Vztahový masochista

Pro snadnější uchopení celého tématu si představme imaginární Anitu, pětatřicetiletou ženu, která nás bude doprovázet celým článkem. Anita si neustále stěžuje, znehodnocuje sebe samu, nedokáže na sebe nahlédnout reálnýma očima – znevažuje se, shazuje vše, co udělá, a ve výsledku i to, co neudělá. Její celkové ladění je zaměřeno na to, aby porážela sama sebe, ubližovala si, působila si různé nepříjemnosti. Následně trápí své okolí svou bolestí a utrpením, avšak také na sebe strhává pozornost. Takto bychom Anitu mohli zažít jako její přátelé nebo bližší kolegové v práci.

Anita je ve vztahu, ve kterém dochází k psychickému týrání: partner ji neustále ponižuje, shazuje, nedůvěřuje jí, podezírá ji a manipuluje s ní. Několikrát došlo i na fyzické násilí. Anita v tomto vztahu však stále setrvává, přestože v rámci tohoto chování jde proti sobě. Je jí ubližováno a nechává si to stále líbit. U masochisticky nastavené osobnosti budí totiž značnou hrůzu strach z opuštění a opuštěnost sama o sobě. Funguje na principu raději budu s tebou, přestože mi ubližuješ, ale je to pro mě únosnější než opuštění a samota. Odkud tyto projevy mohou pramenit?

Trpím, tedy jsem

Člověk jdoucí proti sobě má vyvinutý mechanismus, který očekává nepředvídatelné utrpení, bolest nebo potrestání. Aby měl tuto oblast pod kontrolou, jde těmto situacím paradoxně naproti, někdy je přímo vyvolává. Má pak jistotu v tom, že nepříjemná situace přijde tehdy, když to bude sám čekat, a nepřekvapí ho. Navenek se to může jevit jako provokování a vyvolávání hádek a různých konfliktů.

Pokud bychom se vrátili k Anitě, můžeme si tento vzorec chování ilustrovat takto: ve svém dlouhodobém vztahu si není jistá ve chvílích, kdy se „nic neděje“, je klid a vše klape. V těchto obdobích Anita záměrně vyvolává konfrontace s partnerem, které vedou k hádkám. Může to být otevírání tématu, u kterého partner vždy vyletí jak čert z krabičky, jízlivé připomínání toho, co partner slíbil a doposud neudělal a podobně.

Z dětství si totiž Anita nese mechanismus, který dále aplikuje na své fungování ve vztahu. U jejího otce často docházelo k výbuchům hněvu, kterým předcházel pro Anitu zdánlivý klid, ačkoliv ten reálně být nemusel, protože jako dítě nedokázala rozpoznat, co se mezi rodiči děje. Je možné, že tyto problémy matka před Anitou skrývala. Jelikož Anita neměla tyto situace pod kontrolou, nedokázala předvídat, kdy přijde další stresová situace, kdy se budou rodiče hádat a otec bude hrubý. Pasivní čekání, kdy to přijde, pro ni bylo stále více nepříjemné a stresující.

V dospělosti se pak těmto situacím snaží předcházet tak, že je sama vyvolává: má pak kontrolu nad tím, kdy vzniknou. Takže vždy, když je ve vztahu klid, najde si prostor pro „rýpnutí“, dobře mířenou poznámku ohledně ožehavého tématu… Tím dojde k reakci ze strany partnera, která může dále eskalovat v hádku. Anita ale může ovlivňovat, kdy přijde. Když se emoce usadí a nastává opět klidové období, za určitou dobu začne Anita znovu pociťovat nervozitu z toho, že by mohl přijít emoční výbuch, stresová situace, kterou nebude mít pod kontrolou a nebude se tak moci na ni připravit – tak ji raději vyvolá sama, aby už vše měla za sebou a nemusela ji v napětí očekávat.

