Za nevěrou může být trauma …
Záhadné výlety, služební cesty s pokaženým telefonem, podivná mlčení.
Před nedávněm mě dobrý přítel, říkejme mu třeba Albert, požádal o radu. Roky se trápí se svou přítelkyní, říkejme jí Alžběta. Před lety zjistil, že nemá jen jeho. Přišel pláč i křik, ultimáta, sliby a rozchody. A návrat do stejného scénáře. Záhadné výlety, služební cesty s pokaženým telefonem, podivná mlčení. Další rozchod, další sliby.
Teď už jsou dlouho od sebe. Jenže Alžběta ho nenechá být. Každých pár týdnů se ozve. Smutný hlas a průhledná záminka. Vábí, láká. Často za ní přichází. Pak ale narazí na zavřené dveře. A ledový chlad.
Proč?
Albert chtěl jediné. Úvahu, proč to všechno Alžběta dělá. Proč ho nenechá odejít. Anebo přijít. Naše rozpravy, a vědomí, že podobný příběh už jsem slyšel mnohokrát, mě přivedly k napsání následujícího textu. Ten je složen z mnoha příběhů a jakákoli podoba s osobami… však víte. Alžběta je krásná, mladá, iteligentí a úspěšná. Jen trochu studená. Ledová královna jsme jí říkali. Ten chlad z ní přímo čišel. Vypadala trochu přezíravě, nikdo si ji nepamatoval s výrazem jakéhokoli pocitu. Snad krom nudy.
Podobná byla její matka. Krásná, inteligentí, studená. Otec byl jiný. Bodrý, veselý chlap. A matka ho zřejmě neměla moc ráda. Měla dojem, že má na víc.
Že by první stopa? V Alžbětě jako by pod dokonalým zevnějškem tlouklo bolavé srdce. Jednou za čas se mění z ledové královny v jemnou, citlivou a smutnou dívku. Smutně volá o pomoc. Když přijde, nechá jen zavřené dveře. Ledová královna zase získala svou moc. Trochu to zní, jako by v ní bojoval obraz mámy a táty. Kdo ví. Jistě by to stálo za širší úvahu, avšak táhne mě to k jiným stopám.
Nechtěné dítě
Alžběta rozhodně nebyla plánovaným dítětem. Naopak, vzešla z divoké noci jakési taneční zábavy. Popusťme uzdu fantazii. Dopolední kocovina, vzpomínky na toho kluka z včerejšího večera. Milý, trochu buran. Nic pro mě, raději zapomenout. Po dvou třech týdnech první nervozita. Přeci jsme si dávali pozor. Nebo ne? Nervozita roste. Už není pochyb. On má radost. Ji jímá hrůza. On dělá, co považuje za správné. Koupí kytku a prsten. Je cítit potem a možná i zelenou. Špatně uvázaná kravata. Možná i bílé ponožky. Ne, toho si nevezme i kdyby… Ale znáte to. Maloměsto. Tehdy si to možná uvědomila poprvé. Třeba se to nenarodí… Narodilo. Muž to zapil, žena si poplakala.
Nikdo by nemohl říci, že neměla malou Alžbětku ráda. Starala se o ni vzorně. Nejlepší oblečky, nejlepší hračky. I bony někde sehnala a do Tuzexu zašla. Starostlivostí zaháněla němou výčitku, kde mohla být bez dítěte. A čím více se starala, tím chladnější byla.
Alžbětka mámu milovala, jako děti milují mámy. A máma pro ni byla nejlepší na světě. Jako mámy bývají. A u této to ani nebylo tak těžké. Vždyť je tak krásná, tak krásně se o ni stará. Co na tom, že je trochu studená. To přeci nevadí. Možná to dokonce k lásce patří. Kdyby to tak nebylo, máma by to nedělala. Je přeci nejlepší.
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..