Zakoukala jsem se
Vůbec ho neznám. Není můj typ. Jsem šťastně vdaná. Tak proč na něj pořád myslím?
Čtenářka Adéla mě přivedla v myšlenkách zpět do mého mládí. Snažila jsem se co nejvíce vcítit do situace zaujetí, které nejde opustit, a vzpomněla si na okouzlení nedosažitelnými muži, jakými byli různí herci nebo zpěváci. Byla to vášeň, posedlost, touha ho potkat, poznat. Očarování se projevovalo různě – od psaní jeho jména tisíci druhy písma přes lepení plakátů a později hledání všech myslitelných informací na internetu. Totéž píše Adéla: „Toužím ho poznat, i když určitě není takový jako v mých představách.“ A mě napadají další linie tohoto příběhu. Co je to tedy v mé fantazii? Co bych si potřebovala nasytit? Tu stejnou otázku si koneckonců klade i ona.
Co a kde v těle cítím, když si představuji, že spolu mluvíme? Je to napětí erotické, nebo je jiného druhu? Co dalšího – vzrušení, nervozita, klid, nadšení…? Co by mi najednou chybělo, kdyby začal jezdit jiným spojem on? Mohl by mě případně jiný člověk, objekt nebo zvíře zaujmout podobně? Co by měli společného?
Není podstatné, jaká je realita. Můžeme se prostě jen vydat na ponor do svojí duše (a těla) a zkusit najít nápovědu.
Předpokládám, že pokud si dokážeme všimnout, že se nám podobná věc děje, kontrolu jsme ještě neztratili. Máme‑li navíc schopnost všímavosti a jsme‑li si ve svém manželském vztahu jistí, jako je Adéla, můžeme se věnovat tomuto myšlenkovému experimentu a vytěžit z něj co nejvíc.
Možná se nebude jednat o kompenzování, ale jen doplněk něčeho, co poměrně čerstvé mámě, která začala pracovat, zkrátka může chybět. Její manželství trvá pět let a na podobné mentální křižovatky mají oba partneři tak řečeno nárok. Uzavřením svazku se nevypne naše schopnost vnímat přitažlivost jinde a není nutné se za to obviňovat, mít pocit zrady či dokonce nevěry.
Kde začíná tenký led
Ptala bych se ale sama sebe, zda už toto znám z minulosti, nebo se jedná o ojedinělý případ. Znám‑li podobné očarování i odjinud, navíc postupné ztrácení kontroly, mírně bych zpozorněla. Rovněž tehdy, pokud bych nebyla dál schopná myslet na nic jiného nebo začala plánovat, že opustím rodinu. Na druhém konci provázku, co začíná u vzrušujícího objevování zákoutí mých potřeb, může být závislostní chování a ulpívání na rozumem neuchopitelných lidech nebo objektech.
Víc a víc kompulzivního chování a neschopnost vzorec narušit (musím jet tímto vlakem, celé dny nemyslím na nic jiného), to vše by nás mohlo časem opravdu zaplavit. Měli bychom se ke svému okouzlení a všemu, co z něj vyplývá, chovat jako ke každému jinému návyku, který nám neslouží a neprospívá. Zkoušet přerušit zaběhlé chování: aspoň občas jet autobusem, pokud se potkáme, zkusit poslouchat audioknížku, zaměstnat mysl nebo si sednout do jiného kupé.
Pokud se podaří zorientovat se ve zmatečné spleti pocitů a oslabit sílu představ a tužeb, je možné se později zamyslet, jak si takto objevené kvality do života přinést. Jak oživit části svého nitra, které ve stávajícím uspořádání strádají. Jak moci vše prožívat znovu tak, abych byla opět šťastná nejen s manželem, ale i cestou ve vlaku.
Přeji Adéle, ať ji zážitek nepřemůže, ale je jí k užitku a přinese zajímavé objevování prostřednictvím vášně. Podle toho, co píše, má všechny předpoklady, aby to tak dopadlo: pevný vztah, dobrá všímavost ke svému prožívání. Přeji to nám všem, kdo jsme někdy zažili podobně „nelogickou“ epizodu (nebo dvě, tři či deset). Pokud si s podobnou okouzleností přesto nemůžeme poradit a kontrola se nám dál ztrácí, dobrý a bezpečný prostor můžeme najít v terapii.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..