Začínám vidět sebe

Tento článek je pokračováním článku o emočně zanedbaných dětech Nemilovaní. V něm popisuji, co je to emoční zanedbání v dětství, jak se projevuje v dospělosti a kteří rodiče se ho nejčastěji dopouštějí. Dnes se zaměříme na to, jak v dospělosti vlastními silami následky emočního zanedbávání léčit.

Změna vztahu k sobě není lineární. Úspěch se neprojevuje, jako když jdete po schodech nahoru. Spíš si představte, že na každé dva kroky vpřed uděláte jeden vzad. Pamatujte, že nezdar není chyba, je to přirozená součást procesu. Snažte se na sebe nezlobit, když nejde vše podle vašich představ. Bude potřeba udělat něco neznámého, možná složitého, a bude potřeba vydržet v úsilí. Změna může být přechodně i nepříjemná.

Od rodičů k dětem

Hance je 35 let. Odmalička slýchala od depresivní matky: „Bez tebe to nedokážu. Jsi jediná, kdo dokáže držet rodinu pohromadě. Jsi můj andílek, jak to zvládáš.“ A jediný úsměv, kterým ji v osmi letech obdařila, byl za přípravu večeře pro celou rodinu. A tak Hanka přijala tato tvrzení jako nepravdivé přesvědčení o sobě: Jsem jediná, kdo dokáže učinit matku šťastnou. Pokud není šťastná, je to moje chyba. Nemám právo dělat (cítit), co já chci, nesmím si stěžovat, musím se o ni postarat.

Pravda je, že není zodpovědná za matčino štěstí a nemůže ji uzdravit – matka sama je jediná, kdo něco takového může udělat. Hanka je oprávněná prožít si své dětství a svůj život. Jejím opravdovým úkolem je individualizace a vybudování si vlastního života. A role matky (rodičů) je jí v tom pomoci.

Ve snaze matku uzdravit Hanka nutně a opakovaně selže. Cítí se nedostatečná, vinna a zahanbena. Byla naprogramovaná tak, že to přece musí zvládnout! Cítí vyhoření, rozčilení, stydí se za odpor k matce, je smutná z toho, o kolik v životě přišla, mezitímco se starala o matku. Snaží se tyto bolestivé pocity za každou cenu utišit.

V dětství se vehementně snaží ulevit matce od jejích potíží, protože to jí přinese domnělou úlevu a důkaz, že je dobrá dcera, hodna její lásky. Stane se přebornicí v předstírání, že je úplně v pohodě, i když je úplně v nepohodě. Protože žije v přesvědčení, že přiznat nepohodu by ji usvědčilo z domnělé slabosti a neschopnosti.

V dospělosti sabotuje sebe samu v lásce, v práci i ve svých nejhlubších touhách. Ráda by měla milujícího partnera, ale její nevědomé nastavení jí říká: Nezasloužím si lásku a pozornost. Nemohu soutěžit. Kdo by mě chtěl? Nemohu přivést domů milého a inteligentního muže, nemohu být šťastnější než matka. A tak nedůvěřuje zájmu nejlepších kandidátů. „Jsem realista, nechci být zklamaná.“ Vybírá si nevhodné partnery, dělá zachraňovatelku a pečovatelku partnerům, kteří nejsou schopni převzít zodpovědnost sami za sebe.

Myslí si, že opravdu chce být v práci úspěšná, ale její nevědomé nastavení jí říká: Nemohu zastínit vlastní matku. Nikdy se nikomu nevyrovnám. Matka má pravdu, jsem dobrá jen k plotně. A tak chodí do práce pozdě, nechává práci nedodělanou, hádá se s kolegy, prokrastinuje, nedodržuje termíny.

Často tvrdí, že se ráda stará o ostatní, aby byli šťastní. „Ostatní jsou u mě na prvním místě, protože miluji ten pocit, když jsem pečující a dávající osobou. Všichni bychom se měli o sebe starat a zajímat.“ Ale její nevědomé nastavení jí říká: Když se vzdám toho, co já chci, a budu dělat věci pro druhé, získám jejich lásku a souhlas. Pokud dostanu dost lásky, souhlasu a obdivu, překryje to můj pocit zhnusení nad sebou samotnou. A tak má na tváři přišpendlený úsměv a dusí v sobě odpor k tomu, že je ostatními braná jako samozřejmost. Když se někdo zeptá na její přání, odpovídá „nevím“ nebo „je mi to jedno“. Vyhýbá se střetům a konfliktům za každou cenu.

Lidské chování je komplexní, takže to jistě neznamená, že každá dcera depresivní matky zažije takovýto řetěz falešných představ o sobě, bolestivých pocitů a sebezničujícícho chování. Každý rodič je jiný, každé dítě je jiné.

Jak detailně popisuji v předešlém článku, jako dospělí potom tito lidé často neznají vlastní potřeby. I jejich pocity, přání a touhy jsou pro ně nejen nerelevantní, ale častěji přímo neviditelné. A tak selhávají v péči o sebe, a to konkrétně v níže popsaných oblastech.

