Závislé děti

Je rozdíl mezi užíváním a nadužíváním „drogy“ (když zůstanu u téhle terminologie). Neužívat alkohol nebo sociální sítě je jistě možné. Dost vás to nicméně vyčlení ze společenského dění. Samotné užívání nemusí být problém. Ten nastává ve chvíli, kdy aktivity spojené s předmětem závislosti zabírají většinu vašeho času. Kdy veškeré vaše úsilí je nasměrováno k získání „dávky“, protože pokud je dlouho nedostupná, objevuje se pocit napětí a nervozity, starý známý „absťák“.

Takový způsob života vás začne izolovat od zdravých blízkých. Nemáte kapacitu na jiné zájmy, nemáte prostor rozvíjet kontakty s dalšími lidmi, které děti a dospívající potřebují i proto, že se od druhých mnohému učí a nacházejí tímto způsobem své vlastní místo ve společnosti. Z toho, co přinášelo potěšení, se stává zdroj frustrace. Aby totiž stav pohody přišel, potřebujete stále více – pití, lajků nebo dávky jiných atraktivních podnětů. Stejná dávka už nefunguje.

Užití drogy vždycky přináší nějaký benefit. Pocit vyššího sebevědomí nebo třeba přehlušení nepříjemných prožitků, aspoň na chvíli. Pokud se tedy obáváte, že vaše dítě má k závislostnímu chování sklony, ptejte se, co mu čas s mobilem v ruce nebo před obrazovkou dává a čeho se mu v běžném životě nedostává.

Fungují restrikce?

Jednoznačně NE. Protože neřeší příčinu. V některých ohledech může být nastavení restrikcí v podobě časových limitů nebo takzvaných rodičovských zámků dokonce kontraproduktivní. Představte si sami sebe, kdyby vám někdo zablokoval přístup k čemukoliv, co vás baví. A že děti mají dnes v mobilu úplně všechno – kamarády, školu, filmy, písničky i třeba zdroj poznání. Byť třeba víte, že to s vámi rodič myslí dobře, protože sami tušíte, že s danou aktivitou máte problém.

Frustrace, která přijde, když budete potřebovat upustit páru, ale nebudete mít jak, se ještě zvýší. Co uděláte? Začnete být naštvaní. Což vztahům mezi rodiči a dětmi nesvědčí. Těžko se pak divit dětem, které se třeba sebepoškozují. (Právě sebepoškozování je v dnešní době jedním z nejčastějších témat, s nimiž se rodiče na dětské terapeuty obracejí.) Děti vědí, že mají „být hodné, ne drzé“, tenze ale potřebuje ven. Tak jde. Obrací se proti dítěti samotnému.

Tudy vážně cesta nevede. Ze situace, kterou rodičovská kontrola provází, si navíc odnášejí nepříjemný pocit, že ani máma s tátou jim nevěří, že by svůj život zvládly řídit samy. To jistě nechcete. Pomůže uvědomit si, co dítě potřebuje: pocit naplnění, klid, přijímající vztahy, prožitek úspěchu, zdravé sebevědomí. Jak tyto klíčové prožitky podpořit?

• Neodkládejte dítě systematicky k mobilu, neučte ho ani, že mobil je za odměnu. Zvyk je železná košile.
• Ptejte se a s respektem, bez hodnocení naslouchejte, jak se váš potomek má. Nebojte se, že nebudete dítěti schopni pomoci, pokud uslyšíte něco negativního. Důvěřujte mu, že v rozhovoru s vámi dokáže nalézt řešení samo.
• Věnujte dítěti pozornost, snažte se porozumět jeho potřebám. Nabízejte (leč nikdy nevnucujte) společnost a pestré aktivity. Jsme lidé a vždycky pro nás bude lákavější být s druhými, než zůstávat sám – byť s mobilem v ruce.
• Podporujte sebevědomí dítěte tak, aby se nemuselo bát říct, co si přeje a aby se cítilo brané vážně díky tomu, že je vyslyšené. (Což nemusí hned znamenat, že s ním ve všem souhlasíte. Znamená to ale, že se upřímně snažíte mu porozumět.)
• Uvědomte si své cíle a řiďte se jimi. Chcete, aby se dítě naučilo seberegulaci? Dejte mu k tomu prostor.
• Řešte problémy včas. I ten nejtěžší závislák se nikdy závislým stát nechtěl. Čím dřív si všimnete varovných signálů v podobě nepohody nebo napětí, tím snáz na ně můžete reagovat. Problém se závislostí se pak vůbec nemusí objevit.
• Radujte se spolu. To, čemu věnujeme pozornost, posilujeme. Často nás vlastní rodičovská úzkost nutí všímat si více problémů než úspěchů, které pak přehlížíme, přestože bychom z nich mohli čerpat sílu.
• Mluvte spolu. O dobrém i špatném, ale hlavně otevřeně. Můžete dítě zahltit racionální argumentací, proč mu čas na mobilu škodí, dokud ale nepochopí vaše vnitřní motivy, nebude mít důvod vaše argumenty akceptovat. Je namístě být transparentní a mluvit o vlastních obavách, starostech, lásce i péči. Vaše požadavky díky tomu budou pro dítě srozumitelnější. Pomoci může také pohovořit o tom, jak se na sítích bezpečně chovat.

