Začít u sebe nestačí

„Nesmíš chtít po druhém, aby tě udělal šťastným. Štěstí je tvá vlastní volba a tvá vlastní zodpovědnost. Všechno je to v tobě.“

Je a není to pravda.

A souvisí to se spoustou dalších otázek, filozoficky i prakticky.

• Když mi ve vztahu něco chybí, mám se snažit změnit, nebo vyměnit partnera?
• Když mě někdo štve, je to tím, že si do něj vkládám něco vlastního? Vidím v něm vlastní špatné vlastnosti? Nebo je možné, že je to prostě idiot?
• Když si připadám osaměle, mám hledat, proč neumím být sám, nebo si najít přátele?
• Mám se snažit zvládat bez závislosti na druhých? Nebo mám spoléhat na jejich pomoc?

První odpověď je odpověď individualisty. Ale často také odpověď člověka, který bere poctivě práci na sobě a snaží se rozvíjet. Člověka, který toho hodně čte o osobním růstu a rozvoji. Píše se to přeci často, i sloganem Psychologie.cz je začněte u sebe.

Někdy začít u sebe nestačí

Z článků koučů a z motivační literatury můžeme snadno získat dojem, že zralý, zdravý a sebevědomý člověk by neměl potřebovat nikoho a nic. Když potřebuje lásku, znamená to, že si jí neumí dát dost sám. Když potřebuje uznání, měl by zapřemýšlet, jestli nemá problém se sebevědomím.

Je naprostá pravda, že svět vnímáme optikou vlastního vnitřního nastavení, a z něj pramení také to, jestli budeme nebo nebudeme spokojení. A taky pracovat můžeme především sami se sebou – nikoho jiného než sebe nezměníme.

Na druhou stranu ale žijeme po tisíciletí ve vztahovém světě, který si mezi sebou vytváříme. Náš mozek je konstruován pro propojení s druhými.

Duševní nemoci nás učí o potřebě kontaktu

Třeba v těchto třech příbězích…

1. Psychoterapeut a hlasy Indiánů

Sedíme v přednáškové místnosti. Na pódiu stojí příjemný a usměvavý pán. Je to uznávaný americký psychoterapeut, i vy ho už znáte z prvního odstavce článku. Povídá o lidech s diagnózou schizofrenie. Najednou někomu zazvoní mobil. Přednášející povídá ještě chvilku, pak se zarazí a ptá se: „Slyšeli jsme tu hudbu všichni? Ano? Oukej. Jen jsem si chtěl ověřit realitu.“

Terapeut Will Hall žije s diagnózou schizofrenie a bipolární porucha. Nebere léky, protože má zkušenost, že jemu osobně více ubližují, než pomáhají. Ostatně i jeho mánie vznikla jako v tehdejší době neznámý a neprozkoumaný vedlejší účinek Prozacu.

Bláznil nejrůznějšími způsoby. Slyšel hlasy, které na něj křičely. Věřil, že je hlavní postava Matrixu. S halucinacemi se však po dlouhém boji sžil. Má je pořád, ale už ho neděsí. Jeho babička je Čejenka – on sám teď věří, že hlasy, které slyší, jsou hlasy jeho předků. Mnoho přírodních národů ostatně halucinace bere jako normální součást lidské zkušenosti. V některých společnostech se naopak za nenormální považuje žádné hlasy neslyšet.

Problémem podle Willa Halla není to, co považujeme za hlavní příznaky duševní nemoci. Ale pocity, které daný člověk prožívá – izolace, osamělost a bezmoc. A první, co podle něj může pomoci, je navázání kontaktu, opravdového kontaktu. Nikoliv tedy snaha zbavit člověka jeho symptomů. Ale snaha mu skutečně porozumět, a porozumět i tomu, jak on své symptomy chápe.

Princip je stejný i u zdravých lidí; snad jen na těch diagnostikovaných je lépe vidět, jak moc důležitá pro nás mezilidská pouta jsou.

