Zdravá úzkost

Metaforu pštrosa s hlavou písku zná asi každý: co nevidím, kvůli tomu si nedělám hlavu. Taková strategie přináší dočasnou úlevu. Nebezpečí, které nevidím, ale existuje dál a dál mě ohrožuje. A dokonce mnohem víc, protože ho nemohu předvídat ani na ně zavčas reagovat.

Nepříjemnost mohu takto oddálit, nemohu se jí ale vyhnout, ač se hlava snadno nechá ošálit zdáním, že to jde. Pokud zaujmu pštrosí přístup, dobrovolně se vydávám napospas právě tomu, čeho se obávám nejvíc. Zdánlivě to moc logiky nemá, vysvětlení ale existuje.

Pro člověka je zcela klíčovou hodnotou zachování psychické integrity. Prožitek úzkosti může být velmi destabilizující. Když se objeví, hledáme tedy především způsob, jak co nejsnáze dosáhnout úlevy. Zaměřit pozornost jiným směrem než na nelibé emoce v tu chvíli dává smysl.

Pokud však u tohoto způsobu nakládání s úzkostí zůstaneme, po nějaké době přestane fungovat. Neřeší totiž příčinu, ale jen následek problému. Ten může dál nepozorovaně bobtnat. Odolávat nepříjemnostem, které způsobuje, pak vyžaduje víc a víc energie. A my jí v důsledku toho cítíme čím dál méně.

Postavit se nebezpečí

Úzkost bývá zdravou reakcí na nezdravou situaci. Takový Carl Rogers dokonce tvrdí, že kdo ji prožívá, je poznání a osobnostnímu růstu mnohem blíže než ten, kdo ji nikdy nezažil a je třeba jen zavřený vůči signálům, které je užitečné vnímat. Takový člověk v životě stagnuje, protože k rozvoji nedostává impulzy, nevšímá si jich, a nemá je proto jak zúročit.

Úzkost je signálem toho, že prožíváme nějaký rozpor. Zpravidla rozpor v tom, jak nějakou životní situaci toužíme mít a jak ji reálně prožíváme. Třeba úzkost ve vztahu může upozornit na nějaký problém, který je potřeba řešit. Žádný nevidíte? Možná jste někdy v minulosti nějaký přešli, aniž byste si toho byli vědomi. Úzkost se vrací v podobném momentu.

Už jen uvědomění, že ji prožíváme, může být úlevné – umožňuje nám věci minulé uzavřít nebo odložit, pokud je dokážeme od přítomného okamžiku oddělit. Zajímavé ale může být i podrobnější prozkoumání signálů, které nám úzkost vysílá, a rozšifrování skrytého vzkazu, který nese.

Místo strkání hlavy do písku můžeme udělat opak: podívat se na to, co je právě teď přímo před námi, a uvědomit si, co se přesně děje. Možná uvidíme překážky, které nám stojí v cestě. Jindy si i uvědomíme, že cíl je v nedohlednu nebo v mlze, což je značně frustrující – té námahy přede mnou, aniž bych tušila, k čemu to všechno bude! Můžeme pocítit slabost.

A to nikdo nechce, takový pohled má moc nás zlomit. Proto se mu spousta lidí snaží vyhnout a nepříjemné prožitky a uvědomění odsouvá, dokud to jde. Pokud však nevykročíme vpřed, zůstaneme přešlapovat na místě. Nevíme, kudy kam, cítíme stagnaci, nudu, ztrácíme pocit naplnění. Což je namístě.

Opravdu stagnujeme a opravdu nedává smysl plýtvat silami jen proto, abychom ubránili klamnou představu, že všechno je v pořádku a nic se vlastně neděje. Je to moment, kdy většina z nás pocítí napětí, vnitřní neklid, vztek nebo jinou nepříjemnou emoci. Záleží však na každém, jak se k ní postaví.