Obětavý masochista

Anita mohla v dětství zažívat nezájem rodičů, kteří z různých důvodů nezastávali svou roli tak, jak měli. Důvodů, proč tomu tak bylo, může být mnoho – možná sami řešili své problémy a na děti jim již nezbývala kapacita, Anita byla nechtěné dítě nebo bylo zanedbávání způsobené psychickou nemocí, mimomanželským poměrem a podobně. Anita byla často přehlížená, co se týče emočního sycení, ponechána sama sobě, nebyla jí věnována pozornost, nebo jen minimální. Nadneseně by se dalo říci, že Anita v této rodině „pouze fyzicky byla“, ničeho navíc se jí po psychické stránce nedostávalo.

Pozornost a péči rodičů tak mohlo přilákat buď zranění, nebo nemoc. V těchto chvílích se Anitě dostávalo péče, pozornosti, citu a vřelosti. Často se však jednalo o situace, které byly vážné (nešlo například pouze o poraněné koleno, ale o otřes mozku) – natolik vážné, že rodiče přinutily jednat a o Anitu se se vším všudy postarat. Čím vážnější zranění nebo onemocnění bylo, tím více přilákalo pozornost rodičů. Tak mohl vzniknout mechanismus, dle kterého si Anita vytvořila vzorec chování, který říká, že si zaslouží pozornost, empatii a péči pouze tehdy, když dostatečně trpí.

Pod tím si pak můžeme představit různé podoby utrpení – obětování se pro druhé, setrvávání ve vztahu s agresivním partnerem, neochota odejít z práce, ve které nám toho nadřízený nakládá víc, než jsme schopni zvládnout. Také upřednostňování zájmů a potřeb ostatních před těmi vlastními je charakteristické pro masochisticky organizovanou osobnost. Anita například raději vyhoví prosbě kolegy o pomoc, přestože toho má v práci sama nad hlavu, je si vědoma toho, že nestihne splnit své povinnosti a následně bude mít problém se svým nadřízeným.

Masochistické vzorce chování lze nalézt u mužů i u žen, avšak existuje předpoklad, který tvrdí, že neempatické a necitlivé zacházení v dětství může mít u dívek a chlapců na vývoj psychiky rozdílný vliv. U dívek, které byly například zneužívané, je větší pravděpodobnost, že se u nich rozvine masochistické nastavení, kdežto u chlapců je to spíše sadomasochistické.

Morální masochismus se projevuje v různé intenzitě. Například „běžný neurotik“ se může rozkrájet pro druhé, jejich zájmy a potřeby staví nad své vlastní a sám před sebou si to obhajuje tím, že je dobré se chovat altruisticky a nestavět sebe na první místo. Pokud bychom šli dále, člověk hraniční či psychotický vygraduje svůj masochismus do takové podoby, že se řeže, pálí o sebe cigarety a podobně, jelikož jedině tak se mu uleví od psychické bolesti a prázdnoty, kterou v sobě má.

Masochistický charakter chování a jednání můžeme vidět v různých oblastech: alkoholik, který stále pije, přestože si je vědom toho, že mu to škodí, rozpadá se mu vztah a přestává fungovat ve svém zaměstnání, partnerská dvojice, která svůj vztah stále dokola ukončuje a následně se k sobě vrací, přestože oba dva dobře vědí, že jim jejich spojení spíše škodí, než prospívá, u lidí s poruchou příjmu potravy lze také nalézt masochistické vzorce chování.

Morální masochismus se od sexuálního liší ve dvou zásadních aspektech. Prvním je, že probíhá na nevědomé úrovni. Morální masochista si není vědom toho, že sám vyhledává utrpení, ponížení a staví sebe až na poslední místo. Nemá z toho žádný užitek ani potěšení. Na nevědomé úrovni chce trpět. Člověk, který preferuje sexuální masochismus, takto činí za účelem uspokojení a jedná tak vědomě a cíleně, své chování si uvědomuje a sám ho usměrňuje. Tyto dva pojmy spolu tedy nikterak nesouvisí.

Více k tématu:Karen Horney: Neurotická osobnost naší dobyNancy McWilliams: Psychoanalytická diagnóza