2. Psychóza jako ochrana před přetvářkou

Joanne Greenbergová v knize Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem píše o tom, jak rozumí rozvoji své duševní poruchy v dospívání. Jako by psychóza byla jediná možnost, jak existovat na světě, když mezi druhými nemůže být tím, kým doopravdy je, protože tak není přijatá. Kde lidé nejsou opravdoví, snaží se ji předělat a lžou jí. Nemoc vytvoří jakousi ochrannou mříž mezi nemocným člověkem a ostatními.

Dcera byla téměř k nepoznání. Nevystrašila je nějakým mumláním či zuřivostí, ale tím, jak se jemně a děsivě stáhla do sebe. Své tělo neobývala.

I pro Joanne vedla cesta z psychózy přes to, že pomaličku a opatrně dovolila své terapeutce přiblížit se. Bála se začít jí důvěřovat, nechat se poznat a být vůči ní zranitelná. Terapeutka si ji pomaličku ochočovala, tak jako Malý princ lišku.

Joanne jako by při léčbě měla v sobě neuvěřitelně citlivý barometr na jakoukoliv přetvářku a neautentičnost u druhých – velmi snadno poznala, kterému lékaři na ní doopravdy záleží, a který jen pokyvuje hlavou a říká, „jo jo, tak uvidíme“.

3. Závislí navrácení zpátky mezi lidi

Další příběh je trošku jiný a týká se závislosti. Na TED Talks ho vypráví Johann Hari. V roce 2000 mělo Portugalsko obrovské problémy s drogami. Neustále zpřísňovali zákony, zaváděli tresty, snažili se návykové látky vymýtit, ale nepomáhalo to.

Nakonec došli k velmi paradoxnímu kroku. Legalizovali všechny drogy a všechny peníze, které by bývali dali za trestní stíhání závislých, investovali do jejich zapojení zpátky do společnosti. Nešlo jen o terapie a léčebny, ale také o vytvoření pracovních míst pro závislé. Zaměstnavatelům stát platil polovinu mzdy takového pracovníka.

Ukázalo se, že když mohou mít lidé pouto s něčím jiným než s drogou, když existují jiné způsoby úlevy od trápení, když mají co dělat a pro co žít, drogu často přestanou potřebovat. Po tomto opatření kleslo v Portugalsku užívání drog údajně o 50 %.

Potřebujeme, aby někdo viděl a ocenil, jací opravdu jsme

První dva příběhy mají společného jmenovatele. Potřebujeme nejen být schopni sami sebe přijmout takové, jací jsme. Potřebujeme také, aby nás tak poznal a přijal i jiný člověk, rodina, společnost. V ideálním světě by to tak mělo být – v dětství bychom měli mít tento zážitek od rodičů, v dospívání od ostatních dětí nebo od učitelů.

Bohužel ne každý má to štěstí. Člověk má velikou výdrž, ale když se mnohokrát odváží důvěřovat a zklame se, někdy to s lidmi vzdá. A někdy to vzdá sám se sebou.

Nepříjemné emoce mají většinou nějaký dobrý důvod, proč přicházejí. A zastavit je často znamená jen to, že se projeví jinde a jinak.

V tom momentě už někdy nepomáhá prostá korektivní zkušenost. I když se objeví někdo, komu na nás skutečně záleží a kdo si nás cení, někde hluboko v nás existuje něco, čím to celé shodíme. V tu chvíli si můžu říct: „On mě asi má rád, to jo. Ale vlastně to je tím, že mě pořádně nezná. Až mě pozná…“

Třetí příběh je o něčem trošku jiném, a přece podobném. Potřebujeme být zapojení. Přispívat k něčemu smysluplnému. Někam patřit, zažívat úspěch, dostat důvěru od druhých lidí. Přesně to dostávají závislí v protidrogových komunitách, a proto se mohou vyléčit.

