Zdravé sebepřijetí

O tom, jak jsou těla v naší společnosti objektivizována, co všechno to s sebou nese a jak zlepšit vztah ke svému tělu, jsem psala v článku Tlaky na tělo. Zaříkadlem naší společnosti je pevná vůle. Sebeovládání bývá přímo i nepřímo vyzdvihováno jako důležitá kvalita hodná obdivu. Proti tomu jsou pak stavěny lenost a neschopnost sebekontroly, které jsou vnímány jako slabosti.

Nezpochybňuji, že pevná vůle a sebeovládání mají v našich životech svoji důležitou funkci, například když nás někdo pěkně naštve a my se ovládneme a nezmlátíme jej, přestože by to mohl být náš prvotní impulz. Díky vůli si stanovujeme a plníme své cíle. Nicméně mám za to, že je jejich velebení velmi nevyvážené oproti jejich protipólu a všemu, co je někde mezi tím.

Vstávat a cvičit?

Například v odpočinku vidí hodnotu poměrně málo lidí. Moc často se asi nestane, že by nás někdo pochválil za to, jak jsme si skvěle odpočinuli nicneděláním. To je vnímáno spíš jako občasná nutnost nebo nešvar, který zabral místo možné aktivitě. Jak by ale vypadalo plnění nějakého cíle, kdybychom si nedovolili nabrat dech? Nejspíš bychom se do cílové rovinky nedostali vůbec anebo za cenu naprostého vyčerpání, které by mělo k jakékoliv představě o zdraví velmi daleko.

Taková lenost může být velmi užitečným signálem, že se s námi něco děje. Můžeme pátrat, čím to, že se nám do ničeho nechce, a odhalit souvislost například s předchozím obdobím vysoké aktivity, zjistit, že se necítíme dobře psychicky, uvědomit si příliš vysoké nároky, které na sebe klademe, a tak dále.

Představa zdravého životního stylu se obyčejně smrskává na stravovací návyky a sport. Obojí bývá spojováno právě se sebedisciplínou, sebeovládáním a pevnou vůlí. Oproti tomu například spánkové návyky, prevence a zvládání stresu či relaxace bývají zmíněny jen letmo někde pod čarou. Často vídám slovní spojení „aktivní odpočinek“, čímž se většinou opět míní sport. Navíc to vytváří představu, že vše ostatní je „pasivní“ forma odpočinku, protože se zdánlivě „nic neděje“, a tím to také bývá považováno za méně hodnotné, protože žijeme ve společnosti, která si nekriticky cení výkonu.

S jednou kolegyní psycholožkou si nemůžeme vynachválit civění na stromy nebo jinou přírodu. Kdo by šel kolem, viděl by na první pohled člověka, co „nic nedělá a jen kouká“. Aniž by se ovšem děla činnost s hmatatelným výsledkem, odehrávat se toho může hodně: vydechnutí, pozorování okolí, aktivace parasympatiku nervové soustavy, vyslyšení emoční potřeby klidu a tělesné potřeby uzemnění, navázání kontaktu sama se sebou, nabírání sil na případné další aktivity a mnohé další.

Kdy je zdravý životní styl zdravý

Sebepřijetí bývá rovněž vnímáno jako něco receptivního, co vede k nicnedělání – mám se rád, a tak vlastně nic nemusím. Myslím, že to vychází z představy, že by přijetí sebe sama i s našimi chybami, které dennodenně všichni třeba právě v oblasti zdravého životního stylu děláme, znamenalo automaticky naprosté odevzdání se, konec snahy o cokoliv. Podle mě je ale sebepřijetí pasivní opět jen zdánlivě. Neznamená, že se nebudu snažit něco příště zvládnout líp, ale že se nebudu odsuzovat a plísnit za každou chybu, kterou udělám.

Obsahuje pro mě i velmi aktivní, sebereflektující a iniciativní prvky – budu následovat tenhle impulz, protože můžu (nikomu neubližuje a já si dovoluju jej projevit). Rozeběhnu se po louce jen tak, protože se mi chce, i když to běžně dělají jen děti. Dám si tenhle dort, mám na něj chuť. Jindy sahám po dortu, ale zastavím se, zdá se mi, že se se mnou něco děje – a naopak si ho nedám, protože pocítím, že vlastně nemám ani chuť, ani hlad, ale cítím třeba úzkost, prázdnotu či nedoceněnost, a tak se opečuju jinak, přiléhavěji danému prožívání.

To všechno se dělá mnohem lépe z místa, kdy se snažíme mít sami sebe rádi a přijímat se takoví, jací jsme, než z místa, kdy si zadáme, jací bychom díky pevné vůli a sebeovládání měli být, jací být nesmíme a co si proč nezasluhujeme.

Rady pro hubnutí často obsahují fráze typu nehledejte výmluvy a začněte žít zdravěji, jděte do posilovny! Já si říkám – ruku na srdce – co všechno je vydávané za zdravý životní styl, a přitom jsou to výmluvy, jak narvat náš vzhled blíže škatulce té správné postavy?