Pokud se chcete naučit starat se o sebe, vyberte si jednu oblast a té se začněte věnovat, dejte si čas. Nesnažte se změnit vše najednou.

1. Dbejte o sebe

Emočně zanedbaní umí často skvěle pečovat o ostatní, ale nikoli o sebe.

Dejte sebe na první místo

• Naučte se říkat ne. Máte právo říkat ne, aniž byste udávali důvod.
• Říkejte si o pomoc. Pokud jste naučeni nemít pocity, neukazovat pocity a od nikoho nic nechtít, věřte, že říci si o pomoc není jen možnost, ale i nutnost.
• Objevte své mám/nemám rád. Pokud jste jako děti nedostávali prostor pro zohlednění vašich potřeb, máte asi obtíže se znalostí sebe sama a mohou vás vykolejit obyčejné otázky typu: Jak se cítíš? Na co máš teď chuť nebo náladu? Kdybys mohl udělat cokoli na světě, co by to bylo? Udělejte si pro začátek seznam věcí, které máte a nemáte rádi (jídlo, volný čas, barvy, hudba, oblečení, knížky, politici, cizí země, pořad v televizi, podcast, květina, druh čaje…).

Jídlo

Přestože jste měli vždy dostatek jídla, můžete být v této oblasti emočně zanedbaní. Jedná se o vztah k jídlu, tedy k sobě. Zkuste si odpovědět na pár otázek:

Sedáte si k jídlu? Jíte společně? Dáváte význam nutričně vyvážené stravě? Máte doma nezdravé jídlo? Jíte ho často? Dáváte často přednost „dětským“ oblíbeným jídlům, jako je pizza, hot dog, hranolky s kuřetem a podobně? Máte ke každému jídlu zeleninu? Jste dobrý kuchař? Stává se, že nemáte doma dost jídla? Jíte mražená jídla? Zapomenete se někdy najíst? Přejídáte se?

Vnímání a akceptace pocitů pomáhá také k tomu, aby člověk nejedl z emočních důvodu a nehledal v jídle odměnu nebo útěchu.

• Učte se poznávat a přijímat své pocity. Zastavte se a zeptejte se sebe sama: Jak se právě teď cítím? Pro mnohé lidi banální otázka, ale pro emočně zanedbané často nepředstavitelně těžký úkol. Někdy chybí i slovní zásoba; nebojte se hledat výrazy pro emoce na internetu.
• Až zvládnete první část k vlastní spokojenosti, což může trvat i měsíce, zeptejte se sami sebe dál: Proč se tak zřejmě cítím? Co se teď děje v mém životě takového, že se tak cítím?
• A pokračujte časem dále: Znám tento pocit z minula? Cítím se tak často?
• A nakonec: Co právě teď potřebuji?

Velmi doporučuji si pořídit zvláštní sešit na zapisování emocí a celé cvičení fyzicky zaznamenávat.

Postupně si budete navykat dívat se dovnitř a všímat si svých pocitů, až budete rozumět tomu, co je přináší a jak s nimi zacházet. To by vás mělo osvobodit od destruktivní práce spojené s jejich potlačováním.

Práce s emocemi by se dala shrnout do čtyř kroků:

1. identifikovat
2. přijmout (není dobrá ani špatná emoce)
3. najít zdůvodnění
4. udělat akci, pokud po ní emoce volá

Cvičení

Emočně zanedbaní se často pohybují ve dvou extrémech: buď nemají vůbec žádnou disciplínu ke cvičení, nebo jsou přehnaně disciplinovaní. Více se dočtete v následujících řádcích o sebedisciplíně. Zatím si zkuste odpovědět na otázky: Věříte, že je cvičení důležité? Označili byste váš život za aktivní? Užíváte si sportování? Cvičíte, i když se vám nechce?

Odpočinek a relaxace

I zde se stává, že emočně zanedbaní se pohybují ve dvou extrémech (anebo je střídají) – odpočívají buď moc, anebo vůbec.

Může se zdát zvláštní, co může být v této oblasti za obtíž, ale představte si, že máte málo všímavé rodiče, kteří se řídí jen vlastními zájmy. Jako dítě vás dávají spát, ne když jste unavení, ale když se jim hodí, aby byl klid. Neumí číst projevy vaší únavy, prostě si jí nevšimnou, nebo vás místo odpočinku nutí dělat něco „důležitějšího“, třeba hrát na housle. Potom i jako dospělí neumíte číst signály svého těla. Nevšimnete si vlastních projevů únavy a přetažení, neumíte včas zastavit a pravidelně vyhoříte.

Anebo vás nechají, ať si sami rozhodnete, jak dlouho se budete dívat na televizi, nebo jestli si chcete jít zahrát ven fotbal. Díváte se potom hodiny na televizi a neučíte se, že odpočinek je důležitý, když je člověk unavený, a že ležet hodiny na gauči není zdravé.

