Zaseknutí ve vztahu

Ve skutečnosti cítíme, že druhý se k nám nechová tak, jak bychom potřebovali, nebo ještě hůř: zjistíme, že dělá něco, co se neslučuje s našimi hodnotami, co nás zraňuje. Necháme si líbit jeho či její ponižování, nazdvižené obočí, když cokoliv řekneme, a jistou nedůstojnost k nám, které z jejich postoje a chování cítíme. Nebo svým chováním přesahují naše hranice, ale nakonec sami sebe vždy zpochybníme a řekneme si, že slyšíme trávu růst, že to vlastně není pravda.

Ve své psychologické praxi (a znám to i sama) se setkávám s tím, že je člověk zaseknutý v nějaké submisivní pozici a velmi silně na něj působí přesvědčení, že by ve vztahu zůstat měl. Je tam v hloubi nějaká věta: musíš zůstat a podřídit se, nemůžeš prosadit sebe a svoje přání a potřeby. Je zajímavé, že to jsou jen určité vztahy, ve kterých se toto děje – s jinými lidmi, přáteli se do takového dilematu nedostanete.

Oddálení a přiblížení

Ve vztazích, kde ztrácíte možnost se nadechnout, chybí svoboda. Američtí pároví terapeuti manželé Resnickovi uvádějí model každodenního vztahování se, kde se cyklicky střídají fáze odpoutání se a spojení, kdy je důležitý určitý pohyb a vědomí odlišnosti.

V realitě to může vypadat například tak, že se ve vašem vztahu střídají momenty, kdy jste si velmi blízcí, až téměř splýváte (sex, sdílení, objímání, hluboké porozumění a empatie), s momenty, kdy jste naprosto oddělení a fungujete zcela nezávisle (v práci, v jiných vztazích nebo jen myslíte na něco jiného). Proto je důležité vědomí vlastní hodnoty, separované identity od druhého a zároveň respekt k sobě i ke druhému.

Problém nastává, pokud zůstaneme uvíznutí v nějaké fázi vztahování se a nedochází k plynulé interakci dvou rovnocenných partnerů. Pokud se ve vztahu přizpůsobujete, bojíte se prosadit svoje potřeby, protože máte strach z reakce druhého, nedovolíte se odpoutat a pořád koukáte na druhého téměř s otázkou: Tak, co ty na to, můžu?

Jste‑li tedy v nějakém vztahu zaseknutí a máte dojem, že se nemůžete pohnout, zkuste se zaměřit na to, zda můžete projevovat otevřeně svoje potřeby a postoje. Pokud cítíte, že nesmíte být autentičtí, abyste druhého nezranili, pak něco není v pořádku. Stejně tak pokud máte dojem, že dlouhodobě nedostáváte to, co byste potřebovali.

Musíme spolu zůstat?

V prvé řadě se zaměřte na sebe, pocit vlastní hodnoty a důležitosti, zda si dovolujete se ve vztahu ozvat a inteligentně prosadit. To většinou s některými lidmi neděláme a opakujeme nějaké staré vzorce, kdy se raději stáhneme a podřídíme. Někde ale uvnitř nás začne doutnat potlačený vztek a další nepříjemné emoce, jejichž ventilování nemusí dopadnout zrovna dobře, pokud nezačneme vyjadřovat rozumně svoje potřeby a postoje.

Abyste se posunuli dál, je dobré se zabývat tím, jak to ve vztahu k druhým a ve vztahu k sobě děláte, že upřednostníte druhého. Můžete například v psychoterapii prozkoumat zdroje a důvody vašeho přizpůsobení se. Byli jste třeba vychováni v prostředí, kde na vaše potřeby nebyl prostor.

Americký psycholog a gestalt terapeut Joseph Zinker uvádí (a vychází z myšlenek C. G. Junga), že proces psychologického oddělení se od svých rodičů je ve vývoji každého z nás podstatný. Když se tak nestane, není možné si vytvořit vlastní identitu, a proto můžete mít sklon nahradit dominantního rodiče dominantním partnerem či partnerkou.

Na problémy se závislostí ve vztahu a nedostatečným pocitem vlastní oddělenosti se můžeme také dívat optikou teorie citlivého temperamentu. Z psychologického hlediska je temperament něco, s čím se rodíme a co vychází z psychobiologického základu. Když jste vysoce citliví (a uvádí se, že to je až 20 % populace), pak je větší pravděpodobnost, že se příliš napojujete na druhé a zapomínáte na sebe.

