Vztahy bez podmínek?

Pokud zde hodlám psát o lásce, navíc o bezpodmínečné lásce, stálo by za to nejprve si ujasnit, o čem že se to vlastně bavíme. Dovolte mi na to jít trochu oklikou.

V oboru psychologii dosti vzdáleném – ve fyzice elementárních částic – existuje zvláštní dualita. Zjednodušeně řečeno: elementární částice se někdy chovají jako pevné částečky hmoty, někdy jako vlnění. No a tato jejich dvojí podstata vede k řadě paradoxů a vědcům v minulosti dost zamotávala hlavu, protože pevná hmota a vlnění se chovají za určitých okolností dost odlišně, což může být matoucí.

No a podobná paradoxní dualita vzniká i při snaze popsat lásku. Láska na sebe totiž podle okolností také bere dvojí podobu. Někdy chápeme lásku jako cit, jindy jako postoj.

• City nemohou být bezpodmínečné už jenom proto, že nikdy nejsou zcela v naší moci. My o nich tak úplně nerozhodujeme ani je neovládáme, takže je tím pádem ani nemůžeme garantovat. Stavět svůj vztah a svou budoucnost na citech – to je hodně vratký základ pro cokoliv.

Na druhé straně je právě citová složka to, co je na lásce tak krásné, co inspirovalo nespočet uměleckých děl a bylo motivem mnoha tvůrčích (i destruktivních) činů. Nebojím se říct, že láska coby cit je jedním z hnacích motorů lidstva, byť někdy trochu neřízeným.

• Naproti tomu postoje jsou otázkou volby a je tedy v naší moci, zda jim dostojíme, či ne. Jsou projevem našeho charakteru i jeho prubířským kamenem. To, jak pevné jsou naše postoje a hodnoty v různých kontextech a za různých okolností, ukazuje, jak důvěryhodní jsme.

Postoje jsou daleko stabilnějším základem pro vztahy než city. A to, co bychom mohli nazvat bezpodmínečnou láskou – tedy laskavá úcta, vstřícnost a respekt (k druhému i k sobě) bez kalkulu, zda se nám vyplatí nebo ne – je právě takovým postojem. Tato podoba lásky je také podstatnou, ne‑li nezbytnou součástí „výbavy“ partnerů pro stabilní a dlouhodobý vztah (i když samozřejmě není jeho jedinou podmínkou).

Pokud říkám, že má bezpodmínečná láska svůj zásadní význam (také) v partnerských vztazích, myslím tím jen a pouze tuto nepodmíněnost laskavého a respektujícího přístupu k druhým, ale i k sobě.

Pravidla partnerského provozu

Vezměme si totiž třeba oblast partnerského soužití. V soužití na sebe narážejí dva světy, rozdílné touhy, sny, hodnoty, cíle, dvoje vnímání smyslu, dvojí odpovědnost za to nepromarnit svůj život. To je příliš mnoho potenciálních třecích ploch. Bez nastavení podmínek a hranic, tedy jakýchsi „pravidel partnerského provozu“, by stále docházelo ke konfliktům a také k (povětšinou neúmyslným, přesto bolestivým) emočním zraněním na jedné nebo obou stranách.

Jak však jde dohromady požadavek bezpodmínečné lásky s potřebou jasných podmínek pro vzájemné soužití? Docela dobře – ve skutečnosti první umožňuje druhé. Ba dokonce se dá říct, že bez nepodmíněné lásky není možné dobře nastavit podmínky pro spokojený život a růst partnerů ve vztahu a dochází místo toho k jednostrannému prosazování se.

Láska je médiem pro hledání blízkosti a porozumění. Blízkost a porozumění jsou sice cenné samy o sobě, nicméně důležitým vedlejším produktem hledání blízkosti a porozumění je vztahové know‑how. Je to jedinečný, na míru šitý recept na co nejbezprobémovější soužití – soubor pravidel, dohod vzešlých z procesu vzájemného vymezování se, který mimo jiné chrání vztah před vážnými „karamboly“. No a kvalita a funkčnost tohoto vztahového know‑how je přímo úměrná míře vzájemné blízkosti a porozumění mezi partnery.

Vzájemná úcta, ohleduplnost a respekt bez podmínek je tedy předpokladem pro utváření příznivých podmínek pro růst a rozvoj vztahu. Děje se tak především proto, že partnerům pomáhá zůstat otevření a vstřícně naladění i tehdy, když jsou jejích přání či potřeby zdánlivě v konfliktu, a dává páru větší šanci najít oboustranně výhodné řešení. Umožní totiž oběma udržet si blízkost a porozumění i tam, kde se neshodnou.

„Právo“ být šťastný

Opakem respektující a ohleduplné lásky je vznášení nároků na uspokojování vlastních potřeb a naplňování snů a životních přání partnerem, jako by to bylo naše právo a jeho povinnost. Jde vlastně o přenášení odpovědnosti za své potřeby na druhého.

Je v pořádku mít své potřeby, představy a přání. Je v pořádku chtít je realizovat. A není nic špatného ani na tom pokoušet se je naplnit v součinnosti spolu s partnerem. Ale spokojenost ve vztahu není vaším „právem“, nelze si ji na druhém vynutit.

