Zavři oči, otevři pusu

Některé zásady si v dětství osvojíme s takovou samozřejmostí, že pokud příslušnou potřebu včas zavnímáme, ani nás obvykle nenapadne zpochybňovat správnou odpověď:

• Když máš hlad, najez se.
• Když máš žízeň, napij se.
• Když jsi ztuhlý, zavrť se.
• Když je ti zima, vezmi si svetr.

Pak jsou tu zásady, které známe stejně tak dobře a dozajista bychom nad jejich správností pokývali hlavou. Ale když dojde na lámání chleba, docela často na ně prostě zapomeneme, necháme je plavat, odložíme je nebo si je nějak rozumem vymluvíme – že to přece ještě není tak akutní, nějak to vydržím, to mi beztak jen přijde, nejde to nebo teď si to naprosto nemohu dovolit:

• Když jsi unavený, jdi spát.
• Když jsi přesocializovaný, stáhni se z kontaktů.
• Když nemůžeš, zpomal.
• Když jsi nemocný, zalez do postele, pij čaj a odpočívej.

A pak jsou tu zásady péče o sebe, do jejichž aplikování se můžou v průběhu života připlést různé překážky. Třeba takové zásady vůbec nepochytíme, jindy se od někoho naučíme, že by se to vlastně dělat naopak nemělo. Obvykle je těžší tělu vyhovět, když by vás za to mohlo stihnout nějaké pokárání, odmítnutí, někdo by se mohl zlobit nebo cítit zraněný. Nebo je to v rozporu s něčím pravidlem o tom, jak by se měly a neměly věci dělat. Takové zásady mohou být třeba:

• Když ti je smutno, promluv si s někým, kdo ti porozumí.
• Když se necítíš na to se s někým milovat, nikdy se do toho nelámej.
• Když máš strašnou chuť na chleba se sádlem a cibulí, dej si chleba se sádlem a cibulí.

Jak vám zní tyhle věty? Tady už velmi stoupá pravděpodobnost, že narazíme na nesoulad s nějakou životem vštípenou představou: Být smutný je slabost, kterou by člověk neměl ukazovat. Odmítnout partnera nemůžu, byl by zraněný – anebo by mě přestal chtít. Chleba a sádlo jsou nezdravé potraviny, které se nejedí.

Jídlo, teplo, spánek – všechno to jsou velmi základní potřeby organismu a bez jejich naplnění se sotva můžeme pohnout k něčemu dalšímu. I proto jsou dost zajímavé z psychologického hlediska. Co například znamená poslouchat tělo v otázkách jídla? Najíst se, když má člověk hlad?

A co kdyby to znamenalo ještě o trochu víc?

Zatímco zrak, sluch, hmat nebo čich bereme automaticky jako smysly pomáhající nám přežít, chuť bývá vnímána spíš jako něco, co máme „pro radost“. Ve skutečnosti ale dříve hrála důležitou roli. Rozlišili jsme díky ní výživné jídlo od planého, zkažené potraviny od čerstvých. To, že dostaneme na něco chuť, je současně velmi chytrý způsob, jakým nám tělo může signalizovat, že mu chybí nějaká důležitá látka. Pro mnoho lidí je to ale těžko akceptovatelná myšlenka.

Moudrost těla

Před časem jsem nápad zkusit si všímat vlastních chutí a upravit podle nich třeba výběr jídla v restauraci nebo v obchodě nabídla chytrému mladému muži. Ten okamžitě rezolutně prohlásil: „Chutím se přece nedá věřit. To bych jedl jenom čokoládu a chipsy.“ Jenže to nemusí být pravda.

Když vědci zkoumali, jaké jídlo si vyberou děti, když dostanou naprostou volnost, ukázalo se, že zpočátku opravdu sáhnou po těch nezdravých – po sladkých, slaných a tučných potravinách. Po čase ale samy od sebe svou výživu vybalancují do zdravější podoby.

Asi nejslavnější takovýto experiment provedla už v roce 1939 americká pediatrička Clare M. Davis. Přesvědčila patnáct matek, které byly chudé, příliš mladé nebo ovdovělé a nedovedly zabezpečit svou rodinu, aby jí svěřily své děti. Ty umístila do speciálního sirotčince se speciálním výživovým programem. Děti v sirotčinci měly na výběr 33 různých jídel a bylo úplně na nich, co a kolik snědí. Žádný dospělý jim nesměl ani naznačit, kolik jídla se správně jí ani že některé potraviny jsou zdravější než jiné. V průběhu jídel měly sestry dokonce nakázáno tiše sedět, nemluvit a jen děti pozorovat.

