Závaží těla

I když pomineme současnou situaci, lze vysledovat, že si za poslední roky celospolečensky více a více volíme sedavější volnočasové aktivity, jako je sledování televize, hraní videoher a trávení času na internetu. Dokonce i technologie, které nám umožňují trávit méně času údržbou domácnosti, vytvářejí „nečinnost“.

Dle statistických dat má polovina dospělých v České republice vyšší než normální hmotnost a tento podíl se nedaří snižovat – počet obézních od počátku 90. let dokonce stoupá. Choroby spojené s obezitou jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí, kterým je možné předcházet, po onemocněních souvisejících s kouřením.

Tento stav však nelze jednoduše vysvětlit nedostatkem motivace a vůle. Situace je mnohem komplikovanější, než naznačují negativní stereotypy. I když je obezita způsobena chováním, toto chování nemusí vždy zahrnovat „volbu“ nebo „osobní odpovědnost“.

Lidé trpí nadváhou nebo obezitou v důsledku složité kombinace faktorů, jako je dětský stres, genetika, špatná volba jídla a sedavý životní styl. Nárůst obezity tak částečně lze připsat změnám v prostředí dodávek potravin a fyzické aktivity a nyní bychom i mohli říct nouzovému stavu.

Obezita přináší zátěž, pro kterou se stáváme zranitelnějšími i z psychického hlediska (úzkosti, deprese, sebevražedné myšlenky). Jádrem traumatu není vnější událost, která způsobila psychickou nebo fyzickou bolest, ba dokonce ani bolest samotná, ale naše uvíznutí v primitivních reakcích na tuto událost.

Trauma vzniká, když nemůžeme uvolnit zablokovanou energii, plně dokončit fyzickou a psychickou reakci na zraňující prožitek. Trauma není to, co se nám stalo, ale to, co v sobě zadržíme při absenci empatického svědka, jak říká Peter Levine. Zároveň je trauma zranění, které se může zahojit. Nikoliv však v případě, kdy skrze posměvačství a hanu dochází k retraumatizaci.

Příčiny přejídání

Jednou z možností, jak porozumět přejídání, je podívat se na ně optikou závislosti. Lidem chybí pomyslná záklopka nejenom u alkoholu, ale i u jídla. Nezdravě vysokou konzumaci pak popisují slovy jako je to silnější… je to ulevující… cítím u toho vděčnost…

Jedním příkladem může být klientka, pro kterou je jídlo zvykem. Přijdu domů a jdu se najíst, i když nemám hlad. A když mi někdo uvaří dobré jídlo, tak ho miluji celým svým srdcem a usmívám se… Já nemám záklopku… I když jím docela zdravě, ale jím třeba 2–3 porce, nemám pocit nasycení. Když jdeme do restaurace s kámoši a někdo řekne, já už nemůžu, říkám si, co to je… to neznám… Hodně jsem sportovala do cca 20 let a vše mi bylo jedno. Snědla jsem šišku štrůdlu a všechno bylo v pohodě. Když už se tolik nehýbu, tak se to na mně projevuje. Ale já jsem se sebou smířená. Ne všichni to mají takto. V mnoha případech obezita není volbou a to, že se lidé cítí zahanbeni, vede jen k tomu, že mají ze sebe horší pocit.

Nemusí to být pravidlem, ale lidé s obezitou bývají často závislí na vztahové osobě, která je rozmazluje. Zvýšeným příjmem potravy redukují nerozlišitelné pocity nechuti a napětí. Ve vztahu se mnohé točí kolem vaření a jídla, které se stává hlavním výrazovým prostředkem láskyplné náklonosti. Při společném jídle vzniká vřelý emocionální vztah; i proto se říká, že láska prochází žaludkem. Jídlo nese význam náhradního uspokojování, například ve chvílích osamělosti. Představuje symbol lásky, bezpečí a odškodnění za utrpěné bolesti a zklamání. Naštvání a vztek ze zklamání tak nemíří proti druhým lidem, ale proti sobě samým.