Pro zdravé lidi platí totéž

Mohlo by se říct – dobře, ale to jsou lidé se schizofrenií a lidé, kteří si píchají pervitin. Princip je ale stejný i u zdravých lidí; snad jen na těch diagnostikovaných je lépe vidět, jak moc důležitá pro nás mezilidská pouta jsou a jak silně ovlivňují náš sebeobraz lidé zvenčí. Zdravý člověk má ve svém rozhodování, jednání a prožívání jen větší svobodu.

Vždycky jsme byly komunitní, stádní, vztahově zaměřené bytosti. Lidé s dobrými vztahy jsou zdravější, žijí déle, mají menší pravděpodobnost infarktu i jiných nemocí. Jsme postaveni tak, abychom byli zapojení v mezilidském světě, který si mezi sebou vytváříme.

Pokud bychom měli najít moudrý závěr, za mě je takovýto:

• Ano, začněme u sebe.
• Ano, převezměme zodpovědnost za svá rozhodnutí a své prožívání.
• Ano, hledejme v sobě své zaběhané scénáře, kořeny svých trápení a filtry, přes které vidíme svět. Učme se sami sebe poznat a přijmout spíš než měnit k ideálu.
• Ale mějme také odvahu milovat, důvěřovat, pustit si druhé k sobě. A nevyčítejme si, když navzdory snaze o růst, samostatnost a sebelásku nenajdeme zdroje sami v sobě a musíme pro ně ven.

Vyrovnaný neznamená stále šťastný

Dlouho jsem nevěděla, čeho chce ten vysoký kluk z východní Evropy v terapii vlastně dosáhnout. Trvalo dlouho, než jsem se zeptala: „Takže to, co byste si přál, je být napořád jen spokojený a neprožívat žádné nepříjemné pocity?“ Přišla chvilka ticha. A pak: „No… vlastně jo. Tak nějak.“

Někdy mám pocit, že se nám ten zájem o duševní růst nějak vymknul kontrole. Spousta lidí má pocit, že duševně porostou, až jednou budou naprosto spokojení a nic je už nerozhodí. Nakonec je z toho honba za dokonalostí, frustrace a pády z velkých výšek.

Je v pořádku být smutný a litovat, když ztratíte něco, co pro vás bylo důležité.

Seberozvojová literatura a motivační přednášky mohou snadno vyvolat pocit, že vyrovnaný člověk má být pořád šťastný, mít energii, nebát se, jít do všeho po hlavě. Asi je nasnadě, že lidská duše takhle moc dobře nefunguje. Ale obvykle se nám to moc nechce přijmout. Rádi bychom měli své životy hezké, úhledné, zorganizované a převázané stužkou. Rádi bychom byli pořád silní, efektivní, vyrovnaní, klidní, spokojení.

Asi proto jsou motivační spíkři tak oblíbení. Vzbuzují naději, že můžeme udělat něco, po čem už bude jenom dobře. Přinášejí odhodlání. Přestože dojem z jejich řeči obvykle nepřetrvá déle než několik hodin, a když další den změna nenastane, srazíme se s realitou jen ve větší rychlosti.

Pravdou je, že nepříjemné emoce mají většinou nějaký dobrý důvod, proč přicházejí. A zastavit je často znamená jen to, že se projeví jinde a jinak.

Někdy je cítit lítost nebo opuštěnost jediná správná možnost

Není možné selektivně vypnout strach, vztek nebo smutek, aniž bychom současně vypnuli radost, zvědavost, štěstí. Pokud jste viděli animovaný film V hlavě, možná si vybavíte situaci, kdy hlavní postavě zamrznul ovládací panel pro zapnutí jednotlivých emocí. Spravit to nakonec dovedl právě smutek.

Náš výcvikový lektor jednou řekl: „Deprese je trochu jako pištění požárního hlásiče v domě, kde hoří. Když si vezmete antidepresiva, utlumíte ho, takže máte trochu klidu na to si sebrat věci a odejít nebo začít hasit. Ale nesmíte zapomenout, že i když hlásič neslyšíte, ten dům pořád hoří.“

Využívejte celý web.

Předplatné