Bylo to v době, kdy se pediatři hromadně nadchli pro nové, aktuálně vznikající poznatky o lidské výživě. Vznikaly přesné jídelníčky s gramáží porcí a přesnými časy jídel, podle kterých se svědomité mámy snažily krmit své ratolesti (a ty často jídlo odmítaly, případně držely protestní hladovky). V tomto kontextu byl pokus Clare Davisové extrémně kontroverzní. Experiment trval 4,5 roku a v průběhu vzniklo 36 000 záznamů o každém jednom jídle každého jednoho dítěte. A k tomu data o krevních testech, váze a výšce dětí, záznamech z kostní radiografie.

Ukázalo se, že každé dítě si vytvořilo zcela specifický jídelníček. Patnáctero dětí mělo patnáctero jídelních zvyklostí. A žádné z nich nejedlo podle tehdejších pediatrických zvyklostí. Přesto všech patnáct dětí vyrostlo do naprosto zdravých a optimálně vyživených jednotlivců. A nejen to. Ukázalo se, že děti samy od sebe jedly více bílkovin v obdobích rychlého růstu. Když byly aktivnější, měly chuť na potraviny s větším množstvím tuků a uhlohydrátů. Po prodělané mononukleóze jedly víc hovězího, mrkve a řepy. Jedno z dětí do domova přišlo se závažným nedostatkem vitamínu D – samo od sebe pilo olej z tresčích jater, dokud se nevyléčilo.

Jak je to možné? Clare Davisová měla hypotézu založenou na důvěře v moudrost těla. Věřila, že děti mají v sobě vnitřní balanční mechanismy, které jim pomohly poskládat si jídelníček přesně podle toho, co jim zrovna v těle scházelo.

Článek bohužel popisoval pouze to, co pediatrička z množství sesbíraných dat vyčetla. Odkazy na originální data v článku nenajdeme a v průběhu let se bohužel stohy krabic s popsanými papíry ztratily. Proto se jen stěží můžeme k datům vrátit s dnešními pokročilejšími nástroji, excelovými tabulkami a datovou analytikou.

Sama Clare Davisová ale vlastní studii kritizovala kvůli něčemu jinému: Děti měly sice na výběr 33 jídel, ale ve všech případech šla o jídla relativně zdravá nebo nezávadná. Už v tehdejší době chtěla pokus zopakovat a tentokrát nabídnout dětem i jídla nezdravá, aby se ukázalo, jaký vliv to bude mít na jejich chování. Bohužel v tu dobu Spojené státy zasáhla recese, Davisová přišla o financování a z pokračování experimentu sešlo.

I dnes je nejspíš na místě otázka, nakolik si moudrost těla poradí například s prefabrikovaným jídlem, které nás mate různými příchutěmi, plnidly a kombinacemi zpracovaných přísad. Zdá se tedy, že dobré pravidlo pro podporu moudrosti těla v oblasti jídla zní jíst hlavně takové jídlo, ve kterém rozpoznáme původní suroviny.

Možná byste našli vlastní zkušenost s tím, jak se chutě mění podle stavu těla, tak jako se měnily dětem v domově Clare Davisové. Co když na vás třeba leze nachlazení? Někomu přestane chutnat káva, jinému alkohol. Další člověk naopak dostane chuť na panáka slivovice. A pak jsou lidé (třeba já), kterým při rýmě najednou začne zázračně chutnat Vincentka, ale vydrží to jen do vyléčení.

Jak vám to zní? A co by vaše všímavost vůči vlastnímu hladu a chuti řekla právě teď?

Když vůbec nevím, co chci

Není to jen jídlo, spánek a teplo, o čem nás tělo může informovat. Moudrosti těla využívají terapeuti snad ve všech psychoterapeutických přístupech, byť různými způsoby. Tělo si pamatuje vše, co zažilo – každé ohrožení, každou nemoc i to, co mu prospívá.

Kdo nastoupí do terapie, k tělu se velmi často dostane přes emoce. Brzy zjistí, že každá emoce má nějaký odraz ve svalech, v krvi, v orgánech. Vztek vám prokrví ruce, zamilovanost pohlavní orgány, deprese naopak odkrví celé tělo. Čím hlouběji bychom v tématu zašli, tím blíž bychom se dostávali k otázkám imunity nebo psychosomatiky.

Prostřednictvím tělesných pocitů a emocí nám organismus dává zprávy o tom, co právě teď potřebujeme pro svou spokojenost a prosperitu. Na co máme chuť nejen v rovině jídla, ale i činností. Do čeho se nám chce a do čeho ne. Rozčílíme se, když potřebujeme chránit vlastní práva, když potřebujeme, aby nás někdo viděl a vnímal.

