Za svá zranění se nemusíte stydět

Když budu přemýšlet o svém příběhu, je absurdní skrývat něco, co jsem si svobodně nevybrala a za co nenesu žádnou zodpovědnost. Je to fakt, který se mi jednoduše přihodil – stejně nezměnitelný a nahodilý jako to, že někoho vychovávali otec inženýr a matka módní návrhářka.

Určitě vás napadnou i jiné příklady „tajemství“, která lidé skrývají a která také nemají nic společného s jejich volbou. Možná i vy sami nějaká máte. Ve chvíli, kdy něco výrazně ovlivní náš osobní příběh (chudoba rodičů, homosexualita, domácí násilí apod.), stane se to naší součástí.

Externí událost – něco, k čemu jsme přišli jako slepí k houslím – námi jakoby proroste a stane se námi samotnými. Stejně tak i lidé kolem, kteří naše tajemství znají, je vnímají jako něco neoddělitelně spojeného s naším životním příběhem. To však nic nemění na tom, že se jedná o věci, které se přihodily zcela bez našeho svolení.

Je proto zajímavé, že máme často dojem, že jsou tyto nahodilosti jakýmsi pokřiveným způsobem i v naší kompetenci. Cítíme, že jsme za onu věc, rys nebo událost nějak zodpovědní. Jsme zodpovědní za její prezentaci a za pocity, které z jejího zveřejnění vzejdou. Za naši neplodnost, odstávající uši, touhu změnit pohlaví.

Jsou jako nějaký špinavý flek, který na nás ulpěl stejně jako ten, který zůstal na botách do divadla, protože jsme si je nestihli dostatečně vyčistit. Pokud si obujeme špinavé boty, můžou nás za ně ostatní návštěvníci divadla odsuzovat a nejspíš budou mít i pravdu. Zastydíme se a příště bude naše obuv už z dálky zářit čistotou. Z našich špatných pocitů tak můžeme mít do budoucna nakonec i užitek.

Když však budeme mít dojem, že nás někdo při skleničce ve foyer „soudil“ za to, že pořád nějak divně kulháme, nejspíš se z toho nepoučíme a budeme divně kulhat dál. Přesto můžeme obě dvě kategorie vnímat stejně. I z chronického kulhání můžeme mít stejně špatné pocity, jako kdyby nám někdo vytkl vlastní vinou nevyčištěné boty na premiéře Dona Giovanniho.

Vina versus stud

I když se v obou případech stydíme, jedná se o dvě různé kategorie – o vinu a stud. Vina je obecně spojena s konáním něčeho nebo rozhodnutím. Často nám pomáhá věci napravit, udělat je příště lépe a omluvit se za to, že jsme někomu svými činy ublížili.

Pojem studu je naopak dobře známý z Bible, kdy Adam a Eva zjistili, že jsou nazí, a začali se stydět za svá těla. Za těla, která jim byla dána a jejichž anatomii nemohli změnit. Stud je tak od biblických dob jakési opravdové prokletí, ve své podstatě nic pozitivního nepřináší a je pro náš osobnostní vývoj zbytečnou emocí.

Proč tyto dvě kategorie náš mozek tak špatně vyhodnocuje a jednu z nich jednoduše „nezahodí“? Je to možná tím, že už od prehistorických dob je v nás zakódováno, že jedinci odlišující se od většiny se s velkou pravděpodobností nestanou součástí silné a pospolité pravěké tlupy a sami se svým „hendikepem“ nepřežijí. Vina a pouhý stud se v tomto případě nerozlišují.

Pravěký člověk bez ruky mohl být možná politován, protože na svém úrazu nenesl vinu, ale i tak kvůli své odlišnosti skončil špatně. V naší soudobé tlupě sdílíme daleko sofistikovanější ideál než jen zdravé a silné tělo schopné přežití. Je jím dobře situovaná, zdravá, dobře vypadající, materiálně zabezpečená, emočně a sexuálně vhodně fungující heterosexuální rodina, která chodí do „slušné práce“ a dobře vychovává své potomky, kterými se může pyšnit.

Našeho vnitřního kata ve 21. století vůbec nezajímá, zda máme volbu všem těmto „společenským normám“ dostát. Je nemilosrdný a naše nemožnost výběru ho vůbec nezajímá. Něco nás proto často nutí chránit si před většinou svá celoživotní tajemství, která ve světle takových ideálů neobstojí. Můžou jimi být alkoholismus v rodině, matka s psychiatrickou diagnózou nebo chronická nemoc.

Neneseme za ně vinu, ale stydíme se, protože náš příběh neobstál před idealizovanými příběhy konformní společnosti. Uchylujeme se s nimi do ústraní, k pár věrným posluchačům, a chráníme se tak před většinovou smečkou, která by nás v našich obavách zavrhla, rozsápala nebo zcela vyčlenila. Máme pocit, stejně jako postava K. v Kafkově románu, že můžeme být právoplatně odsouzeni i za činy, které jsme nespáchali.

Strach z odmítnutí

Stud je tak úzce spojený se strachem z odmítnutí. Ať už jde o odmítnutí společností, rodinou, našimi známými nebo partnery. Stydíme se za to, že jsme odlišní, a bojíme se zavržení i přesto, že za svou odlišnost nemůžeme. Tolik se bojíme z jednoho prostého důvodu. Často totiž daleko dříve, než měl nějaký nezávislý posluchač možnost nás vyslechnout a zhodnotit náš příběh, jsme se zavrhli my sami.

Peklo nejsou ti druzí, jak píše Jean Paul Sartre; největší peklo si často bohužel připravujeme my ve svém osamělém a izolovaném nitru. Se strachem z odmítnutí v patách nebudeme nikdy prožívat svobodný a plnohodnotný život, přesto ale máme možnost vyjít ze svého ochranného krunýře a postupně se strachu z odmítnutí zbavovat.

Přednáška 19. září 2024