Základní podmínka dobré terapie

Etika má v psychoterapii mnoho rozměrů a významů. Vzhledem k tomu, že v terapii vzniká specifický vztah mezi terapeutem a klientem, je jasné, že musí existovat určitá pravidla. Vztah terapeuta a klienta je asymetrický: terapeut je v určité expertní roli a klient do něj vkládá naději a důvěru. To dává terapeutovi do rukou určitou moc – a moc je vždy zneužitelná. Z toho vyplývá obrovský nárok na terapeutovu osobní zodpovědnost, zralost a morální úroveň.

Etika a pravidla slouží nejen k ochraně klienta, ale také k ochraně terapeuta. Kromě toho, že mu v některých situacích zjednodušují rozhodování, jak se zachovat, mu také jasně říkají, kdy musí jednat tak, aby se nedostal do konfliktu se zákonem. To platí v případech, kdy mu například klient sdělí, že spáchal nějaký trestný čin, nebo se dozví o týrání a zneužívání dítěte. Tehdy má terapeut povinnost takovou skutečnost oznámit příslušné instituci. Ale i tady to není vždycky tak jasné.

Terapeut není detektiv

Vzpomínám si na jeden případ, kdy za mnou přišli rodiče čtrnáctileté dívky s tím, že má za sebou špatný zážitek. Když jsem s dívkou mluvila, řekla mi, že ji znásilnil kamarád, když přespávala mimo domov. Byla nezletilá, takže jsem měla povinnost to oznámit, nicméně když jsem o tom začala mluvit, slečna se vyděsila. Následně jsem mluvila i s rodiči, kteří byli vyděšeni snad ještě víc. „Oznámit? Víte, jaká to bude ostuda? Přece nezničíte život dvěma rodinám kvůli klukovině, kdo ví, jak to všechno bylo…?“

Následoval ještě jeden můj rozhovor s dívkou, která najednou všechno popřela a převyprávěla mi zcela jiný příběh o tom, co se stalo. Řekla, že si to všechno vymyslela, aby ho naštvala a taky aby naštvala rodiče. Jenže kde tedy byla pravda? A co v takovém případě dělat? Zákon říká, že pokud se hodnověrným způsobem dozvíme… Bylo to hodnověrné? Co je v takovém případě nejvíc v zájmu klienta? A jaké jednání je pro terapeuta tedy bezpečné? Jak to udělat, aby oba tyto úhly pohledu byly v souladu?

Terapeut by neměl individuálně pracovat s klienty, kteří jsou partneři nebo blízcí příbuzní. A když to udělá, pak si prostě musí dávat pozor na jazyk a soustředit se.

Důležitý je také fakt, že terapeut pracuje s klientovou verzí: jeho úkolem není pátrat po tom, co je pravda, a vyšetřovat, co se vlastně stalo. I kdyby si klient nějaký příběh vymyslel, bylo by to z nějakého důvodu, proto, že to k něčemu potřebuje. Terapeut by to neměl zpochybňovat a obviňovat klienta ze lži. Měl by pracovat s jeho emocemi a hledat, kam klient svým sdělením míří, jakou reakci potřebuje, co se mu nedostává, co mu chybí. Fakta zkrátka nejsou až tak podstatná.

A to je to dilema, protože některé situace po nás vlastně vyžadují zaměřit se na fakta a zaujmout tak trochu jinou roli. Být v podstatě „soudcem“, ale přitom hájit zájmy klienta.

Jste v dobrých rukou?

Je vidět, že i když existuje jasné pravidlo, nemusí být vždycky jednoznačné, jak se zachovat, aby to bylo co nejetičtější. Znakem dobrého terapeuta určitě je vysoká rozvinutost morálního a etického cítění i jednání. V terapii to má obrovský význam, protože od toho se odvíjí důvěra klienta v terapeuta, jeho pocit bezpečí a tedy jeho otevřenost a míra motivace. A jak se to projevuje? Jak poznáte dobrého terapeuta?

Především by měl respektovat absolutní důvěrnost všeho, co mu řeknete a dodržovat mlčenlivost. Platí, že pokud chce něco z vašeho příběhu konzultovat s jiným odborníkem, musí to být s vaším souhlasem. Stejně tak, pokud mluví s jinou, vám blízkou osobou, musí to být s vaším vědomím a souhlasem a rozhodně vás nesmí citovat. Pokud by sděloval něco, co jste mu vy přímo řekli, může to být jedině to, co jste si domluvili a vy jste to tak chtěli.

Mimo jiné i proto existuje nepsané pravidlo, že by terapeut neměl individuálně pracovat s klienty, kteří jsou například partneři nebo blízcí příbuzní (pokud nejde o párovou nebo rodinnou terapii). Někdy ze situace vyplyne, že je to v podstatě dobrá a smysluplná varianta a že je to v zájmu obou klientů, ale pak je to pro terapeuta opravdu náročné.

Může se totiž dostat do situace, kdy má prostě na jazyku něco, co mu řekl ten druhý a v danou chvíli by to mělo velký efekt, kdyby to mohl říct. Ale taky by to mohlo přinést obrovské faux pas. V tomto případě je pravidlo mlčenlivosti jasné a neexistují výjimky. Terapeut si prostě musí dávat pozor na jazyk a soustředit se ještě víc, než když nepracuje s „propojenými“ klienty. 

Přednáška 24. října 2024