potřebuje klid na zpracování dané situace, případně může být skrytě agresivní.

V rámci strategie, pomocí které se vyrovnáváme se zátěží, je možné se zaměřit buď na problém samotný, nebo na zvládání emocí, které v nás vyvolává.

• Někoho uklidňuje, když si stresující situaci podrobně projde, prozkoumá ji, naplánuje si konkrétní kroky, které budou následovat, přistoupí k ní racionálně.
• Pro jiného je naopak důležité zaměřit se na emoce vzniklé v návaznosti na zátěž, na jejich zpracování, zklidnění se a podobně. Velice důležitá je sociální opora, možnost tyto emoce s někým sdílet, přítomnost někoho, kdo dotyčného vyslechne.

Způsoby vyrovnávání se se zátěží jsou velmi individuální. Je důležité vnímat jejich přiléhavost k realitě: zda jsou opravdu účinné a funkční, nebo představují například pouze únik či popření dané situace. Za zdravé zvládání stresu je považována kombinace zpracování jak na emoční, tak na kognitivní úrovni. Nestane se nám pak, že zůstaneme v jedné či druhé oblasti uvíznuti a nezpracované téma nás bude dále ovlivňovat.