Zdravá vzdálenost

V minulých dílech jsem vám představila Jirku, muže středních let, který mě vyhledal, aby se zorientoval ve svých protichůdných pocitech. Jako jedináček se cítil zodpovědný za ideální péči o svou nemocnou mámu a otce, který nebyl navyklý starat se o praktické každodenní záležitosti.

Během našeho setkávání si Jirka přišel na to, že jedná pod vlivem introjektu musím být hodný syn, jinak jsem špatný člověk. Také si uvědomil, že se cítí zraněný, protože se k němu rodiče nejen v dětství chovali tvrdě, nevypočitatelně a on se cítil milován podmínečně – dá se říci jen tehdy, když vyhovoval.

V terapii si Jirka odžil plejádu emocí, které jej zavalovaly, když se postavil tváří v tvář rodičům. Nyní otevírá otázku, co s tím, že se cítí nadále frustrován.

Permanentní frustrace

„Toužím dostat od rodičů to, co jsem od nich potřeboval v dětství – ocenění, lásku a přijetí. I když si uvědomuji, že z nějakého důvodu neuměli moje potřeby uspokojovat, to, že to nedělají doposud, mě zraňuje. Cítím zklamání a to mě frustruje. Při jakémkoliv kontaktu čekám s otevřenou dlaní, že dostanu to, co mi chybělo a potřebuji to doposud.“

Místo otevřené náruče přichází plesknutí po ruce. Jirka tak moc touží po uspokojení svých potřeb a cítí, jak velkou frustraci to v jeho prožívání vytváří, dá se říci, že ve vztahu s matkou i otcem permanentní.

Rodiče neměli pravděpodobně prostor naučit se dávat najevo lásku a laskavost z mnoha různých důvodů – mnohdy měli stejný vztah s rodiči jako on: chladný, plný kritiky, fyzických a psychických trestů. Jirka si nahlas pojmenovává zjištění, které zároveň bolí i ulevuje: „Vím, že laskavá náruč nepřijde. Musím se s tím smířit a naučit se s tím žít. Naučit se to jinak.“

Falešná naděje a očekávání, že jeho citové potřeby budou nějak uspokojeny, jej blokuje ještě v jednom směru. Brání mu v nastavení jasné hranice, že nemusí vždy dělat vše, co je od něj vyžadováno. Má strach, že pokud hranici nastaví, už nikdy se nedočká ocenění, které od rodičů tolik potřebuje. Rodiče svoje veškeré požadavky vnímají jako nárokovatelné.

Jakoby introjekt hodného syna byl v symbióze s očekáváním lásky od rodičů. Touha po lásce a přijetí od rodičů v Jirkovi tento introjekt mnoho let posilovala.

Otevíráme spolu otázku, jak on sám uspokojuje své potřeby ocenění, přijetí a lásky. Jirka jako by zapomněl, že je dospělý. Cítí se nadále být malým klukem, který je závislý na svých rodičích. Byl tak zaměřen jejich směrem, že nevnímal, že nedostatek může dosycovat v jiných vztazích, především ve vztahu sám k sobě.

Zapomíná, co si může dát on sám. Umí laskavost a ocenění předávat ostatním lidem kolem, ale sobě ne. Může obrátit směr dávání k sobě?

Nenaplněné potřeby

Co s tím udělat mnohdy víme, článků na téma sebeláska je spousta. Problém je, že někdy i dobře míněné rady můžeme vnímat jako další nároky. Takové zavalení požadavky na sebe samé pak snadno rozpoutá další kolo pocitů viny. Asi se nemám dostatečně rád? Měl bych se mít víc rád. Mohu si za vše sám, protože se nemám dost rád.

Kde se naučit lásce? Jak začít budovat vztah k sobě, učit se chovat se k sobě laskavě? Mohu vřele doporučit článek Anety Langrové Soucit k sobě, který návodně popisuje malé krůčky, jak dávat sami sobě něco, co jsme dříve nedostali, a postupně plnit prázdný „košík lásky“, učit se přistupovat k sobě jako k nejlepšímu příteli.

Samotné se mi stává, že si články přečtu a zjistím, že to už přece vím. Důležité však je, jak s danou informací naložím. Zkouším to? Dělám pro to něco? Trénuji laskavý přístup k sobě pravidelně, nebo se nechám unášet starými sebedestruktivními návyky? Co jsem dnes pro to konkrétně udělala? Už jen psaní těchto řádků mi pomáhá vrátit se na cestu sebepoznání a laskavějšího přístupu k sobě.

Občas úplně zapomenu na to, pro co jsem se v tomto směru rozhodla, a automaticky se vrátím do zajetých sebebičujících vzorců. Když si následně uvědomím, že jsem sklouzla ke starým návykům a negativnímu přemýšlení o sobě, místo abych si to vyčítala, vnímám to jako další start (na kterém se začíná mnohem lépe než na úplném startu neprobádaného).

S uvědoměním tedy cesta nekončí, s uvědoměním teprve začíná. Dosycování potřeb toho malého kluka Jirkovi pomáhá. Je to pro něj náročný proces – mnohdy si neuvědomí, co v dané chvíli potřebuje, má se svými potřebami slabší kontakt, obtížněji zatím vnímá tělesné prožitky. Pomáhá mu návrat k základnímu rozpoznávání příjemný x nepříjemný.

Hranice pomoci druhým

Když se budu chránit, zůstanu opuštěný. Tak zní další introjekt, který jsme s Jirkou pojmenovali. Nutil ho nechat si narušovat hranice, vyhovovat ostatním. Začít se více chránit, budovat a uvědomovat si své hranice může být pomyslný start na cestě ke svobodnějšímu rozhodování, k volnějšímu nadechnutí se a pohybu ve svém vlastním prostoru bez pocitů viny.

Když se budeme chránit, nezůstaneme opuštěni především sami sebou. A to je významný pokrok na cestě ke zdravé sebehodnotě: dodává nám sebedůvěru a pocit, že si sám sebe mohu vážit.

Nastavovat hranice svým rodičům bývá náročné i proto, že jsme v tomto vztahu navyklí na jistý způsob jednání. Dokážete si vůbec představit, že své mámě řeknete, že si něco nepřejete? Dokážete sdělit tátovi, že jeho slova vám jsou nepříjemná? Pokud ve vás samotná představa vyvolává velkou úzkost či strach, můžete zvolit mírnější trénink ve vztazích, kde se cítíte bezpečněji.

Nemusíte ihned vyrazit do Sahary bez zásoby pití a s pocitem velmi pravděpodobného selhání. Zvolte si pro začátek menší procházku a naučte se „načepovat“ dostatečné zdroje například sebepéčí, vlastním oceněním. Zažít v dané oblasti úspěch: dokázal jsem se vymezit kamarádovi, kolegovi, dokázal jsem svým dětem říct jasné ne bez vysvětlování, obhajování a hájení se.

Pravděpodobně tím získáte pocit, že někde vám to jde. Můžete se ocenit za kroky vpřed a uvědomit si, co vás v nastavování hranic posiluje, a co naopak brzdí nebo paralyzuje.

Uvědomuji si, jak obtížné je nastavovat hranice, pokud je nemáme přirozeně vybudované z dětství a dospívání. Je možné, že se sebepoznáváním potřebujeme pomoci – naučit se vnímat ten okamžik, kdy druhý, ať už kdokoliv, narušuje náš prostor, zorientovat se ve svém prožívání. Proto není na škodu vyhledat průvodce, který nám s tímto pomůže.