Za nic nestojím

Odpověď na první otázku, jestli z vás umím udělat vyrovnanou ženu, je bohužel záporná. Neexistuje totiž univerzální návod aplikovatelný plošně. Práce na sebevědomí je mravenčí, bývá dlouhá, mnohdy téměř celoživotní. Je naprosto přirozené, že se v průběhu života někdy cítíme sebevědomí, a jindy nám tento prožitek chybí.

Tyto výkyvy mnohdy navazují na to, co ve svém životě právě prožíváme – například po rozchodu je typické, že je naše sebevědomí na bodu mrazu. Někdo se však může potýkat s chronicky nízkým sebevědomím, které mu znepříjemňuje život, jelikož zasahuje do mnoha oblastí. Ovlivňuje partnerské i přátelské vztahy, zaměstnání i celkovou životní pohodu. Neustálé pocity nedostatečnosti a méněcennosti člověku ubírají energii i kazí náladu.

Kde se bere sebevědomí

Zdroje sebevědomí jsou dvojího druhu. Vnější k nám přicházejí z okolí prostřednictvím pochval, poklon, uznání, lichotek či dosažených úspěchů. Zejména výkonově orientovaní lidé jsou na těchto vnějších zdrojích „závislí“, jelikož jim potvrzují jejich hodnotu a sytí sebevědomí.

Vnitřní zdroje vycházejí z našeho pohledu na sebe samotné a také z našeho vztahu k sobě. Ten mnohdy odráží to, jak přistupujeme sami k sobě, zda se dokážeme vidět reálnýma očima, zda se nadměrně podceňujeme a kritizujeme, zda se dokážeme ocenit a pochválit.

Vnější zdroje jsou jistě příjemné – komu by na sebevědomí nepřidalo ocenění od šéfa v práci či polichocení ohledně nového účesu. Není to však tak jednoduché. Pokud naše vnitřní zdroje nestačí k tomu, abychom měli zdravé sebevědomí, vnější zdroje většinou selhávají.

Můžeme si to představit jako bezednou díru, kam všechna ocenění, kterých se nám dostane, spadnou. Nijak se nás nedotknou a zmizí v zapomnění. Jednoduše jim nevěříme, zpochybňujeme je: myslíme si, že dotyční lžou, že to říkají jen tak nebo že za jejich chválou stojí nějaký zisk.

Nemám teď na mysli, abychom si nechali mazat med kolem úst, avšak přijetí pochvaly je rovněž známkou zdravého sebevědomí a sebepojetí. Na druhou stranu někteří jsou na vnějších zdrojích sebevědomí zcela závislí, a jakmile se jim jich nedostává, vyvede je to z rovnováhy. Jako v mnoha jiných oblastech, důležitý je balanc.

Alenin dotaz otevírá velké a komplexní téma sebevědomí, respektive prožívání a vnímání vlastní hodnoty. Vliv na něho může mít nastavení, které si neseme z rodiny, a také nahlížení na sebe sama, respektive to, jak sami sebe hodnotíme.

Rodinná poselství

Významný vliv na to, jak vnímáme svou hodnotu, má rodinné prostředí a klima, ve kterém jsme vyrůstali. Již v nejútlejším věku dítě citlivě vnímá, jak je k němu přistupováno. Vzhledem ke své vývojové úrovni dokáže rozlišit pouze libost či nelibost. Určující je kvalita vztahu s primární pečující osobou – zda je dostupná, když ji dítě potřebuje, zda dokáže číst jeho potřeby, jak je reflektuje a saturuje a podobně.

Dítě potřebuje vnímat adekvátní odezvy na své projevy, tím si potvrzuje, že jeho prožívání je reálné, ujišťuje ho to v jeho existenci. Také je utvrzováno v tom, že pokud zažívá radost, bude tu někdo, kdo ji prožívá a sdílí s ním. Stejně tak když pociťuje smutek, je tu pro něho někdo, kdo mu poskytne pochopení, a nezůstane v něm samotné. Tím si buduje svou sebejistotu a sebehodnotu.

Pokud dítě tuto zpětnou vazbu nemá nebo pečující osoba či osoby zrcadlí jeho projevy neadekvátně (například na výskání dítěte reagují napomínáním nebo zamračením, na jeho pláč podrážděním a vztekem), prožívá pocity nejistoty, které mohou vést k pochybnostem o jeho důležitosti pro své blízké (více jsem o tom psala v článku Falešné já). Toto nastavení se dále může rozšířit do institucí, do kterých dítě v rámci svého vývoje začne docházet – školka, škola, kroužky, později se projeví také v přátelských vztazích.

Na vnímání vlastní hodnoty má také značný vliv vztahování se rodičů k nám samotným. V některých rodinách se úspěch považuje za běžný stav, nepotřebující komentování či pozastavení se. Děti jsou vedené k výkonům, na které je nahlíženo jako na samozřejmost. Pozornost upoutá až vybočení ze standardu, které však nemusí být nutně verbalizované.

Často se jedná o tíživou atmosféru, kterou rodič(e) šíří kolem sebe, chvilkové ochladnutí vřelosti a pozornosti k dítěti. Tak mohou děti nabývat přesvědčení, že jsou hodnotné pouze v případě, kdy donesou domů vysvědčení se samými jedničkami, vyhrají tenisový turnaj či úspěšně složí přijímací zkoušky na univerzitu. Hodnota dítěte se odvíjí od toho, co dokázalo a co zvládne, nikoliv od jeho existence jako takové.

