Vztahová bolest

U dětí tak vznikne pocit, že je s nimi něco špatně. Citově se uzavřou a později mají problém otevřít srdce. Museli své city zakonzervovat, aby nedošlo k opětovnému bolestivému zranění. Výsledkem bývá sebedestrukce, k níž patří například i snaha „vyhnat“ partnera ze vztahu. Jedná se vlastně o emoční sebepoškozování, jelikož člověk zažívá něco, co je krásné, ale zároveň může tak moc poranit. Je těžké tyto vjemy zpracovat, strach z ublížení je velký.

Ptáte se nás, Markéto, zda to má smysl? Ano, má to obrovský smysl! Pokud v sobě máte tyto pocity, ať už na základě bolestivých událostí, nebo z jiných důvodů, dá se s tím pracovat. Můžete se učit komunikovat o tom, co prožíváte, být transparentní. Dovolte si pocity, které máte, vyjadřujte je. Dovolte promlouvat vaše zraněné já.

Pomáhá sdílet se svým okolím nebo partnerem své bolestivé zážitky z minulosti i své těžké prožitky z přítomnosti. Klidně si u nich poplakejte, protože pláč je další cesta k uzdravení. Dovolte si tyto emoce prožít před partnerem – tím se může otevřít další cesta k důvěře. Vystoupení z komfortní zóny vám umožní zažít, jaké to je odevzdat se milované osobě. Tak můžete ve vztahu pokročit a nevzdat to.

Vzdát se znamená, že zůstaneme obětí minulosti. Jakmile začnete překračovat svoje bloky a limity, vztahové zkušenosti se postupně budou „přepisovat“ zdravějšími zážitky. Přestanou se vracet bolestivé stavy, člověk se osvobodí. Můžete se vymanit ze svých pout a postupem času začít žít nový, šťastnější, svobodný život.

Přijmout svá zranění

Ptáte se, jak tyto stavy rozlišit od reality. V terapii většina terapeutů vychází z toho, co vnímá klient, protože i kdyby nevnímal realitu, jeho pocity jsou pro něj skutečné. S tím je potřeba pracovat, jelikož vše, co prožíváme, prožíváme reálně. Musíme se zabývat tím, co se děje uvnitř nás, abychom se mohli uzdravit.

Cílem není změnit se, ale dovolit si být sama sebou. Nechat svoje traumata a bolesti vyvěrat na povrch a být v nich autentická, pravdivá. Jedině tak se mohou uzdravit. Je potřeba „na stín vrhnout světlo“ – zvědomit si bolest, která se pak může léčit. Pokud potlačujeme sami sebe, snažíme se být „lepší“, uzdravení svých psychických bolístek blokujeme. To, co potlačujeme, tak paradoxně narůstá a stává se z toho nezdravé.

Tento princip vysvětluje psychoterapeutka Debbie Ford v knize Temná stránka hledačů světla. Píše o tom, jak je důležité přijmout všechny svoje stinné stránky, abychom mohli vyhojit naše bolesti. Přijmout se a být znovu sami sebou, objevit znovu svoji spontánnost, upřímnou radost, upřímný pláč a podobně.

Každá naše stinná stránka je v naprostém pořádku. Pokud lidé například potlačují agresi, může se stát, že agrese začne ovládat je a někoho nekontrolovatelně napadnou. Často to bývají napohled hodní, tiší lidé sedící v koutě. Pokud si však agresi dovolíme, máme ji pod kontrolou a můžeme ji využít, když je to nezbytně nutné, například při sebeobraně. S vlastnostmi je to jako s nožem: člověk si jím může připravit jídlo, může se jím poranit.

Ptáte se, jak to nepokazit? Buďte sama sebou, učte se být v přítomnosti a vnímejte, co cítíte. Jakmile se objeví sklon k impulzivitě a napadání přítele, zastavte se a přetransformujte vše do vyjádření toho, co cítíte: „Cítím se nejistá, bojím se, že mě zraníš a bude to bolet.“ Požádejte partnera o to, co potřebujete – obejmout, naslouchat a podobně.

Může to být těžká zkouška vztahu, ale věřím, že výsledky v podobě prohloubení vztahu a zvýšení sebedůvěry za námahu stojí. Pokud se přesto nedaří, existují pároví terapeuti, kteří vás mohou nasměrovat, abyste k sobě našli cestu a efektivně mezi sebou komunikovali. Přeji hodně odvahy a síly setrvat v úsilí o hluboký, naplňující vztah.