Zaražené emoce
Musí staré bolesti opravdu ven? Co když se nedaří dát jim průchod?
„Několik let žiji s mužem, který si prošel těžkým obdobím, rozvodem, smrtí matky, odmítáním ze strany dítěte, ale emoce vypustit nedokáže, i když by chtěl,“ napsala nám do redakce čtenářka Marta. „Nepláče, nenadává, prostě to nijak nevypustí. Mám obavy, že se to časem projeví v podobě nějakého somatického či jiného onemocnění. Jak mu pomoci? Návštěvu psychologa a psychoterapii má již za sebou.“
Zkusím to ukázat na příkladu: když si poraníte ruku a půjdete s tím na pohotovost, lékař ji ošetří, možná zašije, vydezinfikuje a obváže. A pak se ruka bude hojit. Zahojil ji lékař? Ne. Pouze vytvořil podmínky k tomu, aby se ruka mohla lépe hojit sama. Pokud nemá tělo dostatek zdrojů, živin a klidu, rána se hojí pomalu nebo vůbec.
A s psychickými šrámy se to má podobně. Psychoterapeut neléčí zranění ani nemoci, ale vytváří bezpečný a důvěryhodný prostor ve vztahu s klientem. A ten prostor umožní léčení a hojení – pokud na to má naše psychika sílu a zdroje.
Ne všechny třinácté komnaty se musí odkrýt, ne všechna bolest se musí vyplavit a určitě se to nemusí stát hned. Ono se to někdy stane úplně jinak, než si představujeme. Člověk vypustí veliké emoce nečekaně při úplně nesouvisející situaci.
Někdo odšpuntuje léta zamrzlou duševní bolest při velikém pláči u smutného filmu, někomu se povede dostat se ke svým emocím skrze sport, jiný si to prožije prostřednictvím svých dětí a další to dokáže přetavit v umělecké dílo. Ne všechno můžeme utáhnout silou.
Budovat kontakt s prožíváním
Co ale určitě může pomoci, je podpora blízkých. Pokud dotyčný člověk žije v podporujícím prostředí, vnímá, že je přijímán se všemi svými emocemi a prožitky (i těmi „nepatřičnými“), bude se k těmto emocím dostávat mnohem snáz.
Také tento kontakt můžeme vytvořit přes tělo. Péčí o tělo, dobrým kontaktem se sebou a upřímnými prožitky mohu pro sebe vytvořit podmínky, kdy se dostanu hlouběji do svého prožívání.
Díky tomu si zvykneme věnovat pozornost tomu, jak se cítíme a co prožíváme. Zvýšíme si prožitkovou kapacitu, zvykneme si, že něco cítíme a že s některými bezpečnými emocemi a jejich projevy můžeme být v kontaktu.
Můžeme se trénovat v naslouchání sobě samému ve zdánlivě nesouvisejících případech: jíst, na co mám chuť a kdy mám chuť, jít si lehnout, když cítím únavu, a ne kdy se to hodí. Trávit čas s lidmi a činnostmi, při kterých je mi opravdu dobře… To všechno přispívá (spolu s pravidelným pohybem a zdravým jídlem) k hlubšímu porozumění sobě samému.
A když jsme v tom kontaktu dobře usazení a je to pro nás známá půda, teprve potom mohou bezpečně na povrch ty nejhlouběji usazené emoce a prožitky. Možná se to stane najednou, možná postupně. Možná si toho okolí ani nevšimne, ale dotyčný pocítí úlevu a klid.
Rozumím ochotě pomáhat, ale někdy ta největší pomoc blízkému znamená, že respektujeme jeho čas na hojení se a jeho přirozený niterný proces. Že projevíme podporu a zájem a vytvoříme zázemí pro bezpečí a možnost se opřít.
Pokud by neprojevené emoce způsobovaly další potíže ve zdraví nebo vztazích, určitě je potřeba jednat, ale už je to jiné téma. Přichází pak čas na řešení těch konkrétních situací, a ne na potřebu „odžití“ domněle uložených emocí jako takových.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..