Vztah s představou

Vztahy někdy dojdou do bodu, kdy vysávají energii oběma stranám, ani jeden z partnerů není spokojený a šťastný. Partnerství se ale snaží za každou cenu zachránit, přestože se v něm necítí dobře – nedokážou ze vztahu vystoupit. Jako jedno z vysvětlení se nabízí závislé osobnostní nastavení jednoho či obou partnerů.

S tím souvisí nadměrná obava z opuštění, ztráty, samoty, strach postavit se na vlastní nohy. Představa samoty a single života je natolik děsivá a ochromující, že jsou partneři ochotni podstupovat vše možné, jen aby nemuseli jít od sebe. Pokud se jeden z partnerů začne ze vztahu vzdalovat a osamostatňovat, druhý napne síly k tomu, aby ho „stáhnul“ zpět, a naopak.

Vzájemně se tak drží v šachu, protože jeden bez druhého nemohou fungovat, nebo si to alespoň myslí. Někdy se však události stočí takovým směrem, že k rozchodu dojde a oni stojí před nutností se s ním vyrovnat. To může při podobném osobnostním nastavení přinášet velmi náročné chvíle a také trvat neadekvátně dlouhou dobu.

Strach ze samoty

Ukažme si to na modelovém příběhu, v němž by se stejně dobře mohlo jednat o ženu i muže. Lindě je 38 let, je po těžkém a vleklém rozchodu, ze kterého se nemůže vzpamatovat. S bývalým přítelem spolu byli osm let. Než ho Linda potkala, velmi trpěla tím, že je single. Kamarádky se jedna za druhou vdávaly a rodily děti jak na běžícím pásu.

Každý večer o samotě Lindu ubíjel, každá společenská událost, které se měla účastnit, ji stresovala. Dorazila vždy sama nebo v doprovodu kamarádky, což jako by obnažovalo její bol z toho, že si nemůže najít partnera. Vše ještě umocňovaly klasické všetečné dotazy typu Už máš konečně chlapa? Nejsi náhodou moc náročná a vybíravá? Na co pořád čekáš?

Pak se objevil Tomáš. Linda byla šťastná, že potkala někoho, kdo o ni vážně stojí a je s ním možné budovat vážný vztah. Sestěhovali se do společného bytu, plánovali svatbu, kterou však museli kvůli pandemii dvakrát odložit. V posledních letech vztahu se objevily problémy, které spolu nedokázali nebo spíše neuměli řešit. Vázla komunikace, vzájemný respekt a snaha o pochopení pohledu toho druhého.

Linda se však vztah snažila vší silou udržet. Naprosto v něm ztratila svou osobitost, jelikož se Tomášovi neustále a ve všem přizpůsobovala, aby byl klid a aby se mu zavděčila. Ať udělala cokoliv, Tomáš to hodnotil jako špatné a nedostatečné. Systematicky zadupával její sebevědomí.

Přes všechny neshody a nepěkné chvíle, které ve vztahu prožívala, Tomáše stále milovala. Velkou motivací také byla naprosto děsivá představa toho, že by byla znovu single, navíc pár let před čtyřicítkou. Věřila, že pokud se budou oba snažit, je možné jejich vztah vzkřísit. Napětí a vzájemné neporozumění však začalo být neúnosné. Po sérii vyhrocených situací a bolestivých hádek se rozešli.

Linda se bezprostředně po rozchodu cítila dobře. Ulevilo se jí, protože už nemusela snášet dusivou dynamiku a atmosféru vztahu, která ji velmi vyčerpávala. Uvědomila si, že se k sobě s Tomášem skutečně nehodili – oba byli odlišně osobnostně nastavení s naprosto rozdílnými hodnotami a pohledem na svět. Prvních několik týdnů si užívala, že se nemusí nikomu přizpůsobovat a snášet neustálou kritiku. Může si žít svůj život tak, jak chce ona sama. Zbavila se všech věcí, které jí Tomáše připomínaly, vše si nastavila podle sebe a žila si po svém.

Postupně jí však začal Tomáš chybět. Dostavil se klasický porozchodový stav, který je přirozenou reakcí na prožitou ztrátu a jehož intenzita postupem času slábne a odeznívá. Linda se však paradoxně cítila hůř a hůř. Místo aby se její psychika postupně narovnávala, propadávala se do stále větší melancholie.

Připadala si úplně k ničemu, její sebevědomí bylo na nule, bez Tomáše se cítila bezprizorně a postupně sama sebe utvrzovala v přesvědčení, že už si nikdy nikoho nenajde. Trpěla úzkostmi, depresivními stavy a nespavostí. Upnula se k myšlence, že Tomáš je ten jediný muž, se kterým může být, a že si rozchodem zničila život.

Cítila se extrémně sama a jako jediné možné řešení, jak se těchto nepříjemných pocitů zbavit, viděla návrat k Tomášovi. Začala toužit po ztraceném vztahu a naprosto zapomněla, jak mizerně se v něm cítila. Získala přesvědčení, že jedině s Tomášem bude její svět a život zase v pořádku.

