Zdravá sebeúcta

Možná k těmto lidem nepatříte. Možná se umíte báječně opečovat a být k sobě vlídní. Pokud tomu tak je, mám velkou radost! Vaše životní zkušenosti, zázemí, prostředí, vztahy, rodina a možná i kapka té biologie přispěly k tomu, že se vám žije hezky a lehko. Ale mnoho lidí v životě prožívá nehezké stavy a ještě se za ně trestají.

Duševní obtíže jsou důvodem přibližně jedné třetiny pracovní neschopnosti; největší podíl z toho činí deprese. Studie z roku 2018 ukazuje alarmující čísla: Deset procent lidí v české populaci má obtíže s užíváním alkoholu. Sedm procent trápí úzkostné poruchy, přibližně pět a půl procent řeší obtíže spojené s poruchami nálady, mezi nimi zejména deprese. Tři procenta Čechů zápasí s nealkoholovými a netabákovými závislostmi.

Dále existuje mnoho lidí, kteří řeší ADHD, poruchy příjmu potravy, poruchy osobnosti či demence. Mnoho lidí zápasí s lehkou depresí či méně závažnými úzkostmi a na vyhledání odborné pomoci vlastně vůbec nepomyslí. A teď si zkusme představit, kolik lidí se trápí zcela obvyklými životními obtížemi. Kolik lidí řeší dlouhodobě pokleslou náladu, hluboký smutek, nespecifické somatické obtíže, běžné denní úzkosti, kolik lidí se právě v tento okamžik vypořádává s těžkou životní situací.

Pokud se teď rozhlédnete po kanceláři, po kavárně nebo zkrátka jen po ulici, můžete dát ruku do ohně, že ve vašem dohledu je někdo, kdo se svým životem opravdu zápasí. Kdo jím neproplouvá tak lehko, jak by si zasloužil. Možná jste to právě vy. Možná jste se našli v úvodní statistice. Pokud tomu tak je, mám pro vás jeden terapeutický úkol. Ano, tušíte správně: Zkuste být na sebe hodní.

Vlídnost si nemusíte zasloužit

Už zase toto klišé. Ale jak? Jak to udělat? Jak se opečovat? Tak pojďme na to. Prvním krokem je obrátit se na sebe. Někdy totiž nemusí být vůbec lehké najít podporu a pochopení ve svém okolí. Třeba máme smůlu na lidi. Třeba máme zpřetrhané či pošramocené vztahy s rodinou. A pokud nechceme v tuto chvíli vyhledat odborníka, můžeme se cítit sami. Což jen přidává pocitu, že je s námi něco špatně.

Mnohdy si pak ke všem starostem ještě přihodíme požadavek: To zvládnu. Nejsem žádná padavka. Nejsem slaboch. Nechám si starosti pro sebe a nebudu je nikomu říkat. Určitě to tak bude lepší. Pokud se ale nedaří duševní strasti léčit, může to být důvod k další sebekritice. K tomu, aby pocit neschopnosti ještě narostl.

Okolí možná ani netuší, s čím se potýkáme. Možná nevědomky (v horším případě vědomě) páchá další škody a solí naše rány. Rodina může kriticky posuzovat náš život. Manžel, děti či matka někdy hrubě hodnotí, zda jsme dobře uvařili, uklidili, zda jsme ostatním dostatečně zabezpečili jejich pohodlí. Kolemjdoucí občas nevybíravě hodnotí náš vzhled, výchovu či chování. A někdy toho může být opravdu moc.

Ve chvílích, kdy nám samotným není psychicky dobře, si tato prohlášení obvykle bereme zvláštním způsobem k srdci. Dotýkají se nás víc, hlouběji a bolestivěji. Nezvládáme je pustit z hlavy. Pochybnosti, zda jsme vše udělali správně, narůstají. Možná má pravdu. Měla jsem stihnout ještě vytřít a uvařit teplou večeři. Možná jsem tlustá a hnusná. Neměla jsem křičet na své dítě. Možná jsem špatná matka. Možná má vedoucí pravdu a já si zasloužím vyhodit.