Mnoho lidí s obezitou má narušený příjem potravy, musí sníst vše, co jim bylo nabídnuto. Nikoli hlad, nýbrž oči a chuť určují množství přísunu potravy. Mnohdy se nedostavuje pocit nasycení, takže nejsou schopni rozlišovat mezi hladem a sytostí ani mezi hladem a difuzní nevolností. Někdy se tak setkáváme až s náhlým, prudkým, nutkavým požíváním velkého množství potravy následovaným výčitkami (binge‑eating disorder). V takovém případě je narušený pocit sytosti nezávisle na denní době.

Fat shaming

Fat shaming je jednou z podob body shamingu, tedy hanění těla pro vzhled, které se týká hubenosti, obezity, výšky, tetování, nedostatku vlasů, přemíry ochlupení a podobně. Zahrnuje kritiku a obtěžování lidí s nadváhou ohledně jejich hmotnosti nebo stravovacích návyků s jediným účelem: aby se za sebe styděli.

Někteří si myslí, že když se za sebe lidé budou stydět, budou motivovaní k tomu, aby méně jedli, více cvičili a hubli. Vědecké poznatky dokazují, že nic nemůže být vzdálenější pravdě. Místo toho, abychom obézní blízké i neznámé lidi motivovali, tak se v důsledku posměvačství a zahanbení stydí, cítí se sami se sebou strašně. Stigma a diskriminace způsobují závažné psychické škody a v konečném důsledku problém zhoršují.

Když se stydíme, tak věříme, že nesplňujeme předepsaná očekávání, která přijímáme od okolí. Stud spojený s jídlem předurčuje závažnost příznaků poruchy příjmu potravy a vyvíjí se jako příčina i důsledek škodlivých přesvědčení o sobě samém. Obraz těla odráží aspekty emocí, myšlení a chování v tom, jak vnímáme svůj fyzický vzhled.

Jedním ze způsobů, jak si vytváříme vlastní obraz těla, je neustálé srovnávání své postavy s idealizovanými sociokulturními obrazy propagovanými v hromadných sdělovacích prostředcích. Zvnitřnění společenských standardů krásy může vést k objektivizaci sebe sama. Všudypřítomná objektivizace je spojena se zvýšeným sledováním těla, poklesem touhy po sociálním spojení, pocity izolace, roztříštěným sebepřijímáním, pocity studu, úzkosti, neuspořádaného stravování a deprese.

V případě, že zažíváme stud a pociťujeme vlastní nedostatečnost, cítíme se rozbití, bezmocní a nevyhledáváme pomoc. Bojíme se a stravovací obtíže schováváme „pouze“ za fyzickou rovinu.

Jak se odhodlat ke změně

Když nás „vlastní tělo“ naplní znechucením a pocity bezcennosti, stud může zásadně změnit, kdo jsme a jak přistupujeme ke světu. Stud nás může odpojit, jak říká Brené Brown: Je na mně něco, co způsobí, že nebudu hoden spojení, když to ostatní lidé zjistí?

Výchozí reakcí na stud je skrýt nebo potlačit emoce. Potlačení emocí je však právě opakem toho, co je potřeba udělat, abychom se od studu osvobodili. Lze říci, že čím méně o tom mluvíme, tím více toho máme. Když studu porozumíme a dokážeme ho na sobě rozpoznat, jsme o krok blíže k překonání jeho ochromujících účinků.

Jaký je rozdíl mezi vinou a studem? Vina říká: Jsem dobrý člověk s dobrými úmysly, ale pokazil jsem tuto konkrétní věc a musím se zlepšit. Stud oproti tomu sděluje: Jako člověk jsem selhal a pokazit tuto věc je jen symbolem mé bezcennosti. Vina může být užitečným nástrojem pro formování a změnu chování. Stud nikoliv.