Možnosti tedy jsou buď se domluvit, pomoci si a vyjít si vstříc, nebo dostát své osobní zodpovědnosti za to, abyste svůj život nepromrhali – ať už budete kráčet životem vedle sebe (třeba kvůli dětem), nebo každý po své cestě.

Kde se ve vztahu potkává (a občas i střetá) individuální svoboda a zodpovědnost obou partnerů za svůj život? Nejlépe se to dá ilustrovat na následujícím prohlášení, které je je vstřícné i vymezující se zároveň: Mám tě rád takovou, jaká jsi, ale zároveň mám odpovědnost vůči sobě a teď nejsem šťastný. Není tvou povinností mě šťastným učinit a není ani mou v neuspokojivém vztahu zůstávat. Pojďme hledat cestu, jak si pomoci ke šťastnějšímu a naplněnějšímu životu – ne proto, že musíme, ale protože chceme.

Ultimátum, nebo vymezení?

Laskavý, respektující a vstřícný postoj k druhým nám otevírá cestu k porozumění. Laskavý, respektující a vstřícný postoj k sobě nás občas zase nutí se vymezit. Bezpodmínečná láska si nevybírá a měří oběma stranám stejně. Vstřícnost k potřebám druhých a odpovědnost za potřeby vlastní mají stejnou váhu a na obojí je třeba brát ohled.

A je to právě tento postoj otevřenosti, respektu a laskavosti, který možňuje partnerům najít a nepřekračovat (alespoň ne moc často) hranici mezi nutným a zdravým vymezením se na straně jedné a manipulací partnerem na straně druhé.

Mnoho mých klientů si není jistých, zda je v pořádku klást si ve vztahu podmínky, a mají pochybnosti o správnosti a etičnosti takového jednání. Mohu partnerovi říct jestli se něco nezmění, ztrácí pro mě smysl zůstávát nadále spolu? Nejde v takovém případě o nepřijatelný nátlak, o formu vydírání?

Jaký je vlastně rozdíl mezi kladením ultimát, vydíráním a manipulací na straně jedné a vymezováním podmínek, pravidel a hranic pro fungování vztahu na straně druhé? Kudy vede hranice mezi nimi?

Kdybych měl vypíchnout  nejpodstatnejší rozdíl mezi vymezováním se a nátlakem, byl by následující: Hlavní rozdíl mezi manipulací a vymezením se tkví v postoji a záměru mluvčího.

Člověk, který má úctu a respekt k sobě i k partnerovi, nelpí na vztahu natolik, aby ho chtěl udržovat za každou cenu. Proto pokud se situace ve vztahu přiblíží hranici, za níž by další setrvávání ve vztahu pro něj už nemělo smysl, konfrontuje partnera se svými limity i s případnou alternativou odchodu ze vztahu. Případný rozchod chápe jako jednu z možných cest k lepší budoucnosti pro oba. Jako šanci na spokojenější a naplněnější život, než jaký by v dlouhodobější perspektivě mohlo přinést udržování statu quo.

Je si vědom, že se jedná o cestu, která bude krátkodobě velmi bolestná, vnímá ji proto jako krajní alternativu, kterou je ale ochoten přijmout, pokud ostatní možnosti dohodnout se a najít oboustranně výhodné řešení selžou. Jeho cílem je však otevřít debatu o možnostech a limitech společného soužití a hledat jiná řešení.

Naproti tomu manipulátorovi nezištná úcta a respekt chybí (a to jak k druhým, tak k sobě). Jeho cílem není šťastnější budoucnost pro oba, ale jen prosazení vlastních cílů za každou cenu. Svou hrozbu rozchodem, pokud ji vznese, ve skutečnosti nemyslí vážně. Nechápe rozchod jako možné řešení, ale jako nástroj zastrašování a páku na partnera.  Mimochodem, oblíbenou strategií manipulátorů je osočovat z manipulace a komunikačních faulů druhé.

Postoj prodchnutý otevřeností, úctou a respektem většinou poznáte už z první věty. A po několika větách už nebývá pochyb o tom, kdo se snaží hledat cestu, komu tedy záleží i na vás, a kdo se snaží jen prosadit si svou. Manipulátor se vás bude snažit přesvědčit, že vy jste problém. Partner, který se zdravě vymezuje, se nebude ani tak vymezovat vůči vám, ale spíš vůči podobě vašeho soužití.

Bezpodmínečná láska se umí ochránit

Zbývá jedna důležitá otázka: co dělat, když nezištně vstřícný a respektující postoj k partnerovi je vlastní jen jednomu z partnerů? Odpověď vám může připadat překvapivá.

Bezpodmínečná láska se chrání sama. Díky laskavému a vstřícnému postoji k druhým se otevíráme spolupráci ve vztahu, díky laskavému a vstřícnému postoji k sobě jsme připraveni říct dost vstřícnosti za každou cenu.

Ale i v případě neshody a konfliktu přináší vstřícnost a laskavost největší šanci, že se podaří najít způsob, jak se na věc podívat i očima toho druhého a promluvit na něj jazykem, kterému porozumí. No a pokud shoda není možná, je zde pořád možnost rozejít se (alespoň z vaší strany) bez hořkosti a nenechat se partnerem vtáhnout do vzájemných výčitek, hněvu a předhazování si minulých selhání.

Nezištná vstřícnost a laskavost umožňuje zkrátka za všech okolností vytěžit pro oba co nejvíc z možného, a to ve vztazích vůbec není málo.