Vyrazit vpřed

To je jediné, co dává smysl. Jen pokud jdeme dál, poznáváme nové věci, učíme se, rosteme. Sílíme tím, že překonáváme překážky, ne že se necháme zastavit. Dál dojde ten, kdo se překážkám postavil, ne ten, kdo zůstal přešlapovat na místě.

Když se na stejnou situaci podíváme z jiného úhlu, úplně se mění její logika. Co bylo dříve ohrožující, stává se příležitostí. Tak například ve vztahu: vím, že mi nevyhovuje, v čem žiju, že se necítím dobře. Snažila jsem se o tom s partnerem komunikovat, neúspěšně, návrhy na párovou terapii neguje, řešení zdánlivě neexistuje.

Přesto se jedno nabízí – takové, které nechceme ani vidět, natož ho realizovat. Rozchod. Jakmile jednou rozhodnutí odejít ze vztahu padne, není cesty zpět. Což přináší zklamání, smutek i nejistotu. Můžeme dál přešlapovat na místě a tvářit se, že je vše o. k. A to je začátek konce.

Naše frustrace se bude dál prohlubovat. Pokud ji dál budeme přehlížet, ozve se hlasitěji – symptomy úzkosti už nelze nepostřehnout. Vedle toho však existuje možnost vzít „osud“ do vlastních rukou a udělat krok do neznáma. Krok nepříjemný, plný nejistoty, ale otevírající nové možnosti, poskytující příležitost ke změně. Spolu s ní se zpravidla dostavuje i úleva.

Bylo by proto chybou řešit jen symptomy a zaměřovat se na odstranění nepříjemných úzkostných projevů, ale neptat se po jejich příčině. Přestože při svém pátrání můžeme odhalit skutečnosti, které je těžké si připustit, stojí to za to, protože následná úleva může být nejen trvalá, ale může nás ještě posílit a otevřít nám dveře někam, kam jsme se vždycky toužili podívat.

Myslím, že uvědomit si tenhle fakt může být rozhodující, abychom sebrali odvahu udělat první krok. Překážky, kterým čelíme, mohou poukázat na nějakou naši slabost. Třeba nedostatečnou sebedůvěru nebo strach z odmítnutí. Záleží ale na nás, jestli se necháme zastavit, nebo jestli si dáme tu práci a najdeme způsob, jak danou překážku (a vlastní slabinu) překonat a jak se třeba zdokonalit v něčem, co není naší silnou stránkou.

Pokud se nám podaří úzkosti nepodlehnout, ale poučit se, příště nám něco podobného cestu tolik nezkomplikuje, protože už budeme vědět, že si s tím zvládneme poradit. Prožitek úspěchu je to, co nás vede kupředu, co nám dodává sílu a naději. Získáváme ho tady a teď, v přítomném okamžiku.

Že nevidíme do cíle, najednou přestává vadit. Je to podobné jako s otužováním: čím častěji ho opakujeme, tím více jsme otužilí. Čím déle ve studené vodě vydržíme, tím příjemnější pocity zažíváme poté. Ačkoliv se nikomu zprvu do studeného rybníka nechce a představit si, že to nakonec může být příjemné, dokážeme jen obtížně.

Zkusím ještě jiný příklad: když jedete na dovolenou, taky nemáte cíl na dohled, přesto radostné očekávání zůstává a těšíte se na každý další den. Důležité je rozhodnutí vyrazit, i když se vám třeba nechce balit kufry. Na dovolené jste otevřeni všemu novému, co přijde, i když míříte někam, kde to neznáte.

Těšíte se právě na tu změnu. Cokoliv se stane, je v pořádku, protože v neznámém prostředí nemáte žádná očekávání. Tak proč se bát změn v běžném životě, když změnou nevyhovujícího lze jenom získat? A proč život nebrat trochu víc jako takovou dovolenou?