Šest okruhů pro vaše pátrání

Nabízím vám vodítka, která mohou pomoci lépe rozlišit, kde se nacházíte, odkud vychází vaše snaha týkající se cvičení a stravování a kdy může být snahy o zdravý životní styl už příliš, nebo je to dokonce v převleku něco úplně jiného. Bývá užitečné využít potenciál situace tady a teď – položit si vybrané otázky, například když se chystáte cvičit, a co nejupřímněji si odpovědět.

1. Jak velký prostor vám zabírají myšlenky na jídlo a cvičení

Každý si plánujeme, co budeme jíst, když si děláme nákupní seznam nebo dostaneme hlad. Někdy ale zaobírání se jídlem a cvičením pohlcuje čím dál více času – pročítání složení, plánování jídelníčků, vážení jídla, počítání výživového přísunu, plánování sportovních aktivit, jednotlivých cviků… Ptejte se:

• Ustupuje čas a energie tímto trávená nějakým jiným zájmům?
• Dopřáváte si i prostor jen tak být, kdy nic nemusíte? Pokud ne, co vám v tom brání?

2. Co se děje, když nemůžete cvičit nebo jíte jinak, než byste si přáli

To je mnohdy zajímavý moment, který vám toho hodně řekne. Dostavuje se pocit selhání, ztráta kontroly? Neklid, pocit nedostatečnosti, nutkavá touha cvičit i přes zjevné překážky, pocit, že to, na čem jste pracovali, „přijde vniveč“?

• Počkáte s tělesnou aktivitou na dobu, kdy cítíte, že na ni máte dostatek energie, nebo se do ní pustíte nehledě na to, jak se cítíte, protože to bylo v plánu?
• Pozorujete nějaké cykly nebo opakující se vzorce? Vyskytují se mezi nimi přístupy „všechno, nebo nic“ (buď cvičíte dlouho, nebo vůbec, buď držíte nějaký typ diety, nebo se přejíte po prvním jejím porušení, protože „už je to jedno“)?

Pokud ano, je na místě zpozornět a zkoušet spíše zaměřovat pozornost na to, co se děje v těle, jak se cítíte psychicky a co byste potřebovali. Tedy ve smyslu: aha, s vymknutým kotníkem nebo chřipkou cvičit nejde, tak se zkusím soustředit na to, co jiného teď moje tělo potřebuje a zda mi náhodou něco neříká.

3. Spojení se sebehodnotou

• Stává se, že pokud neplníte svoji představu o tom, jak se stravovat a pohybovat, pociťujete výčitky a sníženou sebedůvěru?
• Máte najednou pocit, že nejste dost schopní, dost vytrvalí, dost atraktivní, nebo že dokud nesplníte cíl, něco si nezasloužíte?

Pak je pravděpodobné, že tato představa vychází spíše z nároků a pravidel než ze snahy o sebepéči. Můžete zkoušet jiný pohled: otevřít se myšlence, že máte hodnotu sami o sobě jako živá bytost bez ohledu na to, co se vám daří nebo nedaří. (Pro začátek postačí, že to vezmete v potaz jako možný pohled.)

Z místa většího sebepřijetí a ohledu na sebe se vám pravděpodobně bude dařit celkově lépe a možná budete vybírat i jiné oblasti, na čem na sobě pracovat, nebo budete volit jiné, vhodnější cesty. Východiska jsou zkrátka důležitá.

4. Co je za vaší touhou cvičit nebo zdravě jíst

• V jakých situacích saháte po čince, začínáte dělat squaty anebo plány, jak budete zdravě jíst? Jak se přitom cítíte?
• Hraje v tom nějakou roli touha po kontrole (tělesného vzhledu, přísunu jídla)?
• Co se týče cvičení, jak se během něj cítíte? A jak po něm?

Hledejte rozdíly i drobné nuance: je to touha po radosti z pohybu, protažení se, uvolnění endorfinů, nebo spíše splnění povinnosti, nutkání, reakce na úzkost či neklid?

Představte si člověka, kterého máte na světě nejraději – přáli byste mu, aby s jídlem a cvičením zacházel stejně jako vy? Pokud ne, proč byste to měli přát sami sobě?

• Kdy jste si poprvé řekli, že se budete snažit žít zdravěji, a jaké byly okolnosti tohoto rozhodnutí?
• Hrál v tom nějakou roli stud, znechucení ze sebe sama, poznámky okolí?

Takové příčiny mi přijdou hodně rozdílné třeba od situace, kdy si uvědomíme, že děláme automatizovaně něco, co nám ubližuje, a s co největší možnou laskavostí k sobě se to rozhodneme změnit, aby nám bylo líp. Povaha důvodů je potom přímo vázaná na způsoby, které volíte pro dosažení svých cílů.

