Z duše do těla

Stejně jako mnoho velkých objevů, i tenhle vlastně začal úplně omylem. Lékař Vincent Felitti nebyl spokojen s tím, že mnoho pacientů, kteří se na jeho klinice léčili s obezitou, ukončilo léčbu předčasně. A to i přesto, že léčba byla několik měsíců úspěšná a podařilo se jim zhubnout třeba i přes 100 kg.

Jednou, v roce 1985, se při provádění rutinního vyšetření přeřekl. Zeptal se klientky, kolik vážila při první sexuální aktivitě, čímž se dozvěděl, že jeho pacientka byla od čtyř let sexuálně zneužívaná svým otcem. Felitti byl v šoku a najednou mu přišlo divné, že je to teprve podruhé, co se během více než dvaceti let praxe setkal u klientek se sexuálním zneužíváním v rodině.

Když se svých pacientů začal ptát cíleně, ukázalo se, že obézních pacientek s podobnou zkušeností je nezanedbatelné množství. Po opatrném dotazování zjistil, že obezita je pro tyto klientky forma obrany – často podvědomě vnímaly, že jejich „vada na kráse“ potenciálního pachatele odradí.

V letech 1995 až 1997 vedl Felitti s kolegou Robertem Andaem jeden z nejrozsáhlejších a nejvýznamnějších výzkumů v oblasti psychologického traumatu, do nějž se zapojilo přes 17 tisíc účastníků. Jednalo se o pacienty z různých oddělení z nemocnic v San Diegu. Samotný průběh výzkumu byl velmi jednoduchý. Bylo stanoveno deset druhů traumatických událostí a všichni zúčastnění pouze odpovídali, kterým traumatům byli v období od narození do 18 let vystaveni.

Mezi zkoumané situace odborníci zařadili tělesné a emoční týrání a zanedbávání, sexuální zneužití, domácí násilí páchané na matce, psychické onemocnění v nejbližší rodině, závislost nebo umístění některého z rodičů do vězení a také rozvod či dlouhodobější odloučení rodičů. Každá zkušenost s danou situací byla hodnocena jedním bodem, výsledný skór celého dotazníku se tedy pohyboval od 0 do 10. Výsledek dotazníku spojili s lékařskými záznamy, což přineslo velmi zajímavá zjištění.

• Přibližně dvě třetiny ze všech zúčastněných prožily alespoň jednu z uvedených nepříznivých situací (adverse experience), téměř 90 % z nich pak prožilo alespoň dvě.
• Je poměrně překvapivé, že drogovou závislost a fyzické násilí děti zakoušely častěji než rozvod (či odloučení) rodičů. V těsném závěsu se na čtvrtém místě umístilo sexuální zneužívání.

Čtyři a více těchto negativních zkušeností v dětství významně ovlivňuje zdravotní stav v dospělosti – a to i ve zdánlivě nesouvisejících oblastech. Spojením informací ze zdravotní dokumentace pacientů se totiž ukázalo, že osoby s více jak čtyřmi traumatickými zkušenostmi mají významně vyšší riziko pro vznik fyzického i psychického onemocnění či sociálních problémů v dospělosti.

Spojitost se prokázala nejen u onemocnění, kde můžeme takové souvislosti očekávat, jako jsou deprese nebo různé druhy závislosti, ale například i u nádorů, žloutenky, obezity, srdečních onemocnění, úrazů a rozličných chronických i (auto)imunitních onemocnění – např. astmatu. Dětské zkušenosti totiž pozitivně i negativně formují také celotělové systémy – jako je třeba imunitní či hormonální. Samozřejmě nás může napadnout, že vinu nesou i nezdravé návyky (jako je třeba kouření), nicméně byl potvrzen vyšší výskyt nemocnosti i u traumatizovaných jedinců dodržujících průměrnou, či dokonce zdravou životosprávu.

Narušený vývoj

Jak je možné, že události v dětství dokážou takovým způsobem ovlivnit dospělý život? Významnou roli zde hraje nervová dráha vedoucí z hypotalamu přes hypofýzu do nadledvinek, která pomocí hormonů řídí odpověď organismu na vnější podmínky. Díky ní dokážeme obrovskou rychlostí reagovat na podněty, které vyhodnotíme jako ohrožující.

Funguje jako záchranná brzda ve vlaku. Její funkce je tedy primárně život zachraňující, ale nadměrná aktivace tělu škodí v dětství i v dospělosti. Potkáme‑li v noci někoho nebezpečného v podchodu, pomůže nám tato dráha zmobilizovat sílu a utéct. Jenže co když takový „nebezpečný“ chodí pravidelně v noci do dětského pokojíčku, a navíc před ním není kam utéct?

Děti jsou při vývoji obzvlášť citlivé na jakoukoliv nerovnováhu ve vnitřním prostředí. A nadměrná aktivita této dráhy velmi narušuje běžné (rovnovážné) fungování. Chemická nerovnováha významně ovlivňuje vývoj mozku, což má vliv i na vývoj dalších orgánových soustav, a dokonce i na čtení či přepis DNA. Negativní, těžko zpracovatelné zážitky způsobují, že (nejen vývojové) procesy v těle dítěte nemohou probíhat tak, jak by měly. Tím se vlastně zakládá na zranitelnosti určitého orgánu či celého systému.

Období, ve kterém k negativním zkušenostem dochází, ovlivňují, která oblast bude s největší pravděpodobností postižena. V průběhu vývoje existují určitá senzitivní období, která obvykle korespondují s tím, jaká oblast se v daném období (nejvíce) vyvíjí. Dopady negativní zkušenosti tak závisí nejen na jejím typu, ale také na tom, v jaké době se odehrává. Například dospělí, kteří byli mezi 4. a 7. rokem týraní či zneužívaní, hůře reagují na léčbu deprese – a to až v 80 %.

Na základě negativních zkušeností dochází ke změnám ve funkčnosti i struktuře určitých částí mozku. Například na magnetické rezonanci je znatelný rozdíl ve stavbě amygdaly, která je (mimo jiné) centrem strachu a úzkosti. Je také zajímavé, že traumatizovaní lidé často vnímají neutrální výrazy tváře jako ohrožující a zejména sexuálně zneužívané dívky mají zhoršené rozpoznávání lidských tváří. Funkční změny (co se týče aktivace a inhibice) pozorujeme i v centru odměny, díky němuž jsme schopni regulovat své touhy.

Pravděpodobně i z tohoto důvodu je u traumatizovaných větší potenciál ke vzniku závislosti. Vliv traumatizace se může projevit i ve snížení funkce prefrontálního kortexu, který je zodpovědný za schopnost učit se, organizovat a plánovat činnosti. Tím tedy může být způsobeno promítnutí traumatizace i do sociální a pracovního života. Problémy v práci má přibližně 5 % osob, které nezažily žádnou z výše uvedených situací, zatímco u osob se 4 a více negativními zážitky je to přibližně 20 %. Téměř dvojnásobný nárůst je i u výskytu závažných finančních problémů.

Přednáška 19. listopadu 2024