Vztah z druhé ruky

Už seznamování ve zralém věku má svá specifika. Kdo nemá zkušenost, nedovede si to představit – což může být dost frustrující. Stejně tak problémy vztahů vzniklých „na druhý pokus“ jsou specifické. Pokud jste obklopeni lidmi, kterým to vyšlo na první dobrou (pověstná první dovolená v Jugoslávii, první dítě, první automobil), můžete ze strany přátel narážet na nepochopení. Přesto – nejste v tom sami.

Právě důležitým milníkům „vztahů ze second handu“ bych chtěla věnovat tento článek. Všechny mezilidské vztahy nás školí a jsou zkouškou trpělivosti. Vztahy podle alternativního scénáře však kladou mnohem větší nároky na hledání kompromisů a kreativních řešení, protože v nich můžete narazit na nesmírně pestrou kombinaci proměnných, pro které nikde neexistuje precedens. Myslím, že partnerství lidí, kteří už mají v životě něco za sebou, jsou opravdová zkouška.

Co nás pojí a co rozděluje

Dovolená v horách. Koncert nebo festival. Jógový workshop. (Pánové, uvědomili jste si vlastně někdy, kolik je na podobných akcích single ladies? Dámy, napadlo vás někdy zajít na fotbal?) Zkoušíte, co jste ještě nezkusili, což je samo o sobě vzrušující. A najednou to přijde: objeví se ON/ONA. Víte to. Jako byste se znali odjakživa. Na to už máte ve svém věku „čuch“. K tomu vás spojuje už od začátku společný zájem nebo zážitek. Zní to jako začátek filmové lovestory. A může být. Ale…

Velmi brzy můžete narazit na první překážky. Co když vy jste z Karlových Varů a druhý z Ostravy? Co když jste zrovna měli v plánu odjet na zkušenou do zahraničí? Co když je ženatý nebo vdaná? Může mít děti. A zcela jistě má, pokud nejde o mimořádně svéráznou osobnost, nějaké závazky, minimálně bydlení nebo zaměstnání. Co teď?

I v tomhle jsem optimista: z příběhů, které v poradně slýchám, a nakonec i z vlastní zkušenosti vím, že pokud se nevzdáme a překážky společně překonáme, může to být velmi poučná i posilující zkušenost. (Slovo společně považuji v této souvislosti za velmi důležité. Ale o tom ještě bude řeč.)

Zkušenost, která těm, jejichž život se vyvíjel podle scénáře, který bychom mohli označit jako klasický, může chybět. A která nás, kdo jsme ke štěstí došli oklikou, může posílit a obohatit. Sama bych neměnila. Ačkoliv bych před deseti lety nevěřila, že něco takového kdy vyslovím.

Otevřenost a vztahová rovnováha

Otevřenost považuji za nejsilnější stránku vztahů „z druhé ruky“. Dosažení něčeho, co jsem si pracovně nazvala vztahovou rovnováhou, může být naopak v takových vztazích komplikované. Dá to určitě víc práce, než když dva do vztahu zamlada vstupují „s holým zadkem“, ze stejné startovní pozice.

Vztah, který vznikne ve zralém věku, utvářejí dvě hotové osobnosti s vlastním životním příběhem. Každý z vás je nějaký a má něco odžito. Jasně, že se v soužití také vzájemně ovlivňujete. Může to ale jít mnohem hůř, než když dva vedle sebe dozrávají společně.

Každý z vás má své zvyklosti a rituály a je, jaký je, a vzhledem k věku už je přirozeně mnohem víc rigidní a usazený. S tím je potřeba počítat. To zásadní nezměníte a úsilí napřené tímto směrem je černou dírou na vaši energii s potenciálem celý vztah pohltit. Což nikdo nechce.

Můžete však něco jiného: přestat bojovat s větrnými mlýny, naučit se přijmout situaci takovou, jaká je (nic jiného vám ostatně nezbývá) a hledat její potenciál. Podnětů k seberozvoji vztahy „z druhé ruky“ vzhledem k rozdílům, které mohou být mezi partnery výraznější, přinášejí nespočet. Nutí nás, abychom byli schopni prohloubit empatii za současného zachování své sebehodnoty a rozvíjení schopnosti asertivního vyjádření vlastních potřeb.

