Zase na cestě

Cestování mi do života přineslo spoustu věcí, jež bych se jinak nedozvěděla, spoustu dovedností, které bych jinak nezískala. Učí trpělivosti, odolnosti a nutnosti odevzdat se. Autorka cestopisů Milena Holcová o něm trefně mluvila v podcastu Lucie Výborné. K některým jejím postřehům přidávám ty svoje.

Víra, že jsou svět a lidi v pořádku

Holcová se zabývá buddhismem a k jeho principům ji dovedlo právě cestování. Vymezuje ho proti turismu, kdy se sice přemístíme jinam, ale zajistíme si, aby všechny naše životní podmínky zůstaly stejné jako doma. Cestování, které má na mysli ona, obsahuje absolutní nejistotu.

Nevíte, co bude za hodinu, kde budete spát. Odevzdáte se situaci, kdy jste v podstatě bezmocní, závislí na místních. Tato životní zkušenost ji dovedla k závěru, že většina lidí je dobrých, slušných a rádi pomůžou, kdykoliv potkají druhého v nesnázích.

Emoční odstup

Když cestujete a máte pocit, že jste v ohrožení, protože nevíte, co se bude následující den, týden či měsíc dít, máte dojem, že se vrháte střemhlav do propasti. Ve skutečnosti ale většinou rychle zjistíte, že plachtíte a pád se nekoná. Vaše bezmoc vám v té chvíli přestává překážet. Možná ji dokonce pustíte, ať si letí vzduchem.

Roztočí se kolotoč akcí a reakcí, kdy nemusíme příliš dbát na své emoce – už tušíme, že nejsme v ohrožení života a že naše prožívání je jen mlha, co se objeví a zase rozpustí.

Co nám doporučuje Holcová, je říkat si: Ale to je jedno. Ne ovšem to rezignované jedno, kdy nic nemá smysl, právě naopak! To jedno, které nám dává svobodu a umožní nám neprožívat se příliš. Když máme pocit, že je všechno třeba řešit hned, připomeňme si, že svět se nehroutí a pojede dál i bez nás a našich emocí.

Poznáváme sebe i druhé

My se nepouštíme do cesty, ale cesta se pouští do nás, připomíná Holcová staré rčení. Dodává však, že možná ta první, druhá, třetí – potom už se známe, víme, co od sebe můžeme čekat. Tomuto tvrzení mohu jen přitakat.

Jak objevné to bylo poprvé, vydat se někam do dálky a nevědět! Poprvé si osahat, jak reaguji na prakticky absolutní nejistotu všeho. A jak objevné potom bylo uvědomit si, že s touto nejistotou se rodíme i umíráme, jen během života se různě rozptylujeme, abychom si ji příliš nepřipouštěli k tělu.

Na cestách se také navíc poznáme opravdu se svými souputníky – s dětmi, partnerem, s přáteli. Nemám na mysli takové to poznávání ve stylu co bylo v práci a co ve škole, ale rychlokurz s názvem Kdo jsem já, kdo jsi ty – v jádru. Při krizových situacích nebo když nevíme, co dělat.

Improvizace

Pokud se zcela změní podmínky, ve kterých jsme se octli, jsme zákonitě nuceni improvizovat. Základním pravidlem je v tomto případě pravidlo improvizačního divadla, jež zní: Ano, vlastně ano.

Aha, ano, vlastně jsem si vždy chtěla vyzkoušet spát pod širákem kdesi v buši (nedopadlo ubytování). Ano, vlastně jsem byla zvědavá, jak to dělají místní, když jim v noci odjede poslední autobus. Ano, vlastně není špatné někdy zakusit hlad nebo žízeň (to když si špatně odhadnete zásoby na dlouhém treku).

Na pozadí nám ale stále hraje melodie důvěry, že se vše podaří, že svět je v určité rovnováze, že jsme dostatečně odolní, abychom to přežili ve zdraví, a navíc se u toho velmi pravděpodobně něco naučíme. Já s oblibou říkám: něco se stane. A mívám pravdu ve stu procentech případů.