Umění zkritizovat se jako by nám bylo dáno shůry. No, to fakt díky! Díky, že se mé myšlenky automaticky přilepí ke všemu negativnímu! Fakt díky, že to jde tak snadno. Ano, někdy až příliš snadno.

Někdy můžeme v těchto chvílích dokonce cítit provinilost postavit se za sebe. Jako bychom neměli právo vnější kritiku odmítnout, smést ji ze stolu jako nevýznamnou. Vzít za vlastní slova: Já jsem v pořádku. Nic špatného jsem neudělala. Tak, jak jsem, vypadám krásně. Vše, co dělám, dělám s nejlepším vědomím. Nemáš právo mě soudit. Je to jen a jen moje věc, můj život, moje výchova. Nehodnoť mě, když mě neznáš. Jako by snad byl hřích, ubrat na váze názorům ostatních lidí.

Ale to, že nám kritika naskakuje automaticky, neznamená, že je pravdivá. Možná jste tuto větu přelétli očima či poslechli automaticky. Teď ale ještě jednou: To, že nám negativní hodnocení, černý scénář či kritika naskočí na mysl automaticky, neznamená, že se jedná o skutečnost.

Jenže my máme někdy pocit, že pochvalu, vlídnost a laskavost si musíme zasloužit. Vydobýt. Že okolí musí uznat naši pravdu. Že nás musí samo pochválit. Marně pak můžeme čekat na přívětivá, vlídná a laskavá slova nebo na přijetí od těch nejbližších.

Ačkoliv bych vám moc přála, aby toto přijetí či laskavost přišly, jistota to není a my se nemůžeme spolehnout, že se to stane. Nehleďme tedy na naše okolí. Protože ač by si opravdu mnozí lidé od své rodiny, kolegů, kamarádů zasloužili snést modré z nebe, neděje se to. Z různých důvodů.

Posilování sebelásky

Tudíž, co ještě pro sebe můžete udělat vy sami? Buďte vy tím, kdo se chválí. To je tedy hloupost, že? Jak se máte asi chválit, když vám na mysl chodí jen samá kritika?! No právě proto! Právě proto, že ona kritika chodí automaticky, naučeně, z minulosti. A my se potřebujeme na všechno automatické vykašlat. Tím nemyslím, že chvála má být falešná. Určitě jde také o autenticitu a opravdovost.

Zkuste na svém pracovním výkonu najít momenty, které se vám povedly. Úkoly, které jste splnili nečekaně rychle, dobře. Momenty, kdy jste napnuli síly a něco se vám povedlo. Momenty, díky kterým jste ulehčili vašim kolegům práci. Určitě něco takového je. Vypíchněte tyto chvíle, zvědomte si je, napište si je na pracovní plochu. Mějte je na očích.

Pochvalte se za to, co je na vás pěkného. Za vlastnosti, kterých si na sobě vážíte. Uvědomte si, čím vším jste svému okolí přínosem. Umíte dobře naslouchat? Umíte být empatičtí? Umíte uvařit dobrý oběd, u kterého se sejde celá rodina? Umíte vytvořit otevřenou pohodovou atmosféru? Umíte být spolehliví?

Věřím, že když začnete hledat, najdete! Nenechte se odradit první nechválící skepsí. Pamatuji, jak jedné klientce dal tento úkol pěkně zabrat – pochvala jí vůbec nebyla vlastní. Jejím vnitřním jazykem, její naučenou přirozeností byla sebekritika.

Ale zkusila to, protože to byl úkol na další sezení. Brala to jako experiment: Tak schválně, jestli má ta psycholožka pravdu. Jestli to opravdu funguje. Povinnost byla chválit se každý den. Bez výjimky. Klientka si několikaminutovou sebechválu začlenila do svého dne po ranním čištění zubů. A ejhle: fungovalo to.

Umění být na sebe hodný sledovaly i vědkyně Katerina Karanika a Margaret Hogg. S 24 účastníky prováděly velmi důkladné interview. Ptaly se na jejich minulost, rodinu, přátele, kolegy, ptaly se, jak zvládají náročné životní situace či jaký mají smysl života.

Pečlivou analýzou zjistily, že účastníci, kteří k sobě přistupovali vlídně a trpělivě, sami sebe považovali minimálně za stejně dobré jako ostatní, pečovali o sebe a dokázali si odpustit chyby, jež se staly v minulosti, projevovali daleko menší známky stresu, úzkosti a naopak dosahovali daleko vyšší životní spokojenosti.