Pro mnohé je to vůbec poprvé, kdy je okolnosti přimějí, aby si hodnotu sebe sama uvědomili a nějak ji definovali. Některým třeba díky tomu dojde, že právě nedostatečná sebehodnota a malá schopnost hájit své potřeby byla důvodem, který vedl k rozpadu předchozího vztahu. Chybami se ale člověk učí.

Vztahy vzniklé „na druhý pokus“ jsou z popsaných důvodů také vysokou školou komunikace. Opět: veškeré mezilidské vztahy samozřejmě vyžadují schopnost spolu kultivovaně mluvit. V těch, o nichž je tu řeč, však nutně budete narážet na mnohem více rozdílů a překážek, než pokud byste se dali dohromady ve dvaceti.

Nechcete‑li znovu absolvovat bolestný rozpad vztahu, nezbývá vám než se učit lépe zvládat konflikty a otevírat citlivá vztahová témata. Odpovědi na některé zásadní otázky, které k partnerským vztahům patří, totiž nejsou tak samozřejmé, jako byly ve dvaceti:

• Kde budeme bydlet?
• Budeme se brát?
• Budeme mít děti?
• Jak budeme hospodařit?

To jsou jenom některé z nich. Můžete se tvářit, že neexistují – tím ale otevíráte potenciál ke konfliktu, protože s velkou pravděpodobností na ně máte každý jinou odpověď. Proč?

Každý z vás už má vybudované „to svoje doma“. Pokud očekáváte, že druhý s naprostou samozřejmostí své zázemí opustí, vzniká vztahová nerovnováha. Partner, který se upozadí, se může ocitnout v obrovské nejistotě, ač si to možná vůbec neuvědomujete. Zvyká si na nové zázemí. Komplikuje se mnohdy jeho možnost kontaktu s blízkými. Je nucen vytvářet si nové rituály.

Mnohdy se ocitá na místě, které by si třeba sám nevybral, ani nemluvě o tom, že třeba spát v ložnici po vaší ex pro novou partnerku taky nemusí být úplně příjemné. (O partnerce mluvím proto, že ve většině případů se setkávám s tím, že na změnu kývne žena a muž zůstává „ve svém“.) Se změnou bydliště mnohdy souvisí i změna zaměstnání, která je mimochodem uváděna v žebříčku náročných životních situací na jednom z prvních míst.

Co se svatby týče: můžete si myslet, že ji nepotřebujete nebo že už na to nemáte věk. Myslíte si to ale oba? Každopádně i tohle téma se vyplatí otevřít, citlivě a bez výčitek. Krom toho, že svatba je důležitý rituál deklarující, že se vztahem počítáte a berete ho skutečně vážně, ve vyšším věku může být o to víc aktuální také téma vzájemné podpory a finančního zajištění v případě smrti nebo vážného onemocnění jednoho z partnerů.

Svatba může podstatně umenšit pocit nejistoty toho z dvojice, kdo se ve prospěch vztahu více změnil a obětoval. Jeden z vás má třeba dojem, že není důvod se brát, druhý se možná trápí otázkou, jaký máte důvod k tomu si ho nevzít. Pokud mezi vámi zůstane viset otazník, bude vás rozdělovat, dokud nepadne jasná a srozumitelná odpověď. Pokud je mezi partnery větší věkový rozdíl, bývá nalezení odpovědi o to komplikovanější. Totéž se týká odpovědi na otázku, zda spolu mít děti.

Tohle téma páry rozděluje asi nejvíc – zvlášť pokud jeden děti má, a druhý zatím ne. Pokud jste se potkali ve vyšším věku, můžete to mít v tomhle ohledu svým způsobem snazší. I tak ale, pokud jeden z vás děti má a druhý ne, může to být zdrojem nerovnováhy ve vztahu. Jak už jsem psala jinde, společné děti pár spojují, ty, které přicházejí z dřívějších vztahů, spíš naopak.

Váš partner či partnerka bude mít samozřejmě k vašim dětem jiný vztah, než kdyby šlo o jejich vlastní. Je naprosto bláhové pokládat za samozřejmost, že se o vaše děti stará, hledá k nim vztah, snaží se je respektovat a dát jim prostor, přestože jejich výchovu je schopen ovlivnit pramálo. Být nevlastním rodičem není vůbec snadná role. Pro váš vztah mohou být zatěžující také konflikty s druhým z rodičů vašich dětí, které jsou v mnoha případech smutnou realitou.

