Vztah v rovnováze

Propracovanou odpověď na tuto otázku nabídl zakladatel schematerapie Jeffrey Young. Se svým týmem popsal maladaptivní schémata jako hluboce zakořeněné vzorce, takzvaná jádrová přesvědčení o sobě a světě. Nenaplnění potřeby bezpečné vazby vede například ke schématu emocionální deprivace, což je základní přesvědčení, že mé potřeby lásky a péče nikdy nebudou naplněny, nebo opuštění a nestabilita projevující se jako generalizovaná úzkost, že mě ti, na kterých mi záleží, opustí. Defektnost a stud je zase pocit, že jsem v jádru vadný a nelíbivý, a kdyby na to ostatní přišli, odsoudí mě.

Naprosto zásadní vlastnost těchto (a jiných) schémat, které vznikají v reakci na podobu rané péče, je jejich sebenaplňující povaha. Člověk se schématem opuštění bude ve vztahu neustále hledat důkazy, že ho partner opustí, a tím pádem svým chováním, které z této úzkosti plyne (závislost, kontrola, trestání), riziko fakticky zvyšuje. Schéma tak uzavírá svůj vlastní vytvořený bludný kruh. Jediné, co může tuto smyčku přerušit, je nová zkušenost, ale ne za každou cenu a ne od kohokoli.

Zavřené vývojové dveře

Zde leží odpověď na otázku, proč zkušenost bezpodmínečného přijetí nelze „dostat“ od partnera v dospělosti. Rodič vůči malému dítěti zastává roli, která je ze své podstaty asymetrická. Rodič je za dítě zodpovědný, dítě je na rodiči závislé. V tomto rámci je bezpodmínečné přijetí funkční povinností pečující osoby: je to něco, co rodiče dělat mají. Dítě nemá povinnost pečovat o rodiče na oplátku, nemá povinnost být vděčné, nemá povinnost hlídat rodičovy potřeby.

Jenže dospělý partnerský vztah funguje na diametrálně odlišném principu. Je – měl by být – symetrický. Oba partneři jsou dospělí autonomní jedinci, oba mají vlastní potřeby, oba tyto potřeby legitimně vnášejí do vztahu. Cílem zdravého partnerského vztahu je vytvoření bezpečné vazby (secure bond), ne naplnění nějaké (pseudo)rodičovské funkce, zdůrazňuje Sue Johnson, jedna ze zakladatelek na emoce zaměřené terapie (EFT). Dospělá bezpečná vazba se podle ní od bezpodmínečného přijetí liší.

Partneři mohou jeden druhému být bezpečným přístavem, emocionálně dostupní a responzivní, poskytovat si navzájem útěchu a oporu. Ale nemůžou, spíše by vůbec neměli přijímat partnera zcela bez podmínek, protože tím by popírali své vlastní potřeby a autonomii. Vztah, kde jeden z partnerů vytrvale přebírá roli „dobrého rodiče“, se zákonitě dostane do nerovnováhy. Jeden neustále pečuje, druhý je opečováván a tato dynamika v dlouhém horizontu oba vyčerpá.

Tento vzorec má ještě hlubší nevědomou vrstvu. Švýcarský psychoterapeut Jürg Willi popsal fenomén koluze jako takzvanou nevědomou dohodu partnerů, v níž každý z nich hraje roli, která potvrzuje schéma toho druhého. Pro náš příběh to může vypadat třeba tak, že právě jeden z partnerů nevědomě(!) přebírá roli pečujícího rodiče, a naopak druhý roli závislého dítěte. Oba tím paradoxně naplňují své vlastní rané potřeby. Koluze není manipulace ani zlý úmysl. Nemůžete ji nějak vědomě vypnout. Je to nevědomý tanec dvou zranění, která k sobě přilnula, protože si vzájemně připadají povědomá.

