Vztahové úzkosti

Úzkost signalizuje, že je ohrožena naše integrita a stabilita. Pokud se váže ke vztahu, poukazuje na to, že se strachujeme o něco, co je pro nás velice důležité, hodnotné a nechceme o to přijít. Je to tedy známka toho, že nám na vztahu, respektive na partnerovi velmi záleží.

Ve vztahové oblasti se jedná zejména o úzkosti ze ztráty v různých stupních intenzity. Netýkají se však pouze ztráty ve smyslu rozchodu a rozpadu vztahu. Nabývají i jiných podob. Úzkostní můžeme být z přílišné blízkosti, ze ztráty autonomie nebo z intenzity milostných citů.

Úzkost z rozchodu

Úzkosti z možného rozchodu bývají mnohdy velmi silné. Ve hře je opuštění, samota a ztráta milované osoby. Tato úzkost se také může týkat strachu z toho, že z nějakého důvodu zůstaneme ve vztahu opuštěni, přestože se nerozpadne. Zdrojem může být nepochopení, vzájemné nevyladění, nevnímání a nerespektování potřeb partnera a tak dále.

Opuštění se ve vztahu můžeme také cítit v situaci, kdy se partner nadchne pro novou zálibu nebo si rozšíří svůj okruh známých. Najednou je jeho čas a energie nasměrována jinam než do vztahu a na nás samotné. Přestože tato změna v chování nemusí nutně znamenat ohrožení vztahu jako takového, přirozeně může vzbuzovat pocity nejistoty a ohrožení.

Úzkosti z rozchodu, respektive z opuštění mohou gradovat až ve strach, že partner zemře. Pod těmito myšlenkami může být nevíra v to, že si zasloužíme takto spokojený vztah. Není přece možné, abychom byli takto šťastní, zákonitě se musí stát něco strašného, co všechno pokazí.

Za strachem ze smrti partnera někdy stojí nepřiznaná agrese vůči němu. Něčím nás štve, ale nechceme si to připustit. Svou naštvanost přetavíme do strachu z toho, že zemře, protože to je pro naše sebepojetí přijatelnější než vědomí, že se na partnera za něco zlobíme, přestože se k nám chová tak hezky.

Dynamika partnerského vztahu může v mnohém připomínat separačně‑individuační fázi vývoje osobnosti. Partneři se k sobě navzájem přibližují, až pocítí potřebu se opět vzdálit, jelikož pro ně přílišná blízkost může být v různých aspektech ohrožující.

Samozřejmě toto přirozené přibližování a oddalování se nemusí probíhat u obou partnerů paralelně. Právě když jeden z nich začne jednat pod potřebou vzdálení se, může to u druhého vyvolat úzkost z opuštění. Z tohoto důvodu je ve vztazích (a nejen těch partnerských) zdravé a prospěšné budovat to společné, ale zároveň nezapomínat na sebe a na rozvíjení sebe sama.

Pokud jsou partneři zaměřeni výhradně a pouze na vztah a péči o něj, veškerou pozornost a energii věnují jen vztahu, mohou se v něm jako individuální bytosti rozplynout. Když se pak vztah rozpadne, bude to pro ně mít devastující podobu, jelikož ztratí svou jedinou jistotu a nemohou se opřít o sebe sama, o to, co je pouze jejich.

To mnohé dvojice udržuje v nefunkčních a toxických vztazích, jelikož je pro ně představa života bez daného partnera scestná. Mají pocit, že by bez partnera byli naprosto bezradní, nezvládli by žít sami, bojí se své samostatnosti. Budování vlastní autonomie, svých zdrojů a sociálních vazeb je také významným faktorem při vyrovnávání se s jinými ztrátami, například s úmrtím blízké osoby.

Pokud veškerou svou energii, čas a pozornost upřeme na vztah, přestaneme se pak věnovat sami sobě. Tak může vzniknout závislost na vztahu, respektive na partnerovi. Stane se pro nás v přeneseném slova smyslu matkou nebo otcem: vztah již není partnerský, ale závislý. Tato závislost nás může více či méně vědomě štvát, jelikož nás svazuje a omezuje. A tím se stáváme méně sebevědomí, samostatní a autentičtí. Narůstá v nás nejistota a pochybnosti, zda vše sami zvládneme.