Ve vyšším věku vstupují do vztahu lidé, kteří již disponují nějakým majetkem. Jak s ním budete nakládat, jak ho budete vnímat? Bude najednou všechno společné? Dost možná jste každý z vás zvyklí hospodařit trochu jinak. To, co za jiných okolností utvářejí oba společně, máte každý nastavené podle sebe. Mezi partnery mohou být i podstatné příjmové rozdíly, které někdy posilují vztahovou nerovnováhu, pokud je nepojmenujeme a nezaujmeme k nim jasné stanovisko. (Tenhle problém se může objevit i u jiných vztahů, kdy rozdíly v příjmech vzniknou v jejich průběhu.)

Jak překonat rozdíly?

Jakkoliv mohl znít můj výčet hrozivě, všechno má svá pro a proti. Ani tyhle problémy nejsou nepřekonatelné, pokud se na ně budete dívat jako na výzvu.

Vztah dvou zralých lidí klade nároky na zralou komunikaci. Nikdy není pozdě se ji naučit. V dnešní době už naštěstí existuje pestrá nabídka kurzů a webinářů, které vám pomohou schopnost efektivní komunikace rozvinout.

Přestože neexistuje zaručený recept, který všechny vaše problémy zázračně vyřeší, jsem přesvědčená o tom, že principy, které jsou k jejich překonání nutným předpokladem, pojmenovat lze:

Respekt, tolerance, přijetí a naslouchání

Nesnažte se druhého předělat, respektujte jeho potřeby. Snažte se jim vyjít vstříc, i když jsou jiné než ty vaše. Snažte se, aby měl prostor své potřeby otevřeně vyjádřit. Jediné, co pro to můžete udělat, je naslouchat. Neodmítat je, vyvarovat se toho, abychom začali obhajovat sami sebe nebo nevědomky soutěžit o to, čí potřeba je oprávněnější – to je pochopitelně slepá ulička. Snažte se pochopit, projevit zájem.

Vztahy „na druhý pokus“ nás učí vlídnosti. Laskavost je přitom tím, čeho si ve vztazích vážíme nejvíc. Právě tyto ctnosti vás situace nutí tříbit. A to není málo. Je na vás, jestli se rozhodnete spolu bojovat, nebo zvolíte cestu vstřícnosti. Naučte se ocenit vašeho partnera nebo partnerku za to, co pro vás dělá – není to samozřejmost. Poskytněte svému protějšku uznání, které je jednou ze základních lidských potřeb a zároveň stavebním kamenem sebejistoty. Pomůže vám to společně překonat nejistotu, kterou může jeden z vás ve vztahu zažívat výrazně intenzivněji než druhý.

Vysoká škola sebereflexe

Víc než čím jiným je podle mě tento typ vztahů vysokou školou sebereflexe. Do vztahu si vcelku logicky každý z partnerů přináší mnohem více osobních témat, než kdyby se potkali v mladším věku. Včetně bolestí, které mají za sebou a týkají se rozpadu vztahů předchozích. A pokud si toto včas neuvědomíme a do nového vztahu vstupujeme s otevřenými ranami z dřívějších let, může to začít skřípat.

Za neschopností rozhoupat se ke společným závazkům může stát právě zranění z minulosti. Tendence vyhýbat se konfliktním tématům je možná vzorcem, který si neseme ze vztahu s ex. Prožili jsme mnoho důležitých momentů, které nás utvářely. Každý zvlášť. Proto nás v pozdějším vztahu mohou rozdělovat.

Pokud si to neuvědomujeme, nemůžeme s tím nic dělat. Někdy však nebývá snadné rozklíčovat, co za narůstajícími konflikty mezi partnery stojí. Pomoci může párová terapie: poskytuje prostor poznávat sama sebe i druhého, porozumět tomu, co se mezi námi děje, a pomáhá hledat, jak překonat překážky, které nás na společné cestě životem potkávají, konstruktivním způsobem. Je jich sice hodně, o to víc však poskytují potenciálu k seberozvoji. Proč tedy podpory nevyužít?

I vztahy „z druhé ruky“ mohou být šťastné. Záleží jen na nás, jestli jsme schopni poučit se z předchozích chyb, posílit svou odolnost, pracovat na odstranění vlastních zlozvyků a opustit nereálná očekávání. To, že jsme zralí lidé a máme už něco za sebou, není jen nevýhoda – naopak. Víme, kdo jsme, máme srovnané hodnoty a priority, důležité vztahové kompetence jsme si osvojili už dříve… takže není nad čím váhat. Není to úžasné?

Přeji hodně štěstí!