5. Jak se motivujete

• Jak na sebe v této souvislosti mluvíte? Děje se, že si něco odpíráte, když se nedaří? Kladete si podmínky typu když sním tohle jídlo, musím ho pak vyběhat?

Co se na to podívat obráceně: abychom měli energii na sport a další aktivity, potřebujeme jídlo – základní životní potřebu. Stejně tak potřebujeme pohyb, který nám dělá radost, ale ne ten, do kterého se nutíme, který vyvolává stres, když na něj myslíme, když jej plánujeme nebo když se nám v něm nedaří, jak jsme si předsevzali.

• Do čeho nebo na co máte právě chuť?

Můžete zkoušet dostávat se více do kontaktu se sebou. Například během cvičení: vnímáte signály těla jako únavu či bolest, nebo se je spíš snažíte potlačit a „překonat“? Během jedení: vnímáte rozdíly mezi pocity například hladu, chuti či sytosti, nebo se snažíte sami sebe přesvědčit, že je to tak, jak byste chtěli, aby to bylo?

• Když si nějakou svoji potřebu uvědomíte, jak byste ji mohli naplnit?

6. Výkon

• Jsou vaše pohybové aktivity zaměřeny jen na výkon a jeho posouvání, nebo se věnujete i aktivitám, kde výkon není důležitý?

Pro někoho je výkon tak automatický, že si buď není vědomý toho, že téměř vše, co dělá, se k němu váže, nebo si nedovede představit, jak by taková aktivita nezaměřená na výkon vypadala. Jedná se o takovou činnost, kde není důležité, kolik čeho za jakou dobu zvládnete, a kde nemáte potřebu srovnávat se s ostatními. Může být velice těžké ji najít, ale vyplatí se to zkoušet.

Stejně tak je problematické, když vaše stravování připomíná soutěž, jak nejlépe dodržovat pravidla zdravého jedení. Protože když jsou pravidla nastavena přísně, dříve nebo později je nedodržíte. A to, pokud je navázáno na sebehodnotu, vede k pocitům selhání, což spouští začarovaný kruh těžkých psychických stavů a jejich řešení pomocí kontroly jídla a těla.

Cesta jako cíl

Zkuste se nesoustředit tolik na výsledek „zhubl/a – nezhubl/a“, ale na to, co se s vámi děje, jak se cítíte a co byste potřebovali. Někdo například opakovaně odkládá pohybovou aktivitu třeba proto, že má pocit, že už to stejně nemá cenu – v poslední době se několikrát přejedl a nejspíš nedosáhne výsledku, jakého by si dosáhnout přál.

Jenže v motivaci je právě ten kámen úrazu – když cvičíme, abychom vypadali jinak, může nás hodně věcí, které nasvědčují tomu, že se cíle nepodaří dosáhnout, demotivovat a srážet. A i pokud se nám podaří vysněného cíle dosáhnout, nedostavuje se vytoužená změna ve vnímání sebe sama, protože problém je jinde, a navíc zůstává strach, že se stejně vrátíme do stavu před změnou.

Můžete se zkusit podívat na věc tak, že není nutně cílem zhubnout nebo vypadat jinak, ale dopřát si a užít příjemný pohyb a dobré vyvážené jídlo, spánek, relaxaci a další důležité věci pro vaše zdraví.

Když budete více v kontaktu se svými potřebami, budete rozlišovat své emoce a tělesné pocity a pracovat s nimi, nebudete muset řešit své problémy ovládáním jídla a těla. Podaří‑li se vám naslouchat moudrosti svého těla, které ví, kdy, co a jak potřebujete, vaše váha se pravděpodobně ustálí na svém přirozeném optimu, což pro někoho bude znamenat nižší, pro jiného vyšší váhu, než je ta současná.

K tomu je v mnoha případech zapotřebí dlouhodobější psychoterapie. Užitečné může být také seznámení s konceptem intuitivního stravování. Budete pak o krok blíž více sebepřijímajícímu přístupu, díky kterému se vám bude moct lépe dařit dělat kroky skutečně prospěšné svému zdraví a žít spokojeněji.

Na co jste přišli…

Pokud zjistíte, že u většiny otázek máte alespoň částečnou motivaci, která se zdravím nesouvisí, nevyčítejte si to. Žijeme ve společnosti, jejíž heslo je „když nemůžeš, přidej“. Od dětství jsme systematicky vedeni k tomu odpojovat se od potřeb a prožitků našeho těla, proto není žádným překvapením, že jste nejistí nebo že jste si zvnitřnili řadu tlaků na své tělo.

Neměl by to být nový nárok na „čistě“ zdravé zacházení s tělem, nic takového podle mě neexistuje. Jedná se spíš o nápady, které mohou inspirovat k lepšímu porozumění, proč to či ono se svým tělem děláte, a následně to můžete využít k uvědomělejším rozhodnutím ohledně toho, co je nejlepší zrovna pro vaše zdraví v danou chvíli.