Nebát se strachu

Vykročit vpřed má spousta z nás obavy. Je to pochopitelné. Strach vnímáme jako něco, co nás oslabuje. Co když se ale zamyslíme nad tím, proč strach existuje a jaký má smysl? Může nás včas varovat před nebezpečím, což je velmi užitečné!

Motivuje nás, abychom mobilizovali veškeré své síly a překonali tak možné ohrožení. Nebo abychom se mu úplně vyhnuli – což lze tehdy, když pochopíme, kde se strach bere a před čím a proč nás varuje. I zabývat se vlastními obavami tedy dává smysl.

Zkuste se s vlastním strachem, až se opět objeví, skamarádit. Proč by vám měl škodit? Z nějakého důvodu se objevuje a „vypneme“ ho pouze tehdy, když zareagujeme na jeho příčiny. Čím dříve náznaky obav sami u sebe dovedeme identifikovat, tím snáze se nám s vlastním strachem bude pracovat. Začneme totiž jeho příčiny hledat včas. Dřív, než nás silná emoce úplně zaplaví a nejsme toho schopni.

Třeba když si uvědomíme, že to, co nám brání odejít z nefunkčního vztahu, je pouze náš strach. Strach z toho, že nás druzí odsoudí, když se rozvedeme, nebo že nás paralyzuje obava ze ztráty vlastní sebehodnoty – strach, že zůstaneme sami, protože pro nikoho jiného nebudeme dost dobří. A že argumenty, které hledáme (třeba starost o partnera nebo děti a o to, jak budou rozchod snášet), nejsou ničím jiným než výmluvami.

Až budete hledat odpověď na to, kde se strach bere, spoléhejte na vlastní vnitřní kompas. Co se uvnitř děje, jak se cítíte? Emoce jsou směrovkami, které spolehlivě ukazují cestu. Avšak pozor – jen tehdy, když umíme být sami k sobě upřímní.

Je přitom dobré naučit se rozlišovat mezi strachem, který má reálné příčiny, a úzkostí, která je „fantomová“. Strach je pomocník, který přináší varování. Pokud si ho včas uvědomíme, nepodlehneme mu a nezačneme se tvářit, že neexistuje, ale adekvátně na něj zareagujeme, chrání nás.

Úzkost přichází z minulosti nebo se váže k věcem budoucím, nemá kořeny v přítomné realitě. Objevuje se, když strach nestačí – když jsme si ho někdy v minulosti nevšimli, neuvědomili si ho nebo ho potlačili, aniž bychom reagovali na jeho příčinu, v určitém momentě se vnitřní rezervoár odložených emocí naplní a přeteče.

Všechny se vyvalí na povrch a dohromady mají nevídanou sílu, stačí malý spouštěč, záminka, reálnou příčinu už ale dohledáváme jen obtížně, protože nepatří přítomnému okamžiku. Úzkost, jak ji známe, je tu.

Minulost ale nezměníme, přestože nás k ní úzkost poutá, nutí naše myšlenky neustále se k ní vracet, a budoucnost nelze předvídat. Nemá tedy smysl ulpívat v minulosti ani se obávat budoucích nezdarů, ale napřímit úsilí k tomu, abychom tady a teď jednali způsobem, který nás obohacuje, posiluje a přispěje k lepším zítřkům.

V takovém případě obavy z budoucnosti překvapivě mizí, protože víme, že jsme schopni čelit čemukoliv, co nám zkříží cestu. Že všechno zlé je nakonec pro něco dobré. A že navíc můžeme vlastním úsilím přispět k tomu, abychom rizika budoucích dnů umenšili svým jednáním v přítomnosti.

Víme také, že jsme spolehlivě udělali to nejlepší, co jsme v danou chvíli dokázali. A že pokud se strach objeví, můžeme toho využít, protože už s tím máme zkušenost a víme, že to zvládneme. Neztrácíme dál síly marným bojem a ony nám pak zbývají na příjemnější věci. Dovedeme‑li strachu naslouchat, můžeme se díky tomu vyvarovat mnoha nepříjemností. To není málo.