Vztah po nevěře

Poznámky z online přednášky Pavla Rataje a Honzy Vojtka zpracovala editorka Psychologie.cz Jitka Cholastová. Celé video naleznete na konci článku.

Než začneme řešit nevěru, položme si otázku, jak si představujeme věrnost. Co znamená pro mě jako osobu? Pokud jde o seberozvoj, nejsme příliš vedeni k tomu být (si) věrní, hodnotou je spíš být autentický. Věrnost jako kulturně ukotvený pojem je součástí vzorců, které přebíráme – máme představu, jak má vypadat „správné partnerství“. Jakmile vstoupíme do oblasti partnerství, velmi rychle nám nabíhají stereotypy.

K seberozvojovým otázkám a k terapii lze přistupovat skrze práci s vnitřním týmem jako souborem různých představ a norem v utajené interakci. Tyto vnitřní představy jsme během života posbírali v různém kontextu – patří sem i psychické obrany a podobně. V reálných situacích se mohou aktivovat různé „postavy“ našeho vnitřního týmu, které nejsou ve vzájemném souladu, protože jsme si tu kterou oblast nikdy vědomě neformulovali, nezpracovali.

Tento vnitřní děj je složitý a snadno se stane, že něco jiného říkáme a něco jiného děláme. Jedna naše část může být věrná ve smyslu exkluzivity ve vztahu, další část by ale ráda měla pestřejší zážitky. Pokud tomu nebudu rozumět, neudělám si v sobě nějakou sebereflexi, „kdo to tam je“, kde se tyto vnitřní postavy vzaly, je velmi těžké pracovat s důsledkem, symptomem dění ve vztahu. Bez vstupu a ponoru do sebe budu hasit požár, aniž bych věděl, kde je jeho ohnisko a co ho rozdmýchává.

Vztahy ukazují, co je v nás

Důvěra je jedna ze základních lidských zkušeností: disponujeme určitou mírou schopnosti důvěřovat, což se podstatným způsobem formuje v dětství. Souvisí to s ranou vztahovou vazbou, zraněními… Postoje, s nimiž do vztahu vstupujeme, jsou výsledkem našich dosavadních zkušeností, našeho osobního a vztahového příběhu, který mnohdy nemáme reflektovaný.

Důvěra není jistota – zahrnuje obrovské množství risku. V dlouhodobém partnerském vztahu důvěra prochází různými etapami a křivkami. Není ohrožovaná jen tím, že přijde nevěra, ale také emocemi, aktivací různých zranění, přenosem… Naše vnitřní nastavení je velmi individuální.

Během vztahu se teprve začne mnohé vyjevovat – právě skrze vztah se aktivují naše různé kvality a vnitřní stránky, ukazují se naše zranění, ale i míra empatie, aktivují se obrany… Tohle umí jen partnerský vztah: něco z nás „vytahuje“. To, co se nám děje nyní, oslovuje i naše předešlé zážitky. Nevěra tak může aktivovat například strach z opuštění. Člověk by zvládl žít s vědomím, že partner měl sex s někým jiným, ale je otřesen na úrovni potřebuju vědět, že mě nikdy nezraníš.

Jsou dotčena přesvědčení a potřeby, které mají hlubší psychologický dosah. Pokud sám v sobě nenahlédnu, kde se ve mně tento postoj vzal, je velmi složité nepracovat v terapii jen reaktivně, se symptomem nevěry, ale vzít v potaz vnitřní nastavení partnerů a také jejich vztahový příběh.

Ve vztahu pracují nevědomé složky naší osobnosti. Lidé si myslí, že když budou dělat věci, které se doporučují jako péče o vztah, například povídat si, trávit společně čas, „pracovat na vztahu“…, pak se jim taková věc nemůže stát. A pokud se stane, zatíží partnery k tomu všemu ještě pocitem viny: Jak je možné, že mě / nás něco takového potkalo, vždyť jsme všechno dělali správně, tolik jsme se snažili!

Příčinou rozpadu vztahu nebývají běžně uváděné hádky kvůli penězům, sexu a podobně. To, co partnery rozvede, je míra zranění, se kterou neumí zacházet, pokud nedostanou včasnou podporu. Nevědí, co dělat, protože se v nich spustí lavina, do níž jsou vtahována starší zranění. Nevěra je jedním ze symptomů vztahových problémů a může být podnětem i z odstupu – partneři „udělali tlustou čáru“ a neřešili příčiny, takže se krize po čase vrátí v nové síle.