• Jak odpočíváte (posedíte u kávy, čtete si cestou do práce ve vlaku, posloucháte oblíbený podcast…)? Cítíte se provinile, když si jdete přes den lehnout? Stává se vám, že neodpočíváte dlouhé dny vůbec a pak zůstanete celý víkend v posteli?
• Zaznamenávejte si každý den, jak jste relaxovali.

2. Pěstujte sebedisciplínu

Rodiče pomáhají tvořit sebedisciplínu, když dohlíží na to, jestli si dítě pravidelně čistí zuby. Když volají dítě v šest na večeři. Když otec vyžaduje jednou týdně posekat trávník na zahradě a pak laskavě, ale pevně dohlíží na to, že je posekáno. Onen internalizovaný rodičovský hlas je důležitý.

Pokud chybí rodič, který učí dítě, co od sebe očekávat, jak vydržet, jak se ohodnotit, tak si dítě vytvoří svůj vlastní hlas. Ten ale není laskavý, milující a vybalancovaný. Bývá buď náročný a kritický, anebo naprosto shovívavý a požitkářský, případně se střídají oba. Více o něm píši dále.

• Vytvořte si ranní rituály: vstávejte ve stejný čas, dejte si rozcvičku nebo studenou sprchu nebo obojí. Potom teprve posnídejte, co máte rádi.
• Dělejte nejdůležitější úkoly v práci nebo doma jako první.
• Dělejte pravidelně každý den nějaký sport – stačí 15 minut chůze nebo protahování na karimatce, ale dělejte ho pravidelně.

3. Naučte se zklidnit sebe sama

Když má dítě noční můru, otec za ním přijde do pokoje a konejší ho, mluví k němu, ujišťuje ho, že je vše v pořádku, a objímá ho. Nechá otevřené dveře nebo s ním zůstane, dokud neusne. A tak mu pokládá základy schopnosti uklidnit sebe sama v pozdější době.

Pokud je dítě odmítnuté se slovy, ať nevyvádí, že tam nikdo není a že už je dost velké, aby to pochopilo, zůstává se svým strachem samo. Možností, jak se v pozdějším věku naučit zklidňovat sám sebe, je nepřeberně. Především je důležité se to naučit předtím, než to akutně potřebujete.

• Podívejte se do dětství, zda tam byly aktivity, rituály, věci, které pro vás byly zklidňující. Vybavte si situace, kdy jste zvládli v dětství něco náročného. Jak jste se uklidňovali? Potom se podívejte do dospělosti a vzpomeňte na největší výzvy, které vás potkaly. Použili jste nějaké zklidňující techniky? Byly zdravé? Nebo vám sice pomohly situaci zvládnout, ale přidělaly problém jinde (alkohol, jídlo, nakupování)?
• Zklidňující může být koupel, teplá sprcha, hudba, mytí auta, cvičení, hra na hudební nástroj, vaření, domácí mazlíček, procházka, zavolat příteli, uklízet, ležet na zádech a pozorovat oblaka, jít do kostela anebo (některými označováno jako nejužitečnější) hovořit k sobě: „Je to jen pocit. Jsi dobrý člověk. Zkusila jsi to nejlepší a nefunguje to. Počkej chvíli. To přejde.“

4. Soucit k sobě

Vyžaduje určitou úroveň sebelásky a laskavosti. Přichází, jen pokud se o sebe staráte dobře. Spíše než dovednost je to filozofie nebo přístup. Hodnocení, obviňování, napadání sebe nebo pokus o sebevraždu jsou opakem sebelásky a soucitu.

• Obvykle se říká: „Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě.“ Pro emočně zanedbané platí opak: „Chovej se k sobě tak, jak se chováš k ostatním.“
• Hněv namířený proti sobě je také opakem soucitu. Sledujte, jak často a jak intenzivně se na sebe zlobíte. Pokud uděláte chybu, namísto sebedestruktivního hněvu se z ní poučte a jděte dál. Vše ostatní je ztráta energie. Dovolte si být lidskou bytostí, vždyť dělat chyby je podstatnou součástí humanity. Stejně tak jako mít city.
• Věnujte čas rozvinutí vnitřního milujícího, ale pevného hlasu, který jste nemohli internalizovat od rodičů. Je to jako vést nehodnotící dialog. Hlas klade otázky, nutí přemýšlet o tom, co se stalo a jak zabránit opakování chyby. „Byly to opravdu nepříjemné okolnosti, které mě dostaly mimo kontrolu. Jak to můžu příště zvládnout ve větším klidu? Co udělám jinak? Dobře, mám plán a zvládnu to. Jsem v pořádku.“

Touha po dobrém rodiči možná nikdy úplně neodejde a čas od času se může objevovat lítost. Čerpejte mateřskou a rodičovskou lásku od jiných příbuzných, přátel, kohokoli, kdo vás oceňuje a respektuje. Protože přesně to dělá pravá láska. Tedy snažte se dostat do kontaktu se silou opravdové lásky.