Dalším významným faktorem, který vstupuje do vytváření pocitu vlastní hodnoty, je rozdílný postoj rodičů k dítěti – když má jeden z rodičů k dítěti postoj odmítavý a druhý se snaží dítěti tento nedostatek kompenzovat.

Bohužel kontinuální odmítání se pochopitelně dítěti vryje pod kůži mnohem hlouběji a bolestivěji než přístup přijímající. Budí v něm spoustu otázek, na které mnohdy hledá odpovědi i v dospělosti: Proč mě máma nemá ráda? Proč má raději bratra? Co jsem udělal/a špatně? Jak se jí zavděčit? Jak získat její lásku a pozornost?

Dítě pak často nabývá přesvědčení, že je s ním něco v nepořádku, že je nedostatečné a ne dost dobré pro to, aby si matčinu lásku zasloužilo. Jelikož je vztah s matkou zásadní (s otcem pochopitelně také), přenáší si toto poselství do vztahu k sobě samému a následně také do vztahů budoucích (přátelských, partnerských i pracovních).

Z rodiny si také můžeme odnášet typické „nikdy nebudu jako má matka, můj otec“. Toto vymezení nás velmi formuje a tím také může určovat, jak se prožíváme. V tomto případě pro nás může být podobnost se svým rodičem, kterého odmítáme, natolik znepokojující, že v důsledku pak odmítáme svou vlastní přirozenost „pouze“ z toho důvodu, abychom nebyli jako on.

V neposlední řadě nás ovlivňují rodinná poselství v podobě unikátního nastavení každé rodiny, které je výrazně ovlivněno její historií. Tato poselství se předávají z generace na generaci celá dlouhá léta.

Na nás mohou mít významnější vliv ta sahající do života našich prarodičů, ale samozřejmě i dále. Jedná se o rodinná nastavení, která se projevují v podobě důvěry či nedůvěry v okolní svět, v přístupu k morálním hodnotám, pravidlům, práci, penězům, moci, sexualitě, spravedlnosti, rodině, tradicím a tak dále.

Hodnocení sebe sama

Značný vliv na prožívání vlastní hodnoty má to, jak hodnotíme sami sebe. Mnohdy na sebe máme mnohonásobně přísnější metr a měřítka než na ostatní. Neustále hodnotíme náš vzhled, schopnosti, dovednosti, zaměstnání, společenské postavení, oblíbenost a podobně.

Co se nám například na jiných lidech líbí, u sebe považujeme za nedostatek, který upoutává naši pozornost. Kvůli jednomu nedostatku, který u sebe vnímáme a který v našich očích pomyslně roste s tím, jak moc mu věnujeme pozornost, ztrácíme hodnotu jako celá osobnost. Například vnímání svého nosu jako velkého a nepěkného určuje celý náš vzhled a následně i naši hodnotu.

Kritický hlas v nás někdy narůstá do obludných rozměrů. Vnitřní řeč vůči nám samotným je tak mnohdy krutá a zlá. Vůči ostatním bychom si takto mluvit nedovolili, vůči sobě ano. Na to nemáš, na tohle jsi moc hloupá, nikdy to nedotáhneš tak daleko, nejsi tak chytrý, jak si myslíš, podívej se na ty svoje špeky… Mluvili byste někdy v tomto duchu se svým kamarádem?

Vnitřní kritik může naši osobnost naprosto pohltit, zcela nás ovládne. Je důležité se ptát, čí je tento hlas. Odkud pochází? Jsou tato slova skutečně „moje“? Jaká část mé osobnosti má neustálou potřebu mě shazovat a kritizovat?

S hodnocením také úzce souvisí srovnávání se s ostatními, které může mít na vnímání vlastní hodnoty drtivý dopad. Mnohdy totiž srovnáváme nesrovnatelné a kvůli přísnému pohledu na sebe sama z toho nikdy nemůžeme vyjít jako „ti lepší“. Porovnávání může být v určité míře prospěšné, a to zejména tehdy, když působí motivačně a aktivizuje nás. V opačném případě nás stahuje dolů, demotivuje a sráží naše sebevědomí.

Doprovod na cestě za sebevědomím

Psychologické poradenství či koučink mohou být vhodné nástroje pro práci na sebevědomí. Mohou poskytnout určité postupy, jak na jeho zvýšení pracovat. Jsou rychlejší, avšak jejich rámec a dosah jde po povrchu.

Témata spojená se sebevědomím jsou však komplexní, vyžadují kontinuální a déletrvající práci, jelikož prameny související s původem našeho nízkého sebevědomí sahají velmi hluboko. Psychoterapie je v tomto ohledu užitečnější, jelikož umožňuje téma sebevědomí probrat důkladněji a podrobněji. Zároveň také pochopit, kde asi má naše nízké sebevědomí původ.

V rámci psychoterapie může také dojít k takzvané emočně korektivní zkušenosti, která může k upevnění našeho sebevědomí přispět. V psychoterapeutickém vztahu můžeme v bezpečném prostředí „odehrát“ některá naše zažitá nastavení, na která jsme zvyklí dostávat určitý typ odezvy. V terapii emočně zakusíme, že odezva a následně i náš prožitek může být zcela jiný.

Více k tématu:Heinz‑Peter Röhr – Nedostatečný pocit vlastní hodnoty