Zkrátka: ti, kdo sami sebe přijímali a byli k sobě hodní, žili spokojeněji. Stejně tak ti, kdo vnímali, že nemusí být závislí na hodnocení druhých. Že ten nejdůležitější názor na jejich život spočívá v nich samotných.

Velmi těsně se zde dotýkáme pojmu zdravá sebeúcta. Američtí psychologové v roce 2020 provedli výzkum s 273 adolescenty. Statisticky potvrdili, že zdravá sebeúcta působí jako ochrana před depresí a úzkostí. Pokud se studenti účastnili sportovních aktivit, byla jejich sebeúcta obvykle vyšší. Ačkoliv se tedy výzkum týkal studentů, vědci dávají čtenáři rovnou návod na zvýšení zdravého pocitu sebeúcty, a to: sportujte.

Sportováním není myšlen dvoufázový výkonnostní trénink. Může to být rychlejší procházka, jóga, plavání, přátelská tenisová hra. Něco, při čem vám bude dobře. Mnoha výzkumy zkrátka bylo prokázáno, že čerstvý vzduch, pohyb nebo příjemný mezilidský „hravý“ kontakt naší duši jen prospívá.

No a co dál? Co dál udělat pro to, abychom na sebe dokázali být hodní?

Odpusťte si. Pocit provinilosti za pracovní chybu, za konflikt, za křik na dítě. Vaše výčitky mohou být daleko horší, než je reálná situace. Přemítání o tom, co jsme měli či mohli. Utápění se v myšlenkách, zatímco realita protéká mezi prsty. Pokud se zrovna v tuto chvíli něčím trápíte, zkuste se teď hluboce nadechnout a vydechnout. Zkuste pomyslet na vaše chodidla, plosky nohou, které se dotýkají země. A teď si odpovězte na tyto otázky:

• Je situace opravdu tak vážná?
• Co se skutečně děje?
• Kdo konkrétně mi něco vyčítá?
• Je pro mě ten člověk důležitý?
• Nebo si tuto konkrétní situaci vyčítám jen já?
• Co bych potřeboval/a, abych si dokázal/a odpustit?
• Můžu to provést?

Naše ne‑láska a někdy až sebenenávist může mít hluboké a mocné kořeny v minulosti. Pochybnosti o vlastním výkonu, vzhledu, nebo dokonce o naší osobnosti mohou znepříjemňovat každou minutu života. Někdy může být naše odpuštění sobě samému právě to, co by mohlo pomoci.

Jsou lidé, kteří touží po rozhřešení zvenčí. Je to ale podobné jako u pochval: ty od druhých jsou proměnlivé a prchavé. Nemusíme jim věřit. Můžeme je snadno znevážit. Zkusme se teď na moment opravdu vykašlat na to, co říkají druzí, co schvalují či neschvalují, co si myslí nebo nemyslí.

Zkuste se zaposlouchat uvnitř sebe. Zkuste být jen tak, sami se sebou. Odpustit si to, co se nepovedlo, a pochválit se – byť i za drobnost, kterou jste zvládli nebo udělali. Vy to dokážete! Bez ohledu na okolí. Máte to v sobě. Já o tom nepochybuji.

Dnešní doba je v mnohém náročná. Neustálý tlak na výkon či na vzhled. Plno požadavků, co bychom v kterém věku měli už vykonat, zvládat, vlastnit, co bychom měli dělat. Chtějí to po nás ostatní, chceme to po sobě sami.

Zkusme teď chvíli být prostě jen tak, aniž bychom měli něco vykonat nebo nějak vypadat. Aniž bychom museli plnit něčí představu. Aniž bychom se trestali, že takoví nejsme.

Je mnoho lidí, kteří jsou laskaví a dobrosrdeční k ostatním. Pomáhají, zařizují, odpouštějí. Vůči nim samotným jim to ale nejde. A v tomto případě je vskutku důležité alespoň to zkoušet. Nezapomenout na sebe. Vědomě se chválit. Zkrátka se učit být na sebe hodný.