Zranitelnost

Ačkoli výchozí reakcí na stud je útěk, snaha schovat se a chránit to, co nechceme, aby ostatní viděli, pro sblížení a propojení s ostatními musíme být vidět v celé své celistvosti, a nikoliv skrývat části, které nepřijímáme.

Spojení

Podpůrná síť, podpůrné spojení s blízkými v našich životech anebo s lidmi s podobnou zkušeností. Díky tomu překonáváme nejen boje spjaté se sebeobrazem, s obrazem našeho těla, ale také jiné životní boje.

Pocit posílení spojitosti s ostatními vyjadřují lidé zažívající podpůrnou síť třeba následovně: Dívky–přátelé! Váš život je mnohem bohatší, pokud máte správné přátele, kteří vás podporují, ať se děje cokoli! Kdo vás zvedne, když jste dole. Kdo se s vámi směje, pláče s vámi a podává pomocnou ruku, když ji potřebujete. Bez mých přátel bych nebyla tam, kde jsem dnes.

Sebepřijetí

V souvislosti s působením médií se k vlastnímu tělu vztahujeme prostřednictvím šablony, kterou v mnohých případech nenaplňujeme: Moje břicho nemá buchtičky z oceli, je spíš jako ochablá jáma. Nestydím se za to. Ve skutečnosti miluji svoje břicho, protože jednoho dne v něm vyroste další život. Bude to domov a úkryt jiné lidské bytosti. Bude hlídat a chránit a růst dalšího člověka.

Sebekritika

Lidé často hovoří o sebekritice, která se týká určitých částí těla, a o tom, jak ženy skrývají a upravují svůj obraz těla pomocí filtrů. Následující příběh poskytuje příklady těchto obav: Společnost nebo média zobrazují ženy, které jsou velmi hubené, ano, ale zobrazují také ženy, které mají PERFEKTNÍ pleť… Vypadá hladce, leskle a bezchybně, díky čemuž mají „normální“ lidé pocit, že musí mít také bezchybnou pleť… Nerada vidím své akné. Mám tuk i na obličeji.

Kontrola faktů

Díky společenskému nastavení a nelibým zkušenostem můžeme být neustále ve střehu z možného ohrožení, takže bezelstná věta kolegy máš pěkný účes nám může znít jako máš pěkný účes, ale nohy jak kužely i přesto, že nic takového kolega neřekl. Ubližovat tak můžeme i sami sobě, když si nedáváme pozor na to, co se děje, a dáváme prostor až zautomatizovaným interpretacím.

„Moje obezita“ a střídmost

Na jedné straně výzkumy potvrzují, že fat shaming není účinným přístupem ke snížení obezity nebo zlepšení zdraví. Stigmatizace obézních jedinců představuje vážné riziko pro jejich psychické zdraví. Na druhé straně slyšíme, že moje tělo je jen moje věc a nikoho jiného. Je zde tenká hranice k velebení obezity, která je zdraví ohrožující.

Podobně diskutabilní se jeví plastické operace nebo kulturistika, které mají dopad nejen na vzhled, ale také na zdraví a v kterých se snažíme zmrazit pomíjivost: chci zůstat co nejdéle vysekaný, chci mít co nejdéle pevná prsa nebo rty. Pak se můžeme ptát, kam se poděla přirozenost a střídmost.

Jako společnost můžeme podporovat ocenění obrazu těla tím, že nebudeme mít vždy před očima stereotypní „atraktivní a dobře vypadající“ modely zobrazené v sociálních médiích. Zobrazení široké škály různých typů lidí snad každému pomůže ocenit vlastní jedinečnost.

Nakonec nejdůležitější věcí, kterou můžeme udělat, je milovat naše tělo a být mu vděční. Když budete milovat své nedostatky, bude také méně pravděpodobné, že budete soudit ostatní lidi.

Uznání univerzálnosti našich nejvíce soukromých bojů často vede k přiblížení druhým. Pokud nám na našich blízkých záleží, měli bychom je podporovat. I kdybychom jen začali tím, že nebudeme na víkend domů kupovat dorty.