Závoje falešné identity

Taková situace v člověku vyvolává ještě větší odpor na jedné straně, na straně druhé se opravdu snaží a dokazuje sobě i světu, že není vadný kus. Chce všem ukázat, jak hodnotná a dobrá bytost je, jak všechno v něm je jen dobré, jak všechno dělá dobře, až se nakonec úplně schvátí a dostane se do stavu vyhoření.

Nepřijetí duševní bídy a kompenzační snaha o dokazování opaku plodí nebetyčný konflikt, který pohlcuje většinu každodenní energie a ve svém důsledku je podstatou krize.

Nepřijetí, tedy odmítnutí duševní bídy je koneckonců jediná reakce, kterou člověk dobře zná a kterou vlastně automaticky používá jako odpověď na všechno, co se mu nezamlouvá, aniž by si byl toho vědom. Než však vstoupí na druhý břeh a naučí se čelit těmto stavům, přijmout je a odevzdat v pravém slova smyslu, uplyne v řekách mnoho a mnoho vody.

Když je v tom člověk utopený, tak z toho není cesta ven. Protože podmíněnost je obrovská věc. Co je podmiňování? Je to, jako když si vás něco vezme, pohltí do sebe, namotá. Myšlenka vás namotá do sebe, pocit vás namotá do sebe. Buddhisticky řečeno – je to lpění. Lpění je vlastní pouze egu – osobnímu já, tedy subjektivitě, která je sice imaginární povahy, nicméně dokud není její iluzornost odhalena, je pokaždé faktorem našeho jednání a rozhodování.

Ego není jednotná věc. Je to rozporuplná mnohost duševních obsahů opírajících se o dva pilíře: vnitřního soudce a jeho oběť. Když si vás namotá soudce, uvažujete, cítíte se a chováte se jako soudce. Když si vás namotá žalobce, konáte jako on. Když si vás do sebe namotá oběť, pocity viny a bezmoci vás doslova ochromí. A je to všechno tak osobní, že ani na chvilku nezaváháte, že to nejste vy.

Jednotlivé části ega si člověka snadno namotají na sebe a on se nechá podmínit někdy i tím nejvíce nápadným způsobem. Podlehne chvilkovým dojmům, emocím či tužbám a svoboda je ta tam. Kde je potom tak zvaná objektivita, když ego to v sobě nemá, i když si to myslí (jak typické)?

Vědomí řízené egem

Vše jde „dobře“, ale jen do té doby, než se věci začnou komplikovat a člověk se začne cítit zraněný a uvízne v pocitech strachu, bezmoci, nedostatečnosti a nepřijatelnosti. Jak jsme si několikrát uvedli: podstatou takové mizérie osobního života, podstatou a kořenem zraňujícího prožívání je hluboká, černá, propastná prázdnota, která nemůže být nikdy zcela vyplněna, pokud je člověk ve svém vědomí ztotožněn pouze svým egem. Je to propast prožívané nedostatečnosti, existenční nejistoty a strachu, která tyje z oddělenosti. Místo, které jsme vytěsňovali do temnot nevědomí. Část naší osobnosti, kterou popíráme. Stín, od nějž odvracíme své vědomí. Prostor, v němž člověk sám sobě vůbec nevěří.

Protože vědomí je ve stavu ospalosti, tedy ve stavu plného ztotožnění s osobním já (egem), otočeno vně, nemůže nahlédnout na zraňující podstatu prožívání. Proto příčiny stínového zraňujícího prožívání vidí ve vnějších věcech a lidech kolem sebe. Nespokojenost, kterou zranění plodí, připisuje člověk pochopitelně úplně jiným věcem a také ji promítá na svět různým způsobem.

Přednáška 19. září 2024