Vztah pro oba

Máme tendenci myslet si, že pokud se objeví problém, je to známka toho, že náš vztah nefunguje, náš partner pro nás není tím pravým atd. To je omyl. Neexistuje krásný vztah, který by se vyhnul řešení problémů. Právě ty ho posilují a dělají ještě lepším.

Ve skutečnosti je krásné a velmi obohacující, když společně s partnerem hledáme řešení nejrůznějších vzájemných problémů i osobních potíží. Když si dovedeme navzájem pomáhat v získávání nových zkušeností a dovedností. Když si umožníme v našem vztahu růst a vyvíjet se.

Spolu, ale každý sám

V partnerském vztahu rosteme spolu, avšak každý zvlášť. Může být sakra těžké jít vlastní cestou a přitom respektovat vztah, který máme. Na počátku partnerství nám naše způsoby života nejspíš vzájemně vyhovovaly, když jsme se rozhodli spolu zůstat i poté, co jsme z očí sundali „růžové brýle“ a viděli jsme věci takové, jaké skutečně jsou. Každý se ovšem vyvíjíme svým vlastním tempem. Máme různé priority, názory a potřeby, které se mohou v průběhu života měnit. Zahrnuje to nesmírnou spoustu oblastí, kde se najednou rozcházíme v názorech, protože si to žádá nová situace.

Změna udržuje vztah živým, pestrým, zajímavým. I přesto, že někdy způsobuje rozbroje.

Příklad? Z praxe znám případ, kdy partneři spolu po seznámení hodně cestovali. Byl to jejich společný koníček, který je spojoval. Po nějakém čase ale jednomu z nich už takový život nevyhovoval. Popisoval, že by rád zakotvil, koupil byt, ale k tomu potřeboval finanční prostředky, které doteď investoval do cestování. A nejraději by byl, aby druhý jeho novou potřebu sdílel. Ten ale nechtěl o změně jejich životního stylu ani slyšet. Vyhovoval mu život, jaký vedli, a zatím ani nepomýšlel o nějaké změně.

U další dvojice jeden z páru neviděl smysl v tom, že se jeho protějšek začal zajímat o duchovní vědy, filozofii. Najednou nerozuměl tomu, co druhý říká, čemu věří, proč se změnil. A třetí pár bezproblémově fungoval do narození prvního dítěte – pak se najednou neshodovali ve výchovném stylu. Rodičovství bylo pro ně novou rolí a každý z nich měl o ní svou vlastní představu.

Někdy se mohou zdát naše cesty neslučitelné a máme pocit, že je to buď, anebo.

• Buď budu cestovat, a tím pádem se rozejdeme, nebo zůstanu s partnerem, ale nesplním si svůj sen.
• Buď přestaneš chodit do svého nesmyslného spolku, nebo se rozvedeme.

Podobná ultimáta dáváme jak sobě, tak i tomu druhému, i když mohou být někdy nevyřčená. Chvíle bilancování, chvíle, kdy najednou každý z páru stojíme trochu někde jinde, nemáme toho už tolik společného nebo jsme se odcizili tak, že si stěží umíme představit, že ve vztahu fungujeme dál, přijdou v určitém bodě v mnoha vztazích.

Tady někdy nastává chvíle, kdy to jeden z páru ve vztahu vzdá. Říkáme si: „To už nepůjde spravit.“ – „Každý jsme jiný, už to není jako dřív.“ Dokud ale věříme, že náš vztah bude fungovat, dokud si partnera za něco vážíme, pak stále máme naději, že naši vztahovou zkoušku zvládneme.

Jakákoli změna může být ve vztahu tím nejlepším. Udržuje ho totiž živým, pestrým, zajímavým. I přesto, že někdy způsobuje rozbroje. Změny nám totiž boří určitou jistotu, na kterou jsme se mohli v minulosti spoléhat. Přináší také něco nového, co zatím nelze předpovídat, kontrolovat a na co si teprve musíme vytvořit svůj vlastní názor.

Přednáška 24. října 2024