Ale velmi často k psychologům míří lidé, kteří říkají: „Já vlastně nevím, co chci a potřebuju.“ Nevědí si rady s nalezením vlastního směřování, s výběrem partnera nebo se jim obecně v životě nedaří. Bývá to těžká práce, protože často nevědí ani to, co vlastně chtějí od terapie. Ale zajímavé je, že často nevnímají ani mnohem všednější přání své duše a těla. Těžko si vybírají nejen partnera, ale taky boty nebo jogurt.

Schopnost zachytit vlastní potřeby jako by se některým z nás někde v průběhu života zatoulala a je potřeba ji znovu najít.

Ztratit kontakt se sebou samým můžeme různými způsoby. Třeba když si ho vlastně v dětství pořádně ani nevytvoříme. Pokud rodiče na naše potřeby pořád a znovu nereagovali, třeba když se nás snažili přetvořit k obrazu svému nebo měli dost práce sami se sebou nebo se prostě z jiných důvodů nedovedli vyladit a vnímat naše přání, přestat své potřeby vnímat je dobrá obrana před tím být pokaždé stále a znovu zraněný a zklamaný z jejich nenaplnění.

Jindy se nám kontakt se sebou samým někam zatoulá v průběhu života. Třeba když nasákneme nejrůznějšími musíš, nesmíš a mělo by se. Když se naučíme, že myslet na sebe je sobecké, že chlap nepláče, že vám firma zatleská, když přecházíte chřipku. Nebo že by všechna naše rozhodnutí měla být striktně racionální.

Pak třeba i máme nějaké tušení v břiše nebo v kostech, něco ve smyslu „tohle se mi nelíbí“, ale rozumem si ho vymluvíme – „prosím tě, vždyť o nic nejde“ (a často si tak „vlezeme“ do něčeho, v čem nám není dobře). Stejně jako v dětství, když stále a znovu své potřeby ignorujeme, postupně si na ně otupíme radary. Jenže tím ztrácíme směrovku, která je klíčová pro budování spokojeného života.

Velmi často nám vnímání vlastních potřeb vychýlí něco, co souvisí s pocitem naší hodnoty. Cítit se jako hodnotná bytost je tak základní potřeba pro každého z nás, že přehluší leckdy i ty základní fyziologické. A snadno se může zvrhnout do podoby, kdy se nám zdá, že si hodnotu musíme něčím zasloužit.

Dívky s anorexií třeba hubeností, disciplínou a dokonalostí. Lidé se sklonem k workoholismu zase výkonem nebo užitečností. V honbě za dobrým pocitem ze sebe samého pak své potřeby tak dlouho ignorují, až je úplně přestanou vnímat. A nakonec se dostanou třeba až k fyzickému kolapsu.

Nenechme se zmást: schopnost dočasně vypnout vnímání vlastních potřeb je nesmírně užitečná a umožnila nám přežít generace. Je výhodné zvládnout utéct, když vás v boji zraní, a bolesti si všímat až v bezpečí. Je výhodné při havárii nejdřív vyřešit situaci a až pak se rozplakat. Hodí se umět před odevzdáním diplomky tři dny nespat. Kdybychom jako rodiče nedovedli sami sebe upozadit, sotva bychom se dovedli postarat o miminko. Trápit se začneme tehdy, když to takhle táhneme moc dlouho.

Když se nám náš vnitřní kompas někam zatoulá a my se v sobě najednou nevyznáme, nemáme jinou možnost než ho znovu objevovat. Znovu po malých krůčcích si budovat všímavost vůči tomu, o co si naše tělo a duše říkají.

A vnímavost vůči těm nejzákladnějším potřebám těla může být docela dobrý trenažér. Malý krůček směrem k oprášení našeho kompasu může být třeba to, že ještě než v restauraci otevřu jídelní lístek, zkusím zachytit, na co mám chuť. Nebo to, že si v obchodě dám čas na to vybrat, co mě láká a co by mi opravdu udělalo dobře. Že si při práci u počítače jednou za čas zkusím uvědomit, jestli tělu něco neschází – třeba voda nebo protažení, a že když mě u úklidu rozbolí záda, na chvíli si sednu. Nebo se můžu zkoušet protáhnout ne podle nahrávky, ale podle toho, o co si svaly říkají. Když se na sebe naladíme v každodenních drobných věcech, postupně si můžeme vytvořit kapacitu i na mnohem větší rozhodnutí.