Závaží výčitek

Místo slovíčka bohužel stejně dobře mohlo být bohudíky. I v reálných příbězích, které jsem vám přiblížila. Ještě, že to nedopadlo. Ještě, že jsme nezůstali spolu. Ještě, že mě to učitelování tak rozčilovalo, díky tomu jsem… Vím, zdá se to možná trochu idealistické a naivní – příliš snadné na čtení a zároveň příliš těžké na žití.

Před časem mi přišel od jedné čtenářky velmi laskavý, povzbudivý e‑mail. Snažila se mi dodávat hodně sil při mém úrazu, který mi tehdy na několik měsíců znemožnil můj oblíbený běh. Tento dopis mě velmi potěšil, nicméně čtenářka při jeho psaní nemohla tušit, že mě již dlouho provází hluboký smířený pocit.

Ještě, že se tento úraz stal (z velké části jsem si za něj mohla). Možná právě díky tomu mohlo přijít do našeho života další miminko. Moje životní tempo bylo v té době šílené. Aniž bych to tehdy chtěla opravdu připustit, mé tělo bylo až příliš vyčerpané, unavené a přetrénované, aby mělo čas a energii na něco takového, jako je těhotenství.

S touto vděčností za naše „neštěstí“ mizí bolavá výčitka. Jako bychom možná sobě, možná vesmíru nebo něčemu silnějšímu mohli vlastně poděkovat: Díky, že se to stalo takhle. Díky, že můžu vidět, v čem mi to bylo přínosné. Díky, že mi to ukázalo jinou cestu, která vlastně bude v něčem lepší, zajímavější, dobrodružnější (byť o něco komplikovanější)…

Život bez kdyby

Již jsem zmínila, že kromě knihy mi byl inspirací také rozhovor, který mi zůstal hluboko pod kůží. Zaslechla jsem jej v podcastu Lucie Výborné – hosté byli Thea & táta. Thea je jedenáctiletá dívka, která přežila dopravní nehodu. Aktuálně je na invalidním vozíčku. Lékaři říkají, že má dva roky, aby se rozchodila. Když to nezvládne, nejspíše nikdy chodit nebude. Neuvěřitelné v tomto rozhovoru byla neskutečná síla, bojovnost, optimismus, naděje, humor a odvaha, která na mě doléhala jen skrze sluchátka.

Tolik síly v tak malé dívce. Tolik odhodlání vybojovat pro sebe to dobré, nehledě na komplikace, obtíže a překážky. A že jich najednou je. Zcela obyčejné věci, které najednou tolik ztěžkly. Obléct se, zvednout se, překonat část cesty… být součástí života stejně jako doposud.

Možná si sami dokážete představit, kolik výčitek mohlo v její mysli být. Ať už směrem k ní samotné, nebo směrem k rodině. Neměla jsem tam být. Neměli jsme tam jet. Měla jsi dávat větší pozor. Nemělo se to stát mně… Žádná z těchto výčitek se ani náznakem, ani tónem hlasu neobjevila. Naopak. Jako by to svým způsobem byla zvláštní příležitost, kterou lze v něco přetavit. Událost, které lze nějak porozumět, zužitkovat ji. Která může být nějak prazvláštně pro něco dobrá.

Pokud zrovna trávíte v sebevýčitkách nebo ve výčitkách směrem k ostatním více času, než byste sami chtěli, možná i toto může být dobré vytržení. Pouhé poslechnutí jednoho rozhovoru může mít svůj terapeutický přínos. Přinést nádech perspektivy, že to jde i jinak. Že je nějaká cesta z lítosti a výčitek, které náš život provází. Třeba jen v přístupu, v myšlenkách, v hodnotách, které ve svém životě chceme mít.

Takže se nesmím politovat? To rozhodně netvrdím. Brečte, nadávejte, vyčítejte. Jak jen potřebujete. Mluvte o pocitech, které vám leží na duši, zvlášť těch nepříjemných. Nadávejte na svět, který je nefér. Rozzlobte se na sebe i na ostatní, že vám kvůli nim zmizely životní možnosti nebo radost. Buďte nepříjemní, zoufalí, vzteklí. Ale nezůstávejte v tom až příliš dlouho. Nebo takto: zůstávejte v tom jen tak dlouho, dokud to ještě je únosné.

Po čase možná pocítíte, jak moc energie, síly a radosti všechny tyto pocity berou. Jak moc člověka vyčerpávají a jak jsou nám nepříjemné. A naše zcela přirozená touha je setřást je ze sebe. Nahradit je něčím příjemnějším. Nejlépe kapkou radosti a trochou toho štěstí.

Viktor Emil Frankl by možná řekl, že právě v těchto chvílích se můžeme opřít o své postojové hodnoty. Pokud až příliš času trávíme ve výčitkách týkajících se minulosti, možná nám v přítomnosti zkrátka chybí trochu toho životního smyslu. Něčeho, co je vskutku důležité k tomu, aby se nám žilo dobře. Nevidíme pro sebe v realitě cestu, a proto se daleko více upínáme na možnosti, které už nám utekly.

Pro Theu by nejspíše bylo velmi jednoduché utopit se v myšlence, že její život je teď k ničemu. Ale v něčem hodnotu a smysl přece našla – má otevřený postoj. Dívá se, co může. Dívá se, co je v jejích silách. Snaží se vnímat možnosti, přínosy a cestu, která ji čeká. Zcela jistě je jiná, než si vysnila. Ve svých jedenácti letech mluví o tom, že její život smysl neztratil, mnoho věcí je pro ni samotnou velmi důležitých a dělá jí radost.

Arnold Beisser byl lékař, profesionální sportovec, který onemocněl obrnou a skončil zcela paralyzovaný. Přesto dokázal žít neuvěřitelný život. Inspiroval mnohé k překonání životních obtíží, komplikací a výčitek. I díky svému vlastnímu příběhu, své síle a odhodlání hledat, co může, jim ukázal cestu. Nepochyboval, že jeho život má smysl, v některých oblastech je vlastně úžasný. Přispěl k formování gestalt psychoterapie a zapsal se do historie větou: „Změna přichází, když se člověk stává tím, čím je, nikoliv tím, co není“.

Tudíž: Ať už jste na jakémkoliv místě, ať už se situace zdá být jakkoliv komplikovaná, nepříjemná, třeba i neřešitelná, vždy něco můžeme. Vždy můžeme zkusit změnit svůj přístup k dané věci. Ve správný čas, až plně projevíme své emoce a budeme cítit únavu z přemýšlení o minulosti a promarněných možnostech, si namísto výčitek položit tyto otázky a třeba nás někam navedou:

• Na co zaměřuji svoji pozornost?
• Dívám se, co můžu, co je v mých silách, nebo jenom na to, co mi „život“ vzal?
• Nestalo se během této doby, kdy mi není dobře, něco pozitivního?
• Neotevřela se nějaká nová možnost?
• Mohlo by mi to něco přinést v budoucnu?
• Mohl by mi pomoci někdo, kdo má podobný příběh?
• Dá se na moji situaci podívat z jiného úhlu?

Život se někdy může hodně zakroutit, a co si budeme povídat, i nepředvídatelně a nepříjemně. Přesto v sobě můžeme hýčkat odhodláním projít těžkým obdobím co nejlépe, nejužitečněji a snad i nejšťastněji. A snad pomůže malé pohlazení, trocha odvahy, odhodlání a síly, kterou nalezneme kolem sebe, v knihách, rozhovorech nebo příbězích, které žili a stále žijí druzí. I to nám může otevřít novou možnost, cestu či naději.