Vztah s matkou

Ve vztahu mezi matkou a dcerou předpokládáme lásku, přijetí a pocit bezpečí. Velmi často je však přítomna také žárlivost, nezdravá závislost, či dokonce nenávist. Vztah matky a dcery je složitý pletenec plný předsudků, starých křivd a pocitů viny. Je těžké určit, kde tento řetězec končí a kde začíná. Každá matka byla i dcerou, mnohé dcery se následně staly matkami. Téměř každá by mohla vyprávět příběh z obou stran. A bez ohledu na to, jaký vztah mezi sebou mají, něco mají vždy společného.

Příběh dvou žen

Evě bylo dvacet šest let a chtěla si vyřešit vztah s matkou. Dle jejích vlastních slov se z ní v přítomnosti matky stávala hysterka, která nekontrolovatelně propadala záchvatům vzteku. Zároveň si byla dobře vědoma, že touží po její lásce a blízkosti.

Pracovaly jsme spolu téměř dva roky. Dotýkaly se jejích potřeb, nevyslyšených přání a bolavých míst, o kterých ani netušila, že je má. Často znělo, jak hrozná její máma je. Jak moc ji v dětství ponižovala a slovně zraňovala. Jak každým dnem zadupávala víc a víc její sebevědomí a ničila její sebehodnotu. Nikdy ji neobejmula, nikdy jí neřekla nic vlídného. Eva jen těžko hledala v jejích projevech lásku. Pak mě požádala, abych se s její mámou sešla a vyslechla ji. Věřila, že je to krok, který může jejich vztah podpořit a otevřít matce oči. Vyslechla jsem tedy i příběh její maminky Jany.

Jana žila s pocitem, že tu pro ni nikdy nikdo nebyl. Rodiče na ni byli tvrdí, opravdu rádi prý měli jen její mladší sestru. Manžel, otec Evy, Janu často ponižoval, lásku dával pouze své dceři. Několikrát během vyprávění zopakovala jednu větu: „Proč ona, když ne já?“ Celý život přihlížela tomu, že se láska dostává všem kolem ní. Tak to vnímala. Připadala si jako šachová figurka, která stojí mimo hrací plochu.

Snažily jsme se prozkoumat, jak se může její životní zkušenost projevovat ve vztahu k Evě. Celý život jí chyběl někdo, kdo by ji měl opravdu rád, o jehož lásce by nemusela pochybovat. Teď je tu dcera, která má stejnou potřebu. Plakala. Prý to chápe, ale neví, jak to změnit.

Zpátky k Evě. Její bolest dostala v rámci našich setkání prostor, aby byla projevena a vyslyšena. To umožnilo, aby se začala méně zaobírat matkou a dala do hledáčku pozornosti sebe a své potřeby. Přestala se soustředit na viníka a krůček za krůčkem začala přebírat zodpovědnost za svůj život.

Po šesti letech se na mne Eva znovu obrátila. Bylo jí v té době 32 let a sama už byla matkou. Vypadala spokojeně, ale trápil ji vztah k její tříleté dceři. Milovala ji víc než svůj život, ale zároveň měla pocit, že se s ní míjí, že selhává, že nezvládá její temperamentní povahu. 

Občas se přistihla, že jí hlavou běží myšlenka, která se znepokojivě podobala větě proč ona, když ne já: Proč jí nebylo dopřáno šťastné dětství, jaké má její holčička? Přišel čas na otevření dalšího stavidla, bolest promarněných dětských let se postupně začala vypouštět a pak do ticha zaznělo několik slov: „Někdy opravdu nenávidím svoji mámu za všechno, co mi udělala. Zároveň se děsím toho, že jí začínám rozumět.“

Vlastní cestou

Takových příběhů je nespočet v různých variacích. Někdy se šťastným koncem, někdy bez něj. Abychom se mohli zbavit tíživé minulosti, potřebujeme přijmout to, co je, a odpustit vše, na co jsme v danou chvíli připravení. Ten proces nejde uspěchat. Chce to čas a vědomou práci na sobě. Návod nehledejte, neexistuje. Příběh Evy může být inspirací: přestat hledat viníka a postupně přebírat zodpovědnost za svůj život. Ani viník totiž neexistuje. Za všemi těmi příběhy je jen bolest, která se předává z generace na generaci. A každý z nás má příležitost vystoupit z kruhu vzájemného obviňování.

Kdy je tedy možné říci není to ničí vina, matka zkrátka dělala, co mohla a uměla? Jak se člověk dostane do stavu, že je s takovým výrokem v souladu? Aby to skutečně přineslo porozumění a úlevu? Bolest přece nejde přeskočit. Pokud v nás je, je zapotřebí věnovat jí maximální pozornost. Dopřát jí prostor, aby se mohla projevit. Nemyslím tím nekonečné hrabání se v naší minulosti. Naopak, využívat toho, co je, co nyní žijeme. A v případě potřeby se jen ponořit pro informaci z našeho dětství – a zase se vrátit zpátky. Když ošetříme sebe a svá zranění, můžeme vytvořit prostor, ve kterém se hluboko uložené emoce vůči druhým postupně rozpustí.

Klientek jsem se občas zeptala, co byl ten podstatný moment, kdy se změnil jejich vztah k matce. Velmi často se objevovaly tyto odpovědi:

• „Přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že mě má matka nikdy nedokáže pochopit. Že není schopna přes svou bolest vidět tu mou. Pocity její viny jsou zřejmě tak velké, že pokud by do nich jen trochu nahlídla, sesypala by se jí zem pod nohama.“
• „Byl to moment, kdy jsem si uvědomila, že plýtvám svým časem. Snažila jsem se ze všech sil, abych od matky slyšela jednu jedinou větu: „Mrzí mě, že jsem ti ublížila.“ Ale najednou jsem jasně vnímala, že se to nikdy nestane. Že bych se tím mohla trápit celý život. A to byl ten okamžik. Okamžik, kdy jsem se rozhodla pro sebe, pro své vlastní štěstí. Po všech těch letech to najednou docvaklo a dostavila se úleva.“
• „Několik let jsem pracovala na své sebehodnotě. Rozkrývala jsem jeden závěs za druhým, abych zjistila, kdo opravdu jsem. Tím, že jsem zaměřila pozornost sama na sebe, jsem nevědomky uzdravovala svůj vztah k matce, aniž bych ji musela nějak výrazně řešit.“

Všechny odpovědi měly jedno společné: nejde to naplánovat, nejde to uspěchat. To nejdůležitější a nejtěžší není přijetí všeho, co se stalo, ale přijetí toho, že to možná ještě v tuto chvíli nedokážeme zpracovat. I když to tak moc potřebujeme. Místo velkého zlomu tedy postupně obracejme pozornost k maličkostem, které jsme už zvládli, na každý krok, který jsme udělali dobrým, novým směrem. Tak se dělá změna. Tak se léčí stará zranění.

Když budete vyhlížet ten jeden moment, to úlevné jo, už jsem odpustila, mohl by vám život protéct mezi prsty. Člověk je schopen přijímat krásy života, i když je jeho bolest stále přítomna. Nevylučuje se to, naopak. Tyto dvě síly se vzájemně doplňují a umocňují intenzitu našich prožitků.