Imaginární (ex)partner

Ve své mysli se k němu neustále vracela, ne však jako k reálné osobě, ale jako k představě, kterou si o něm ve své fantazii vytvořila a která zcela nekorespondovala s realitou. Neustále živila chiméru, která jí nedovolovala se od Tomáše, respektive od oné představy o něm odpoutat a jít dál. Tato představa byla idealizovaná a naprosto zbavená prvků reality.

Ulpívání ve vzpomínkách, nekonečné přemítání o tom, co se stalo, co mohlo být jinak, kde nastala chyba, neustálá potřeba o svém bývalém partnerovi a vztahu mluvit a v neposlední řadě srovnávání všech ostatních mužů s partnerem tuto chiméru vyživuje. A ona roste a sílí.

Tím, že se Linda Tomášem neustále zabývala, s ním symbolicky udržovala kontakt. Neustále ho měla ve svém životě a vyplňovala si jím svůj mentální prostor, který by mohla věnovat něčemu jinému. Například sobě. Když si ho takto připomínala, jako by v jejím životě pomyslně stále figuroval.

Tím, že se k němu vztahovala, se neustále udržovala v minulosti. Svým způsobem ji to sytilo, avšak pro její duševní zdraví a separaci od Tomáše to bylo zhoubné. Zároveň byla tímto mechanismem s Tomášem neustále propojená, oživovala to, co už patřilo minulosti.

V této chvíli je velice důležité si položit otázku, k čemu v minulosti se to vlastně Linda konkrétně vztahuje: je to skutečně osobnost bývalého partnera, nebo něco jiného? Pokud nám vztah například sytí potřebu bezpečí, stability nebo potvrzení naší hodnoty, vlastně se nám stýská po pocitu spojeném s tím, co pro nás vztah reprezentoval.

Toto odlišení je velmi důležité, jelikož nám pomůže konkrétněji se zaměřit na uvědomění, co nám vztah přinášel, a můžeme začít hledat cesty, jak si to vybudovat ve svém životě nezávisle na partnerovi. Stává se totiž, že nerozlišujeme, zda nám chybí skutečný člověk nebo nějaká z těchto kvalit.

Otřesené sebevědomí

Trápení, kterým Linda v tuto chvíli prochází, s Tomášem souvisí už jen vzdáleně. Není o něm. Je o ní – o jejím vztahu k sobě samé, její sebehodnotě, sebevědomí a sebeúctě. Rozchod totiž může s tím, jak sami sebe vnímáme a jak si sami sebe vážíme, hluboce zamávat. Objevují se myšlenky, že jsme neschopní, že jsme nebyli a nejsme „dost“, že jsme to nezvládli, nemáme na to udržet si vážný vztah a podobně.

Velmi bolestivé bývají konce vztahů, ve kterých jeden partner se svým protějškem splývá, nemá své hranice, svůj život, koníčky, přátele, názory. Rozpadem vztahu tak ztrácí opěrný bod ve svém životě a může se cítit naprosto ztracený, zoufalý a dezorientovaný.

Je přirozené, že rozchod ovlivní naše sebevědomí. A každý rozchod bolí – kdyby ne, tak nám na onom člověku až tak nezáleželo. Někdo je s těmito pocity v kontaktu více, jiný méně. Jeden je odsune do pozadí, věnuje se práci, přátelům a dalším činnostem, jen aby na svou bolest a ztrátu nemyslel. I taková strategie může být funkční. Další se však zacyklí ve smutku, beznaději a pesimismu a těžko se mu z tohoto rozpoložení dostává ven. 

Ono to samozřejmě nejde na povel: když si řekneme, že se tím již dál nebudeme trápit, neznamená to, že se druhý den vzbudíme a bude nám hej. Je to o malých krůčcích, které činíme pro sebe a které nás vracejí k sobě. Budeme se postupně posouvat a tím si „sáhneme“ na to, že nám skutečně může být dobře i bez partnera. Se sebou samým.

Pokud jsou naše sebevědomí a sebehodnota postavené na potvrzení partnerem nebo vztahem, po rozchodu je velice důležité zaměřit se právě na jejich budování bez návaznosti na partnera. Zvědomovat si, že naši hodnotu neurčuje přítomnost partnera nebo vztahu. A přesně toto je důležité i pro Lindu – postupně se navracet k sobě samé.

Pomoci může upřímné zodpovězení těchto otázek:

• Co ze sebe jsme ve vztahu ztratili?
• Co svého jsme museli ve vztahu upozaďovat?
• Do čeho jsme se ve vztahu stylizovali a nebyli jsme to tak úplně my?
• Co jsme ve vztahu nemohli (z různých důvodů) dělat? Ve smyslu věnovat se svým koníčkům, odpočívat tehdy, kdy jsme to potřebovali nebo jednoduše chtěli?

Inspiraci, jakými způsoby se z tohoto cyklu vymanit, naleznete v článku Po rozchodu.