Romantická láska sdílí s ranou vazbou mnohé funkce – blízkost, bezpečí, regulaci stresu. Příznačná je pro ni ale také skutečnost, že v dospělém vztahu chybí asymetrie, která je pro rodičovský vztah určující. Romantičtí partneři jsou oba zároveň „hledači bezpečí“ i „poskytovatelé bezpečí“. Právě tato vzájemnost a propojenost je tím, co vazbu mezi dospělými lidmi odlišuje od vazby rodič‑dítě.

Tanec dvou zranění

Jak vypadá partnerský vztah, v němž jeden nebo oba partneři nesou silné schéma nenaplněné potřeby po bezpodmínečném přijetí? V párové terapii se tato dynamika projevuje v několika opakujících se vzorcích. Jeden z nejčastějších je (slovy Sue Johnson) protest‑withdrawal cycle, cyklus protestu a stažení. Jeden partner zesiluje požadavky na ujišťování a dostupnost, druhý se cítí přetížen a stahuje se. Stažení druhého partnera zesiluje úzkost prvního, který stupňuje protesty, no a zase se nám cyklus uzavírá.

Pod tímto negativním cyklem leží velmi prostá a velmi lidská otázka: Jsi tu pro mě? Terapie odkrývá, že zakopaný pes bývá v tom, když se tyto otázky přestanou pokládat reálnému partnerovi, ale jsou spíše pokládané starým ranám a bolestem, které si neseme z dětství. Partner v tu chvíli není pro nás sám za sebe, hraje roli chybějícího rodiče, který nám má konečně dát to, co dáno nebylo. Jde o nevědomé přenesení starých vztahových očekávání na nového člověka, který se ocitá v roli, o níž ani neví. To, že o tom neví, je kruciální.

Schematerapie tento proces popisuje jako aktivaci schématu v interakci. Když je schéma emocionální deprivace nebo opuštění aktivováno, chování partnera začíná být vnímáno právě přes tuto optiku. Naše vztahová realita přestává být dostupná – zkrátka ji přes svoje vzorce nevidíme. A je zraňující. Neustále. Opakovaně. Až do vysílení.

Vypadá to třeba tak, že naprosto neutrální sdělení se v mých očích stává dalším bolavým odmítnutím. A není v silách druhého jakkoliv vysvětlit, že jen obyčejně reagoval. Opožděná odpověď na zprávu se stává naprosto jasným důkazem nezájmu. Mrzutá nálada zase potvrzením nějaké nedostatečnosti nebo až defektnosti.

Dospělý vztah

A teď si vezměte, jak moc je obraz bezpodmínečného přijetí neustále živený romantickým principem, který říká, že mě musíš milovat takovou, jaká jsem, nikdy se neměnit, absolutně mě akceptovat (což je prosím pěkně něco jiného než respektovat) a hlavně bezpodmínečně přijímat. Protože pokud to neděláš, není to ta pravá láska.

Neznamená to, že dospělá podoba partnerského vztahu nemůže být místem hlubokého uzdravení. Může, ale na jiném principu, než je naplnění toho, co nebylo naplněno v dětství. Cílem partnerské terapie podle Sue Johnson není odstranit attachmentové potřeby ani přesvědčit partnery, aby se chovali jako rodiče, ale pomoci jim vytvořit pouto, v němž se oba můžou bezpečně otevřít se svou zranitelností a být slyšeni a viděni.

A právě tato zkušenost je hluboce léčivá: být opravdu viděn se vším, co ke mně patří – ale ne bez vymezení hranic, bez sebemenší kritiky k tomu, co dělám a jak se chovám. Zkušenost, že druhý unese moje emoce – s tím, že mi řekne, že je toho moc, ale současně ukáže, že ode mě neuteče; zeptá se dokonce, co to všechno způsobilo, pronese zázračnou větu řekni mi o tom víc… je hluboce léčivá. To znamená být rovný s rovným. Není to totéž jako bezpodmínečné rodičovské přijetí, ale má to svou vlastní, nezaměnitelnou hodnotu.

