Zaseknutý život
Mnohdy se řídíme pravidly, která už neplatí. Nám se ale stala vnitřním vězením.
Cítit se občas unaveně a ztraceně, zažívat bezmoc nebo stagnaci je normální. Svět kolem nás je dynamický. Naše životy procházejí žádoucími i nežádoucími změnami, na které ne vždy dokážeme hned reagovat a adaptovat se. Najít pro sebe to správné řešení nebývá snadné. Někdy i proto, že z něj ustoupíme ještě dřív, než zjistíme, jestli by bylo reálné. „Chtěla bych, ale nejde to,“ říkáme si. „Chtěl bych, ale nemůžu. Je totiž potřeba myslet ještě na rodinu, druhé, práci, školu, zdraví.“ Často je to opravdu tak – chtěli bychom, ale z mnoha důvodů si svá přání nemůžeme splnit. Ne hned a možná ani v podobě, kterou jsme si vysnili. A tak zkoušíme najít kompromis. Něco mezi. Něco, co alespoň částečně naplní nejen naše potřeby, ale i potřeby světa. A skvělá zpráva je, že to může být dobré řešení. Špatná zpráva je, že až příliš často se z kompromisu stává běžná praxe. A my plíživě začínáme ztrácet víc, než získáváme.
- Nikdy nesmím druhé zklamat, jinak mě opustí.
- Ostatní mě nebudou mít rádi, když udělám něco špatně.
A naučí se například upozaďovat své touhy, aby vyhovělo autoritám kolem sebe. Přičemž špatně může v očích dítěte být všechno, co vyvolá nepříjemnou reakci okolí. Takže potenciálně i jeho v zásadě zdravé a přirozené projevy vzdoru, které například přetažený rodič už nedokáže procesovat a naštve se.
Místo učení se novým věcem, většího osamostatnění a odvahy se tak naučíme kompromisu ve prospěch autorit či pravidel. Je to bezpečnější. A tento princip se stane základním nastavením, které nás ochrání před nepříjemnými emocemi, odmítnutím nebo trestem.
Logické, užitečné a velmi praktické. S ohledem na dětské možnosti často to nejlepší řešení. Ale my dětmi nezůstáváme navždy. Naše kompetence a možnosti s věkem rostou. Přesto často kompromisy dodržujeme i nadále, aniž by je po nás někdo doopravdy vyžadoval.
Uvíznutí
Naše Dospělá část, hotová kolem 26. roku života, je hybatelem změn. Má potenciál, má moc rozhodovat se nově na základě skutečných potřeb a aktuální situace.
Vlivem mnoha faktorů (zdravotní stav, stres, oživené vzpomínky z minulosti a podobně) ale není Dospělý v nás vždy plně aktivní. Dítě nebo Rodič pod tlakem často přebírají kontrolu. Kompromis pak vzniká ne jako ta nejlepší vědomá volba, ale jako pokus nasytit naše touhy a zároveň neporušit hluboko uložená pravidla, kterými se nevědomky řídíme.
Výsledkem může být, že se cítíme uvěznění, protože to nejsou rozhodnutí, která vycházejí z naší skutečné svobody. Cítíme, že to může být jinak, že by to mělo jít jinak, ale namísto činu nás pohltí bezmoc. Prostě jsme se zasekli. V práci, ve vztazích, v životě.
Tak jak to popisuje Simona ve svém dotazu. Stagnace, demotivace, naprostá ztráta chuti cokoliv dělat a hlavně zdánlivá neexistence řešení. Záměrně píšu zdánlivá. S největší pravděpodobností to totiž znamená, že neexistuje řešení, které by vyhovělo všem našim rodičovským pravidlům a zároveň všem dětským touhám.
V takové situaci nezbývá než vědomě aktivovat své Dospělé já a podrobit své vnitřní nastavení hlubší analýze. Píšu to s plným vědomím, jak obtížné to často může být. Obzvlášť pokud se cítíme uvíznutí už delší dobu a postrádáme jakoukoliv energii. Dobrá zpráva je, že není všechna pryč. Energie se jen tak sama od sebe neztratí, spíš se přesouvá. Podrobněji jsem o tom psala v článku Vykolejení.
Vnitřní vyjednávání
Revize toho, čím se v životě řídíme, přehodnocení či uspořádání svých představ o sobě, druhých a o světě nám často pomůže opustit zajeté koleje a kýženou energii, kterou jsme potřebovali pro jejich udržení, využít novým kreativním způsobem.
K tomu, aby náš pohled nebyl zatěžkán pravidly a sny, které už nejsou aktuální, a my nemuseli hledat kompromisy tam, kde nejsou žádoucí, nám pomůžou otázky. Vyzkoušet můžete třeba tyhle:
Otázky pro Rodiče:
- Jak by měl vypadat můj život?
- Co musím dělat, aby mě ostatní uznávali nebo přijali?
- Co nesmím dělat, aby mě ostatní uznávali nebo přijali?
- Co bych si nikdy neměl/a dovolit, protože se to nehodí?
Otázky pro Dítě:
- Jak doopravdy chci, aby můj život vypadal?
- Kdy a proč z této představy ustupuji? Chci tím někoho potěšit? Koho?
- Pamatuji si nějaký moment z dětství, kdy jsem se rozhodl/a, že je lepší nedělat to, co chci, protože jsem měl/a strach z následků? Musím ho stále mít?
Pokud můžete, postupujte následovně:
- Zapište si jednotlivé odpovědi na dva různé papíry a ty pak před sebe položte.
- Postavte se tak, aby obě vaše chodidla stála celá na zemi (na papíry se díváte z výšky).
- Zhluboka se velmi pomalu nadechněte a vydechněte.
- Projděte si každou odpověď zvlášť a položte si nahlas otázky:
- Platí to pořád? Pomáhá mi to? Chci se tím i dál řídit?
Dejte si pro odpovědi čas a k celému procesu zkuste přistupovat jako k experimentu. To znamená se zvědavostí, co z toho bude. Možná vás napadne, že některá pravidla opravdu nedávají smysl. Ale něco uvnitř na vás bude silně tlačit, že to tak přece musí! být. Že to tak bylo vždycky, nebo to tak dělají všichni, jste na to zvyklí a podobně. To je v pořádku.
Pravidla, i ta nefunkční, nám dodávají pocit bezpečí. Dávají nám v životě strukturu, kterou se můžeme řídit. Cílem není ji rozbít. Cílem je dovolit si uvažovat nad jejich platností a v případě potřeby pro sebe hledat jiná, více funkční. Protože to se v životě dělat smí.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..