Začněte od nuly

Na jednom školení jsme hráli hru na ilustraci týmové spolupráce. Šlo o alternativu vězňova dilematu, při které se dva týmy rozhodují, zda budou spolupracovat, nebo soupeřit. Zápletka je jednoduchá. Pokud oba týmy spolupracují, dostanou plusové body. Pokud však jeden soupeří a druhý kooperuje, dostává první plusové a druhý minusové body. Hra se hrála v deseti kolech, přičemž cílem bylo získat co nejvyšší skóre.

S kolegou jsme se dohodli, že budeme se soupeřem spolupracovat, dokud to půjde. Vycházeli jsme z jednoduché hypotézy: kdyby obě mužstva volila tuto možnost, měli bychom šanci získat vysoké skóre všichni. Ve všech jiných případech je vždy někdo vítězem a někdo poraženým.

Pro oboustranné vítězství zbývala maličkost: přesvědčit o svých dobrých úmyslech i lidi ve druhé místnosti a pak už se jen vézt na vlně spolupráce. Průběh hry však ukázal naši naivitu.

Druhé družstvo hrálo v tomto případě zvláště zákeřně. Ať jsme se snažili jakkoliv, spolupráce byla nemožná. Nedodrželi dokonce ani společný slib, že pár kol budeme spolupracovat. Nakonec jsme museli uznat, že se naše taktika nepovedla. Začali jsme soupeřit a srážet soupeře níže a níže. Skončili jsme hluboko pod nulou. Druhé družstvo po dlouhé sérii minusových bodů někde velmi těsně nad. Namísto oboustranné výhry – oboustranná prohra.

Nepřetržitá hra

Když jsme hru vyhodnocovali, byli jsme řádně naštvaní a ptali jsme se, co se dělo. Ukázalo, že iniciátorem nespolupráce byl jistý účastník, nazvěme ho Roman. Hlavním důvodem Romanovy nedůvěry, a to se podržte, byla ta samá hra, kterou hrál ještě na základní škole.

Právě tam zažil nedůvěřivého protivníka, který ho neustále podrážel a nakonec na hlavu porazil. Rozhodl se, že důvěřovat je nevýhodné. A dnes, napříč lety, školami a zkušenostmi začal tam, kde v minulé hře skončil: s nedůvěrou.

Přednáška 24. října 2024