Záleží, jak se díváš
Jaký svůj strach potřebujeme překonat, abychom viděli v lidech i to dobré?
Poslouchala jsem tu ženu, jak s bezmocí, zrcadlící se v očích a gestech rukou, jež jako by chtěly uchopit nepochopené, říká: „Strašně mi lezou na nervy. Jdu prodejnou, baba s obrovskou prdelí rozplizlá přes celý vozík, kluk u pokladny, co nikdy nepozdraví, nepodívá se, v tramvaji se už štítím sednout. Lidi jsou hnusní, špinaví, smradlaví, neberou žádný ohled…“
Líčila mi to své, zatímco já si vybavovala všechny krásné milé lidi, s nimiž se setkávám. Nejspíš taky někdy smrdí – stačí, když je skolí nemoc. Bývají hnusní, třeba když jim dochází palivo. Sobečtí, když jsou nešťastní… ale to k nám patří jako ten úsměv, ne?
„Záleží, jak se díváš,“ řekla jsem jí.
„Ty vidíš v každém to dobré,“ mávla rukou.
„Já si myslím, že v každém to dobré je. A každý má i ten svůj stín. Jako bys viděla jen ten stín.“
„Ty jsi fakt naivní. Asi potkáváš jen dobré lidi.“
Potkávám lidi, jaké potkáváš i ty, promlouvala jsem k ní v myšlenkách. Vyrovnané, zářící štěstím anebo zachumlané v nějakém svém splínu. Vím, že každý z nich má všechny jmenované tváře; já vidím tu, kterou zrovna potkám. A taky v ní vidím kus té své.
Když opustím projekci, uvědomuji si, že potkat mne pro ty druhé znamená totéž – někdy vyrovnanou pohodářku, sem tam holku putující na veselém tripu extáze ze života a třeba předevčírem osůbku zachumlanou ve svém mikrosvětě, přikrytém tmavou dekou.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..