Zdravé libido

Po vydání článku Zmatené libido přišla do redakce žádost o jeho pokračování, které by se podrobněji věnovalo tématům, jak se odpoutat od vnitřního kritika, vystoupit ze závislých vztahů a jak naložit s možnou odcizeností od rodičů, kterou v článku zmiňuji. V následujících odstavcích tedy nabídnu vodítka, jak nad těmito tématy uvažovat a přistupovat k nim.

Jak se odpoutat od vnitřního kritika?

Vnitřní kritik je velice důležitá součást naší osobnosti, nelze na něho nahlížet výhradně v negativním smyslu. Zcela se od něho odpoutat není možné a nebylo by nám to ani prospěšné. Pokud působí v rámci mezí, je jeho přítomnost významná, jelikož nás může k něčemu postrčit, dodat nám odvahu, povzbudit nás. Nezdravé je, pokud nám vnitřní kritik přeroste přes hlavu. Úlevu od jeho mnohdy necitlivého zacházení a přístupu k nám samotným může přinést několik věcí.

Můžeme začít s rozlišením a rozpoznáním, komu ten mnohdy krutý a nemilosrdný hlas vlastně patří. Vychází skutečně z nás? Jsou to naše vlastní nároky a požadavky? Nebo je to zvnitřněný názor rodiče, prarodiče, učitele či například partnera? Koho to pak vlastně posloucháme? Kým se necháváme drtit? Je důležité rozpoznat, jak to máme my sami, jak to chceme a potřebujeme. Tento krok je zásadní, abychom se mohli od „přerostlého“ vnitřního kritika oprostit.

Jde tedy o obrácení se k sobě, nasměrování pozornosti k tomu, jaké požadavky a nároky na sebe kladu já sama. Chci maximálním výkonem ve všech možných oblastech skutečně uspokojit své nároky? Nebo toužím po uznání jiné osoby, ať už je to kdokoliv? Uznání nemusí být explicitně vyjádřeno, mnohdy jde „pouze“ o to, že schválení nebo pochvalu dostaneme prostřednictvím nějakého hlasu uvnitř nás. Vnitřní kritik je totiž mnohdy internalizovaný pohled té osoby, který už však nutně nemusí odrážet realitu.

Vnitřní kritik je dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud je zbytnělý, můžeme se pod jeho palbou znevažování, ponižování a podrývání dostat do velmi nepříjemných stavů. Často stojí za tím, že nám se sebou samými není dobře, jsme k sobě krutí a klademe na sebe přemrštěné nároky.

Kvůli němu se sebou nikdy nebudeme spokojení, nebudeme se sebou v míru, jelikož meta, kterou stanovil, je mnohdy nedosažitelná. A tak sami sebe udržujeme v přesvědčení, že ať uděláme cokoliv, nikdy to nebude dost.

Proto další možností, jak se s kritikem vypořádat, může být zmírnění požadavku, aby bylo vše dokonalé. Stačí, když to bude dost dobré. Právě honba za dokonalostí mnohdy způsobuje, že daná věc dokonalá nikdy nebude. Přílišný tlak a křečovitost to totiž nedovolí.

Kritikova záludnost spočívá také v tom, že pokud jsme vše udělali na 100 %, dosáhli maximálního možného počtu bodů v testu, vyhráli výběrové řízení na pozici, o které jsme vždy snili, zaběhli svou trasu v rekordním čase nebo toho za den zvládli mnohem více, než jsme si naplánovali, pořád mu to nestačí. Protože výkon, při kterém padáme na pusu, a dosažení nejlepšího možného výsledku je přece standard. To se od nás očekává a tak to má být. Není třeba se nad tím pozastavovat. Běda však, pokud bodů v testu nebylo 100, ale jen 99.

Vnitřní kritik může stát za tím, že se dostaneme do smyčky, ze které je velmi těžké vystoupit. Všichni si umíme dobře představit křečka, který běhá v kolečku, stále zrychluje a zrychluje, až z něho vyletí. Tlak, který vnitřní kritik vyvíjí, má někde svou hranici. U každého je to samozřejmě jinde. A tak se může stát, že stejně jako křeček z koloběhu honby za dokonalostí a maximálním výkonem vyletíme a budeme se muset skutečně na nějakou dobu zastavit. V tomto bodě již nejde o zvolnění, ale o úplné zastavení se.

Z psychoanalytického pohledu můžeme na vnitřního kritika nahlížet jako na superego, o kterém jsem více psala v článku Hon za dokonalostí.

Jak se odpoutat od vyhledávání závislých vztahů a prožívat vztahy jako naplňující?

