Vzteklá máma

Mám na sebe hrozný vztek, líčí nešťastně Káťa. Jsem děsná matka. Zlobím se, že to s Honzíkem neumím líp. Často na něj křičím. Vím, že za to nemůže, je malý. Nemá kapacitu svůj vztek zvládat – od toho tady mám být já. Teoreticky to vím, ale stejně se někdy nedokážu ovládnout. A z toho je mi příšerně. Jsem tak unavená. Nejradši bych někam utekla. Schovala se před vším, co mě doma čeká.

Nevím, jak to změnit. Když posbírám trochu energie, snažím se poslouchat alespoň podcasty o výchově, někdy se začtu i do knížky. Respekt, podpora, empatie, o to všechno se snažím. Žádné tělesné tresty, nechat dítěti prostor. Naladit se na jeho vesmír. Ale vy nevíte, jaké hrozné emoce ve mně Honzík dokáže spouštět. Když ráno vstáváme, cítím k němu tolik lásky a něhy. Ale pak se něco stane. Stačí jeden, dva hysterické záchvaty a už to nedávám. Nebo když je nemocný, dělat mu program celý den je hrozně náročné.

Snažím se být autentická, pozorná, přijímající, ale nějak to vždycky přijde vniveč. Chci dát Honzíkovi něco lepšího, než co jsem jako malá zažívala já, ale někdy ho prostě chci jen chytnout za ruku a vřeštícího odvléct pryč. Nic mu nevysvětlovat, nebavit se s tím. Nikdy jsem mu nedala na zadek, nikdy jsem ho neuhodila, ale občas ho sevřu tak, že vím, že to pro něj není nic příjemného. I to si vyčítám. Neměla bych mu to dělat. Mám být vděčná za zdravé dítě.

Jenomže já daleko víc cítím vztek. Lítost, únavu, smutek. Lomcuje to se mnou, ale na Honzíkovi si to vybíjet nechci. Někdy to ale udělám. Jsem fakt příšerná. Tolikrát v sobě poznávám svoji mámu. A za to jsem sama sobě odporná. Nic jiného teď nejsem, na nic jiného nemám čas a to, co bych měla zvládat, nezvládám. Hluboko uvnitř vím, že bych pro Honzíka udělala všechno. Ale někdy to jediné, co si přeju, je mít zpátky svůj svobodný život. Chvíli nebýt máma. Je to normální?

Na Kátě je vidět, jak moc je unavená. Mateřství ji zmáhá. Všechny pocity, které popisuje, mohou být zcela na místě. Odkud se berou?

Tlak na rodiče

Všeho je až příliš. Všechno je lehce dostupné. Tuny informací, které se na vyčerpanou a nevyspalou matku valí jen tím, že zapne telefon nebo zajde s dětmi do herničky, na hřiště, mezi další matky: Je vaše dítě domazlené? Je opečované? Je kojené? Je očkované? Cože, vy ho chcete dát očkovat? Není to nebezpečné? Čtete všechny studie? Posloucháte ten nový mateřský podcast? Máte přehled o všech výchovách a metodách? Máte doma podnětné prostředí? Edukativní hračky?

Možná to nejsou konkrétní otázky, které někdo pronáší, jen myšlenky, které vám naskakují během dne. Uvědomit si tento tlak může být úlevné. Identifikovat, odkud přichází, je dobrou cestou, jak ho trochu zmírnit. Jsou to sociální sítě nebo konkrétní profily na nich? Je to dětské cvičení a jiné matky s nepatřičnými poznámkami?

Od Honzíkova narození navštěvovala Káťa plno dětských rozvojových kroužků. Plavání, angličtina pro nejmenší, zvukohrátky, tanečky, možná by vyjmenovala ještě dalších pět. Viděla matky, které sršely energií, jejichž děti se zdály být v dané oblasti napřed. Běhaly s kočárkem, mluvily na děti anglicky, žily svými dětmi dnem i nocí. Byly zcela pohlcené dětským vesmírem a vypadaly šťastné.

To všechno vytvářelo a stále vytváří na Káťu velký tlak. Když to jde u jiných, mělo by to přece jít i u mě. To, co vidíme a slyšíme kolem nás, nám dělá představu světa: Takhle to nejspíš je správně, normálně, takhle je to obvyklé. A když to tak nemám, nedělám, neumím nebo nechci, bude se mnou nebo s dětmi něco špatně.