Ať je pravda jedno či druhé, případně kombinace obojího, dobrou zprávou je, že se nemusíte stát vězněm partnera či partnerky. Nebo možná přesněji řečeno, že se nemusíte uvězňovat ve vztahu, který pro vás není dobrý.

Pokud se ve vztahu začnete více projevovat a prosazovat a protějšek na to nereaguje respektem k vám, pak se opravdu nabízí otázka, zda chcete v takovém vztahu zůstat, nebo musíte? A když musíte, tak kvůli komu, čemu? Je veliký rozdíl mezi tím, když se vědomě rozhodneme v nějakém vztahu zůstat, a když jsme v roli oběti, která s tím nemůže nic udělat.

Co vlastně chci

Toto uvědomění bývá silné a může se stát, že povede k rychlému řešení. Nebo povede k tomu, že začnete více zkoumat sebe a váš vztah s druhým. Začnete si v obou případech uvědomovat svoje emoce, což může být nejčastěji strach z toho se projevit.

Někdy si totiž myslíme, že ve vztahu k některým lidem jako bychom neměli právo na vlastní hlas. Možná vás potěší, že americká párová terapeutka a hvězda vztahových otázek Esther Perel (která vždy je spíše na straně práce na vztahu), uvádí důvody pro ukončení vztahu.

• Těmi jsou podle ní fundamentální rozdílnost, která způsobuje, že se o vás partner přestává zajímat a starat. Jako byste neměli dojem, že chce pro vás to dobré.
• Odmítání, kdy naprosto upřednostňuje druhé, vše ostatní kromě vás je priorita.
• Násilí ve formě toho, že k vám partner nemluví hezky, nechová se k vám hezky, což vrcholí v opovržení ve smyslu: nic nejsi, nemáš hodnotu.

Vědomí, že ve vztahu nemusíte zůstat a že se vám to jen nezdá, že se k vám druhý nechová pěkně, otevírá prostor pro svobodu a potenciální odpoutávání se. A to už se přibližujete k otázce Co vlastně chci?, na kterou často pod vlivem neustálého zaobírání se druhým nemáte prostor.

Při takovém odstupu si totiž můžete všimnout, že lidé, kvůli kterým se velmi trápíte, vás přespříliš zahlcují svými pocity a myšlenkami. Důsledky jejich chování ve vás zase vyvolávají silné prožívání, které byste si mohli schovat pro sebe a jiné situace, v nichž už potom nemáte sílu.

Když se podíváte na takové partnery a kamarády s odstupem, můžete si všimnout, že aby fungovali, potřebovali by celý tým od kadeřníka přes psychologa až po trenéra, kouče, a to vše děláte vy v jedné osobě. Výsledkem je, že jste vyčerpaní – a má to svůj reálný důvod: staráte se o někoho, kdo vyžaduje extrémní pozornost a péči, a ještě vám za to vůbec nevrací stejnou hodnotu.

Díky odpoutávání se od vyčerpávajícího vztahu se objeví prostor pro vaši přítomnost a budoucnost. Zaobírání se druhým (a potažmo opakovaní nějakého vzorce z minulosti, že to dělat musíte) vás blokuje v tom, abyste si uvědomovali, co nyní chcete, anebo abyste si také dovolili plánovat, co byste si pro sebe v budoucnu přáli, kde byste se viděli.

Když jste totiž zaseknuti ve vztahu, který vám bere tolik energie, nemáte vůbec prostor na to zabývat se sebou, a už vůbec ne tím, v čem byste se chtěli rozvíjet, co byste chtěli dokázat.

Co pro sebe můžete udělat

Co chci? je fundamentální otázka, která vede k vaší větší spokojenosti. Je za ní nové přesvědčení, které se zřejmě musíte naučit, a to že vy máte svoji hodnotu, že je důležité, co vy byste si přáli a že si zasloužíte cokoliv krásného a dobrého, že za to prostě stojíte.

Když už ten krok, že se od nějakého vztahu odpoutáte, uděláte, počítejte s tím, že vás budou přepadat výčitky. Ty ale neznamenají, že jste udělali něco špatně. Zřejmě se objeví i strach. Jsou to ozvěny z minulosti a připomínka vašeho starého vzorce, který se po celý život občas ozve. Bude ve vás ale i hlas mluvící za odpoutání a vaši svobodu. Ten je dobré přiživovat a na ten se napojovat.