Na toto téma by bylo možné napsat celou knihu. Často jde o dlouhodobou psychoterapeutickou práci, která postupuje mravenčími kroky. Pokud se však tyto malé krůčky skládají trpělivě jeden za druhým, je pak možné uskutečnit jeden velký krok a ze závislých vztahů se vymanit. Shrnu zde hlavní body, na které může být užitečné se zaměřit.

Pohonem závislých vztahů je strach z opuštění a samoty. Tento strach je založený na pocitu, že sami bez partnera svůj život nezvládneme, budeme bezprizorní, ztracení a ohrožení. Jeho přítomnost, přestože může být nezdravá a destruktivní, je snesitelnější než samota.

A právě na podkladě tohoto strachu vzniká submisivita, naprosté podřízení se partnerovi, převzetí jeho názorů a hodnot. To vše vychází ze strachu, že pokud se vymezíme, nastavíme si hranice, partner nás kvůli tomu opustí. Naše žití tak bude prázdné, bez směru a smyslu. Je to hluboká nedůvěra v to, že svůj život zvládneme žít sami.

Abychom se mohli od závislých vztahů odpoutat, potřebujeme se obrátit k sobě samému. K tomu, co potřebujeme a chceme my, co nás sytí a vyživuje naši duši. Cesta vede skrze uvědomění, že my sami jsme ti, kdo mají svůj život ve svých rukou, mohou ho ovlivňovat a jsou za něho zodpovědní.

Jde o hledání nebo znovunalezení svých vlastních pilířů našeho života. Toho, co máme rádi, co nás baví a naplňuje. Prostřednictvím těchto kroků si můžeme „sáhnout“ na pocit, že svůj život máme ve svých rukách a že si jeho směr a podobu můžeme určovat a ovlivňovat sami. Získanou zkušenost můžeme následně dále rozvíjet.

Tím se dostávám k odpovědi na otázku, jak prožívat vztahy jako naplňující: právě prostřednictvím toho, že ve vztahu zůstaneme sami sebou. Jsme si vědomi svých potřeb, umíme je komunikovat a také máme kvalitní a naplněný život nezávislý na druhé osobě. Klíč je v tom, že náš život nevisí pouze na jednom člověku.

K vystoupení ze závislých vztahů může pomoci, když prostřednictvím psychoterapeutické práce poznáme a nahlédneme, z jakého důvodu tento typ vztahů navazujeme a fungujeme v nich. Kořeny tohoto nastavení či struktury osobnosti nalezneme velice často v raném dětství.

Pocity odcizenosti od rodičů

A nyní se dostáváme k otázce libida. V minulém článku jsem vysvětlovala, jakým způsobem může dojít k rozštěpení ega. Jeho antilibidinózní část je následně zvyklá na nepřijetí a odmítání, soustředí se na odmítající objekt. Ego se takto rozštěpilo, aby mohlo snášet negativní aspekty milující osoby (nejčastěji rodiče). Pomáhá mu to zvládat rozpor ve vnímání osoby, od které očekává lásku, péči, pozornost a přijetí, což ale nepřichází.

Tento návyk si pak můžeme nevědomě přenášet do partnerských vztahů. Očekáváme ze strany partnera obdobné reakce, jaké máme zažité od rodičů. V emočně hlubokých vztazích jsme na toto nastavení zvyklí, je pro nás známé a tím pádem i bezpečné, přestože nás frustruje. Na emoční rovině to máme dobře „osahané“ a v vlastně v tom umíme chodit.

S partnerem pak můžeme zažívat takzvanou emočně korektivní zkušenost, tedy že nemusíme z jeho strany snášet odmítání a nepřijímání, naopak se nám může dostávat přijetí, podpory, vřelosti a lásky. Můžeme zažívat zcela jinou podobu blízkého vztahu, než na kterou jsme byli zvyklí. Za odcizeností od rodičů může být právě tento zvyk antilibidinózního ega.

V milujícím partnerském vztahu zažíváme, čeho se nám ve vztahu s rodiči z různých důvodů nedostávalo. Jde o jiné emoční naplnění, má jinou kvalitu. Jelikož je ale vazba s rodiči silná, může v nás toto nové prožívání blízkého vztahu vzbuzovat právě pocity odcizenosti od rodičů. Jako bychom se od nich vzdalovali. Odkrývá a obnažuje se tak reálná podoba vztahu s rodiči.

Zakoušíme, jaké to je, když jsme milováni a přijímáni bez výhrad a bez podmínek, prostě takoví, jací jsme. V partnerství to pak může být něco, co si „nelze dovolit“, protože s těmi nejdůležitějšími osobami jsme to nezažívali. Pak může přicházet emoční odklon od rodičů. Vliv antilibidinózního ega může slábnout, když si dovolíme přijímat lásku bez výčitek.