Jenže Káťa a mnoho jiných matek v tu chvíli zapomíná na jejich konkrétní situaci. Na jejich specifické, jedinečné, unikátní děťátko. Na svou vlastní osobnost a jedinečnou kombinaci matky, dítěte a prostředí. A také na to, že naše okolí nepředstavuje dostatečně reprezentativní vzorek. Naopak. Mnohdy nás naše sociální bublina zcela mylně informuje o tom, jak to ve světě (nejen dětí a matek) „normálně“ funguje.

Děti nejsou stejné

Honzík odmalička nespal. Budil se co hodinu, hodně plakal. Sžívání a ladění se na sebe bylo hodně náročné. Káťa byla nesmírně unavená a nějak se nedokázala na Honzíkovy potřeby napojit. Častokrát pociťovala zoufalství a frustraci, že jej nedokáže utišit. Někdy musel její manžel Honzíka vzít a odjet s ním autem nebo v kočárku pryč.

Káťa přičítala veškerý Honzíkův pláč sobě. A nejen ona: Ty se s ním moc pářeš. Prostě ho nech vybrečet, slýchala mnohdy od svých rodičů. Kamarádky jí naopak dávaly plno rad, co ony dělají pro své dítě a co zaručeně funguje (jen to asi, Káťo, neděláš správně): Zkus kojit v posteli, zkuste se víc tulit, mazlíš ho dost? Neměla bys držet bezlaktózovou dietu? Ale jako by někdo zapomněl, že Honzík je Honzík, a i kdyby se Káťa rozkrájela, je možné, že jeho pláč by zkrátka neutišila.

• Zhruba 10 % dětí po svém narození vykazuje obtížný typ temperamentu. Tyto děti mají nepravidelné biologické funkce. Spánek, stravování, vyměšování… to vše může dělat obtíže. Negativně reagují na nové situace, špatně snášejí nové lidi a prostředí, často jsou podrážděné.
• Dalších 15 % dětí spadá do pomalého, rozehřívajícího temperamentu. V této kategorii nedosahují negativní emoce takové intenzity, ale přesto mohou být pro rodiče velkou výzvou ke zvládnutí.
• Jen 40 % dětí vykazuje snadný temperament. S tím se pojí pozitivní naladění, pravidelný spánek a další biologické funkce, snadná adaptace na změny, přijímání nových podnětů a lidí.
• Další procenta děti spadají do mezikategorií nebo je obtížné je do některé přiřadit.

Tato teorie vycházela z longitudinální studie trvající třicet let. Byla mnohokrát kritizována, zlepšována, vyvracena, zvláště v bodě, zda se jedná opravdu o něco vrozeného a daného. Cílem kritiky bylo hlavně vzbudit naději, abychom si neřekli: Aha, mám dítě s obtížným temperamentem, tak to můžu vzdát. S tím se nic dělat nedá. Určitě chápete, že nic takového není cílem článku. Klíčový pojem se stále používá zvláště u kojenců do šestého měsíce věku. Jsou zkrátka děti, které jsou náročnější. A není to vina matky, otce ani nikoho jiného. Zkrátka to tak je.

Jen si ale představme, že to Káťa nebo jiné matky nevědí. Že skutečně všechno přisuzují sobě. Svojí péči. Tomu co dělají nebo jak se cítí. Hlavně nesmím být ve stresu, úzkostná, napjatá. Přenesu to na dítě. Nesmím plakat, pak bude plakat taky. Z těchto myšlenek se může stát velmi bolestivý bič, který si na sebe leckterá maminka ušije. Jedna známá například Kátě řekla, že má určitě „nervózní mlíko“. To se všechno přenáší, jak kojíš. Musíš se uklidnit. Musíš být v pohodě. No, není náročnějšího úkolu a horšího doporučení…

Káťa ani mnoho jiných matek nemá absolutně příležitost si odpočinout, dospat se, načerpat energii, natožpak se jen tak „hodit do klidu“. Mají málo zdrojů, málo možností hlídání. Nechci dávat Honzíka nikomu jinému. Sama nezvládám jeho emoční výbuchy, jak by to zvládl někdo jiný. Pocitově je na něj Káťa sama. Často je od něj oddělená. Často si vyčítá, že se stala mámou. Všechny tyto pocity jsou namístě. Všechno to, co Káťa zažívá, možná ještě nějaký čas zažívat bude.