Odolnost

Podle konceptu psychologického bohatství existuje přístup k životu, kdy si volíme ne nutně cestu hédonismu, tedy stability materiálního zázemí a komfortu, ale uvědomujeme si, že i situace, které nevedou k okamžitému zlepšení, nás obohacují a zocelují.

Z dlouhodobého pohledu náš život zkvalitní. Jsou to situace náročné, například nezaměstnanost nebo rozvod, ústrky nebo tragické zážitky. V konečném důsledku nám mohou přinést dlouhodobě větší kvalitu a rozšíření obzorů.

Kde jinde hledat podobné situace a menší či větší frustrace než na cestách? Na smrtelné posteli si řekneme, že jsme toho hodně zažili, naučili se, viděli a s každým dalším zážitkem jsme byli pevnější a odolnější.

Štědrost a soucit

Snad se mnou souhlasíte, že tyto dvě ctnosti se v naší životní výbavě nikdy neztratí. Pokud hledáme smysluplný způsob naplnění svých cest, vyhledáváme něco víc: situace, které nesouvisí jen s námi samými, ale se širším společenstvím.

Nejedeme pouze na hotel, kde o nás bude postaráno, můžeme se různě zapojovat do místních aktivit. To ostatně můžeme dělat kdykoliv: malé projevy laskavosti nepotřebují velké přípravy ani tisíce ujetých kilometrů.

Na cestě jsme neustále

Setkala jsem se v minulosti už i s odvrácenou stránkou cestování. To když se nám stane, že naše mysl oddělí život na cestě a život běžný. Potom se na cestách dějí zázraky a v „normálním“ životě je nuda! Na cestách potkáváme úžasně zajímavé lidi, často vznikají partnerství, ale po návratu se jaksi nedaří nám tyhle ohňostroje udržet zažehnuté, jiskřičky slábnou, až zmizí, a my nemáme na výběr, než se znovu vydat hledat světýlka někde v dáli.

Pokaždé, když slyším podobný příběh, přemýšlím, jakou výhybku to ve svých myslích a tělech přepneme, že jsme prostým přemístěním své tělesné schránky schopni nasávat všechno to pozitivní, být otevření, zvědaví, hraví. Kam se to poděje, když se vrátíme domů? Staneme se jinými lidmi? Čekáme, že nám to dá někdo jiný? Tato dualita nás někdy potrápí – a o to víc stojí za prozkoumání.

Poutníci po návratu domů říkávají, že svět na cestě je jiný než ten, který žijeme v pohodlí svých životů. Nikdy jsem s tím nesouhlasila. Jsem přesvědčená, že camino – cesta je všude. V každém momentě máme možnost zkoušet být trpěliví, improvizovat, projevit soucit nebo trénovat svou odolnost.

Nemusíme nutně cestovat po Indii, abychom tyto principy mohli pěstovat, ačkoliv Holcová říká, že turismus se nepočítá. Proti jejímu tvrzení stojí i prohlášení Ladislava Zibury o cestách po České republice, o němž napsal svou poslední knihu. Pokud by chtěl poznat všech 84 okresů a v každém strávit jen dva dny, nestačilo by mu ani půl roku. Ačkoliv byla jeho volba velmi pravděpodobně ovlivněna nemožností cestovat za hranice Čech, připomíná nám relativnost vzdáleností skutečnost, že vlastně nejde nikam dojít.

Cesta je tak dlouhá, jak jsme schopni si všímat jednotlivých detailů a momentů během ní. Takže možná skutečně ne všichni potřebujeme vyrazit stopem do světa, možná dokážeme i v běžnějších situacích objevovat jejich kouzlo a být na cestě. Přeji vám, aby se vám to dařilo. Tak bon voyage 2022.