Není to nic mi nevadí, všechno unesu a budu tě pořád milovat. Je to: vidím, že se něco děje, zajímá mě, co se děje… a k tomu mi to taky něco dělá, nelíbí se mi to a vím, že ti to taky můžu říct, protože vím, že i ty to uneseš. A ne, nemusíš to unášet bez emocí, vždy v klidu – jasně, že se pohádáme, ale taky si po té hádce umíme sednout a zeptat se, „o čem to vlastně celý bylo“.

Winnicottův koncept „dostatečně dobrého“ je v tomto náhledu srozumitelný i pro partnerský vztah. Partner nemusí být dokonalý. Nemusí za všech okolností nekritizovat, nikdy se nedívat s nesouhlasem, nemít vlastní potřeby, které jsou v konfliktu s potřebami druhého. Musí být dostatečně dostupný, dostatečně responzivní a dostatečně schopný nějaké nápravy, když dojde k narušení našeho pole bezpečí. Tato „dostatečnost“, a ne absolutní bezpodmínečnost je tím, co živý vztah může a má nabídnout.

Role terapie

Existuje prostor, kde je bezpodmínečné přijetí nejen možné, ale přímo indikované, a tím prostorem je psychoterapie. Terapeutický vztah je ze své podstaty asymetrický podobně jako rodičovský: terapeut je tu pro klienta, nikoli naopak. Neprojektuje do klienta svá vlastní schémata, respektive se o to vědomě snaží a k tomu využívá služeb supervizorů. Může nabídnout přijetí, které se dočasně přibližuje tomu bezpodmínečnému, a tak poskytuje opravnou zkušenost tam, kde kdysi vývojová zkušenost selhala.

Klíčové terapeutické cíle v práci s klienty nesoucími silnou potřebu bezpodmínečného přijetí jsou proto dvojí:

1. Pomoci klientovi uvědomit si původ a legitimnost této potřeby. Není to slabost ani nezralost, je to určitá vývojová stopa.
2. Pomoci klientovi přeformulovat požadavek, který klade na partnera – ne proto, aby se té které své potřeby vzdal, ale proto, aby hledal způsoby jejich naplnění, které jsou v dospělém vztahu reálně dostupné.

A někdy je cílem, aby si oba uvědomili, že některé potřeby se zcela nenaplní a témata nebudou nikdy dokonale vyřešena, ale to neznamená, že děláme, že nejsou. Dokážeme je opakovaně vytahovat, probrat, provětrat, znovu si zazoufat, že to nemá řešení… ale milujeme se natolik, že to uneseme a jdeme vařit oběd.

Autentické přijetí

Ano, bezpodmínečné přijetí je jednou z nejhlubších lidských potřeb. Tato potřeba je legitimní. Nikdo ji nemá přestat cítit, nikdo se za ni nemusí stydět. Ale dospělý partnerský vztah není a ze své podstaty nemůže být prostorem, ve kterém by tato potřeba mohla být uspokojena ve své plné podobě. Partnerský vztah je symetrický tam, kde rodičovský vztah byl asymetrický. Partner je autonomní tam, kde byl rodič odpovědný.

Co naopak živý partnerský vztah nabídnout může, je bezpečné pole, ve kterém se oba můžeme pohybovat. Patří k němu emocionální dostupnost jednoho pro druhého, čímž vzniká vzájemná responzivita, odezva. To vše je neuvěřitelně cenné a (jak mnoho z nás ví) i terapeuticky léčivé, i když to jsou položky „jen“ podmínečné. Jejich hodnota neleží v bezpodmínečnosti, ale v autenticitě.

A mně dochází, že právě tahle určitá autentická podmínečnost, nějaké přijetí mě i s tím, že tě někdy prostě zklamu (a ty mě), ale ne za každou cenu a ne bez hranic, je ve vztahu dvou dospělých lidí vlastně hodnotnější než iluze bezpodmínečnosti. Protože partner, který mě přijímá i s limity, mi říká něco jiného než rodič, pro kterého bylo mé přijetí povinností. Říká mi, že náš vztah je volba. Já si tě i přes to všechno, co mě od tebe bolí a zraňuje, dál vybírám, dál volím, dál s tebou chci být. A to chce odvahu.