Přijmout své emoce

K čemu je takové poznání dobré? Uznání a přijetí toho, co Honzík v Kátě spouští, může být cesta. Nevyčítat si to, nejít proti tomu, ale naopak to přijmout: Je to těžké. Moje dítě je náročné. Nemám kde brát sílu a není divu, že tyhle pocity zažívám. To ze mě nedělá špatnou mámu. Dělám, co můžu. Jen si na moment představme, že Káťa tyto pocity může zažívat. V její situaci jsou zcela legitimní a možná by je měla úplně každá máma. Neznamená to, že Honzíka nemiluje, neochraňuje, nepečuje o něj, jak se dá.

Její vztek, smutek, lítost a frustrace potřebují ven. Káťa potřebuje, aby mohla ventilovat vše, co se snažila potlačit. Aby mohla říct: To dítě mě hrozně štve. Někdy ho nesnáším. V další vteřině vždycky následovaly intenzivní výčitky – namísto nich ale začalo postupně přicházet přijetí: Mám to těžké. Honzík je náročné dítě. Miluju ho, ale je to s ním dřina. Co pro sebe můžu teď udělat, abych měla kapacitu na všechny Honzíkovy potřeby?

Káťa časem došla k přesvědčení, že opravdu dělá, co může. Snaží se být pro Honzíka dobrou mámou a dělá to s veškerou silou, energií a láskou, kterou má. Ale částečně musí upouštět páru i ona. Ukradla si pro sebe chvíle na posilovnu. Dřív tam ráda chodila. Pak na to dlouhý čas zapomněla s přesvědčením, že nic takového si pro sebe nemůže dopřát. Není čas. Není hlídání. Bojím se, aby to s Honzíkem neměli těžké. Bojím se, co řeknou na jeho nevychování.

Na to se Káťa přestala ohlížet. Když se manžel nebo její matka s hlídáním nabídli, přijala. Chodí se zničit a vybít se. Občas si „zařve“ u zvedání činek. To jí pomáhá. Upouští páru. Dostává ze sebe těžké chvíle za celý den. Vztek musí ven. Když se kumuluje, vytryskne nekontrolovaně.

Káťa se postupně učí přijímat, že může cítit vůči Honzíkovi hodně složité pocity. To z ní nedělá její matku. Začala se vyhýbat dětským kroužkům – ona je nemá zapotřebí a Honzíkovi nijak nechybí. Daleko víc si spolu užijí čas v přírodě než na plavání nebo tanečkách. Pořád si není jistá, aby ho o něco neochudila, ale už nějak nemá na jiné matky sílu a rozhodla se toto své nastavení přijmout.

Ačkoliv se její situace nijak dramaticky nezměnila, začala o sobě přemýšlet jinak: Nestíhám a nezvládám všechno, co bych mohla, ale takhle je to teď pro mě fajn. Může se zdát jako samozřejmost pečovat taky o sebe, jenže v praxi to tak vždycky není. Mnoho maminek na sebe zapomene. Potřeby dětí jsou přednější. Jenže mnohdy to nejsou ani tolik potřeby dětí jako spíše potřeby lidí, které máme vedle sebe. Potřeby, které bychom „asi měly plnit, abychom byly dost dobré“.

Jenže pokud je mateřství náročné a nemáme už kapacitu, to poslední, co by mělo přijít, jsou výčitky. Vlastně by měla přijít péče, odpuštění sobě či přijetí. Dělám, co můžu, a možná už nemůžu. Možná se potřebuju vybít, nadechnout, možná potřebuju na chvíli pryč.

Každé takové mámě i tátovi přeju plno síly. Ačkoliv mám dvě úžasné dcery, vím, jak mohou být některé dny a noci náročné. A proto tento článek. Protože i vztek je v pořádku. I nenávist je v pořádku, protože já nepochybuji, že ona láska a přijetí tam je. Jen máme všichni nějakou kapacitu. A abychom mohli zvládat, přijímat a milovat svoje děti, potřebujeme nejprve opečovat sebe. Alespoň v rámci možností, individuální situace, ve které máma je. A snad tento článek k malému opečování pomůže.