Přirozenou tendencí je se z tohoto stavu vymanit, avšak proti realizaci kroků, které by k samostatnosti vedly, stojí strach. A ten má velkou moc. K oddálení se a opuštění vztahu je třeba určitá míra agrese, která představuje mobilizující prvek. Místo toho, abychom agresi, která je k individuaci třeba, namířili směrem k ní, obrátíme ji na partnera nebo proti sobě.

Tato agrese nemusí být nutně projevená přímo, většinou jde o pasivní agresi, kdy si sice na partnerovi vyléváme svůj vztek, ale skrytou formou. Nepojmenované vytváří ve vztazích neúnosné dusno, ze kterého bývá obtížné vystoupit.

Úzkost z blízkosti

Úzkost z přílišné blízkosti může být způsobena nedostatečnou individuací vztahující se k danému vývojovému období. Neukotvení v sobě, neznalost sebe sama a také vratký vztah k sobě mohou stát za tím, že je blízkost s jinou osobou vnímána jako ohrožující. Bývá totiž obtížné vnímat, kde končí hranice nás samotných a kde začínají hranice partnera. Ty se pak ve vztahu stírají a partneři nevystupují jako dvě oddělené bytosti.

Hrozbu zde představuje strach z pohlcení a rozplynutí se ve vztahu nebo přímo v partnerovi. Blízkost a distance se ve vztazích dynamicky proměňují. Nejedná se o statický a neměnný aspekt vztahu. Pro snadnější uchopení toho, kde si právě ve vztahu – co se týče blízkosti – stojíme, může být přínosné uvědomit si, zda je nám v tuto chvíli partnerova přítomnost příjemná a zda ji vyhledáváme, nebo se ho spíše straníme a volíme takové aktivity, do kterých ho nezahrnujeme.

• Je nám představa společně stráveného víkendu ve dvou v chatce v lese příjemná?
• Těšíme se na takto intenzivně strávený čas blízko sebe?
• Pokud ne, co je za tím?
• Z jakého důvodu nám je partnerova přítomnost a blízkost nepříjemná?
• Co je to, co ruší naše vyladění na něho?

Paradoxem je, že úzkost z blízkosti prožívají někdy i ti, kdo pohlcují. Strach v takovém případě jejich pohlcující tendence koriguje. Úzkost z blízkosti tedy nemusí mít jen tu podobu, že se děsíme pohlcení – někdy se naopak obáváme toho, že my sami pohltíme druhé, že je ovládneme.

Úzkost ze ztráty vlastního já

Tato úzkost se týká ztráty vlastní hodnoty. V blízkém vztahu toužíme být přijati, uznáni, potvrzeni. Pokud se nám tohoto nedostává, můžeme začít pochybovat o vlastní hodnotě – začneme si říkat něco ve smyslu: „Partner mi toto nedává, nepotvrzuje mi tedy mou hodnotu, mám vůbec nějakou?“ 

Podhoubím pro tuto úzkost může být touha po naprostém porozumění ze strany partnera. To nám totiž potvrdí, že jsme hodnotní, že to, co prožíváme, co si myslíme a co děláme, je relevantní. Naše vlastní ujištění a potvrzení na to mnohdy bohužel nestačí. Často je tato potřeba saturována pouze zvnějšku. Proto mohou být rozchody, kde vnímaná hodnota jednoho partnera závisí na druhém, zničující.

Ve vztahu chceme být viděni a slyšeni. Pokud máme pocit, že nás náš partner nevnímá nebo nám neposkytuje tolik pozornosti, kolik bychom si představovali, můžeme pociťovat sníženou hodnotu sebe sama. Jako bychom za to nestáli. Často totiž dochází k překladu partnerova chování ve smyslu „neposlouchá mě, nezajímá ho, co říkám, co si myslím, co cítím, a vlastně ho nezajímám celá“. Následně si připadáme opuštění a sami. Sice jsme ve vztahu, ale pociťujeme prázdnotu a odcizení. O to více se snažíme k partnerovi přiblížit, což může narážet na jeho momentální potřebu oddálení se.