Není zároveň potřeba vnímat čas, který dítě tráví s mobilem v ruce, negativně. To by bylo příliš zjednodušující. Je to i aktivita, u které může být samo. Může si číst nebo poslouchat písničky, prostě odpočívat. Pro rodiče je pochopitelně znervózňující, že nikdy nemohou mít absolutní kontrolu nad tím, na jaké zdroje dítě ve virtuálním světě narazí.

Způsob, jakým se dítě chová na internetu, odpovídá tomu, jak funguje v reálném světě. Když ho dobře znáte, můžete se na něj spolehnout a důvěřovat mu. Je dobré spolu mluvit. Nejen o hrozbách, ale i o hodnotách, zájmech a třeba představách o budoucnosti. Tak, aby se dítě samo dokázalo zorientovat ve vlastních prioritách a podle toho se řídit. A abyste vy jako rodiče měli na čem postavit svou důvěru v něj.

Když si dokážete vzájemně porozumět, může nakonec začít fungovat i nastavení hranic a limitů. Jakmile budete jednoznačně vědět, proč na nich trváte, i pro dítě bude váš požadavek srozumitelný. Pokud však budete při jejich nastolování vedeni pocitem bezmoci, dítě ji vycítí a ztratí důvěru, že víte, co po něm chcete a proč. Ví, že jen střílíte od boku a podle toho se bude chovat.

Důležitá věc: i děti potřebují mít soukromí. Prostor, do kterého jim nikdo nezasahuje. Kde mohou hledat, kým jsou, a učit se být sami sebou a sami za sebe. Striktní kontrolou jejich aktivit je o tuto možnost připravíte. O to víc se začnou vzpouzet a o to méně s vámi budou sdílet právě v situacích, kterých se nejvíce obáváte.

Naprosté omezení přístupu k interaktivním médiím bude medvědí službou. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Proč se většina lidí tak těší na Vánoce? Protože je to mimořádný čas, který nastane jen jednou za rok. Nejspíš není vaším cílem, aby se čas strávený u počítače stal podobným svátkem a byl vnímaný jako cosi posvátného, vrchol všehomíra.

Příklady táhnou

Každý z nás má tendence k nějakému typu závislosti. Dítě přirozeně kopíruje, co kolem sebe vidí. Jak sami zvládáte zátěž? Jak trávíte volný čas? S mobilem v ruce? Může být fajn učit se způsobům, jak překonat stres, nutkání nebo frustraci společně, pokud s tím sami máte potíž. Protože tohle všechno k životu patří. 

Motivací vám může být i to, že vzhledem ke zrání nervové soustavy u dětí vzniká závislost ještě snáze než u dospělých. Jestliže nad vlastní tendencí nezdravě kompenzovat psychickou zátěž máte sklony mávnout rukou, vědomí, že důsledky mohou dopadnout na vaše děti, vám spolehlivě otevře oči.

Pokud nechceme vychovat závisláka, nejvíce pomůže, když dáme svému dítěti možnost, aby se samo naučilo sebekontrole a práci s emocemi. Není řešení nad ním stát jako policajt, protože kontrola se vždycky dá obejít, a co si budeme povídat, děti se učí rychle a mnohdy jsou technicky zdatnější než my sami. 

Dítě, které se naučí nebýt závislé na vás, si dokáže vnitřní svobodu uhájit i v dalších situacích. Nejlepším rodičem je ten, který dokáže dítě inspirovat vlastním příkladem – ten vydá za tisíce slov a další generace může navázat a dále rozvíjet to, co jsme ji naučili.