V počátcích vztahů, kdy jsou partneři v rámci zamilovanosti jeden druhým fascinováni, dochází k vůbec největšímu potvrzení naší hodnoty. Vnímáme, že se o nás někdo skutečně zajímá, vyjadřuje nám náklonnost a tím potvrzuje nás samotné. Konečně jsme našli někoho, kdo nás bere takové, jací jsme. Partner nás ujišťuje o naší vlastní hodnotě.

Každý si svou hodnotu potvrzujeme prostřednictvím jiného zdroje. Někdo se sebou zachází tak, že si svou hodnotu nemusí ověřovat a potvrzovat z okolí. Jiný je naopak v tomto smyslu závislý na přísunu zpětné vazby, jelikož potřebuje potvrzení zvnějšku. Pro něho je vztah, respektive partner potvrzením sebe sama. Pokud toto potvrzení nepřichází, partner se z různých důvodů odtahuje, není ve vztahu přítomen tolik jako dříve, investuje svou energii jinam a podobně, může to vzbuzovat úzkost, jelikož je ohrožen pocit vlastní hodnoty.

Pokud skutečně přijdeme o osobu, která nám potvrzovala naši hodnotu, bývá častou reakcí depresivní ladění. Jedná se o reakci na ztrátu. Jakmile se nám ze strany partnera nedostává tolik náklonnosti a pozornosti nebo toto vůbec nedostáváme, nastupují pocity nicotnosti, nedůležitosti, marnosti a bezcennosti.

Úzkost z milostných citů

Úzkost z intenzity milostných citů může stát za tím, proč se snažíme držet se zpátky, když cítíme, že začínáme být zamilovaní. Jednak se obáváme, že druhá strana naše city nebude opětovat a my budeme vystaveni zranění a odmítnutí. Zejména po předchozích negativních zkušenostech může být tato úzkost silná, jelikož se chceme uchránit před utrpením, nechceme ho znovu prožívat.

Další rovinou může být strach ze ztráty kontroly. Zamilovanost naši míru kontroly oslabuje: mnohdy vše podřizujeme tomu strávit co nejvíce času s milovanou osobou, čímž začneme v různé míře zanedbávat naše povinnosti, přátele, záliby… V podstatě se jedná o závislost na milované osobě – a závislosti nás zbavují kontroly.

Když prožíváme zamilovanost a plujeme si na růžovém obláčku, můžeme rovněž prožívat úzkost z možné ztráty těchto příjemných emocí. Obáváme se, že se u milované osoby něco změní, že se od nás odvrátí a my o tyto intenzivní prožitky přijdeme. Ba co víc, nahradí je zoufalství, smutek, pocit opuštění a ztráty. Všechny tyto úzkosti nám mohou bránit v autentickém prožívání zamilovanosti. Pokud totiž jednáme pod vlivem úzkosti, vytrácí se z našeho chování přirozenost a lehkost, což se ve vztahu s velkou pravděpodobností určitým způsobem odrazí.

Závěrem

Úzkosti objevující se ve vztahu nám dávají zprávu o tom, že je pro nás tento vztah hodnotný a záleží nám na něm. Kdyby nám byl lhostejný a nezáleželo by nám na jeho kvalitě a podobě, úzkost by nenastupovala.

Záleží na tom, jak se k těmto pocitům postavíme. Zda se jimi necháme pohltit, budeme jednat pod jejich vlivem, nebo se budeme snažit je nevidět. Přestože je to těžké, nejvíce přínosné je o těchto úzkostech ve vztahu s partnerem hovořit a pojmenovat to, co se vlastně mezi námi odehrává. Přestože úzkost ve vztahu není vyřčená, velmi výrazně ovlivňuje jeho dynamiku.

Více k tématu:Verena Kast – Úzkost a její smysl