Do terapie je přivádí vzájemná bezmoc, někdy i ultimátum, neshody, konflikty, trýzeň, na kterou dosavadní nástroje nestačí. Nebo jen neurčitý pocit, že něco nefunguje, že se blížíme k bodu zlomu, kde už nebude návratu. A nevíme proč, kde se to vzalo, nedokážeme to ani pojmenovat. Může se stát, že to vnímá jen jeden z páru – frustraci, bezmoc, vyčerpání, tíhu oddálení se, uzavření…

Polyamorie není lék na nevěru

Konsenzuální nemonogamie neznamená, že jsme si nevěrní – je to dohoda na určitém uspořádání vztahu, kterou dodržujeme, a víme o tom, co se děje. Nevěra je vždy utajená a takový utajovaný vztah má jinou dynamiku. Partneři se mohou dohodnout, že vztah otevřou v rovině sexuální a/nebo romantické (flirtování a podobně). Mohou se dohodnout i na tom, že to o druhém nechtějí vědět – ale pořád je to vědomá oboustranná dohoda.

Je to jiný případ, než když se provalí nevěra a pár se ji pokusí „vyřešit“ tím, že si ex post řekne: tak budeme mít otevřený vztah. Konsenzuální (etická) nemonogamie je jedna z forem soužití, a aby fungovala, potřebují lidé určitou úroveň sebeuvědomění – propátrat své nitro a uvědomit si, jak to mám já, co je pro mě důležité, jestli ustojím vystupovat takto i před svým okolím… Nejde o formu vztahu, ale o to, jakým způsobem lidé k té formě dospějí.

V poslední době se hodně mluví o partnerských vztazích, až by to mohlo vypadat, že vztahy jsou důležitější než partneři – ale ono je to naopak. Dva jedineční partneři vytvářejí svůj jedinečný vztah, něco se jim tam děje a tím mezi nimi něco vzniká. Vztahy neexistují bez lidí. Důležité jsou motivace, proč se pro určitý typ partnerství rozhodují. Teprve pak můžeme vyhodnotit, k čemu to takhle potřebují.

Otevřený vztah může být únik, kompenzace, ale i forma seberozvoje – existují výzkumy, které ukazují, že řada lidí žijících v této formě vztahu má zdravou vztahovou vazbu, nevykazují úzkostné rysy a podobně. Na druhou stranu je těžké žít i monogamní vztahy – natož si to ještě zkomplikovat dalším vztahem, ať už přiznaným, nebo tajným. Ve chvíli, kdy se chceme vztahu odevzdat, otevřít se zranitelnosti, jít do hloubky, je to náročné.

Dědictví minulosti

V 70. a 80. letech více než třetina dětí vyrůstala v rozvedených rodinách, mnohdy následně doplněných o nové partnery rodičů. Oficiální hodnotou byla věrnost, úplná rodina, ale realita tomu neodpovídala. Bylo běžné mít utajené vedlejší vztahy, zavírat před nevěrou oči, „nerozbíjet rodinu“.

To vše mohlo být ještě doplněno náboženskými názory prarodičů, kteří nevěru na jednu stranu odsuzovali jako hřích, na druhou stranu manžele nutili k „odpuštění“, ale bez toho, aby se situace psychicky zpracovala a vztah ozdravil. U věřících je někdy Bůh jakoby „třetím partnerem“ – ovlivňuje, jak se k sobě partneři vztahují. Partneři mohou Bohem navzájem „argumentovat“, mohou se na něj odvolávat, zaštiťovat se jím.

Dalším významně působícím faktorem jsou romantické ideály. Období romantismu vyvázalo manželství z jeho praktického účelu, upřelo pozornost na lásku. Ukázalo nám, že je v pořádku toužit po vztahu, který nás bude citově naplňovat. Neřešilo ale zodpovědnost s tím spojenou, skutečnost, že výlučný vztah nám zároveň i něco bere. Dodnes přetrvává romantický pohled, že „pravá láska překoná všechno“.

To, co si v sobě neseme „od přírody“, jsou naše pudy. Monogamie se sexualitou přímo nesouvisí, to je společenský konstrukt. Mnoho lidí není se svou pudovostí vůbec v kontaktu, nemají rozvinutou sexualitu – stydí se za ni, bojí se jí dotknout. Sexualita má velký vliv i na naši psychickou rovnováhu. Je svým způsobem přirozené, že se ze stresu snažíme uniknout skrze slast.

V otázce nevěry se spojují tři roviny: vnější stereotypy, osobní příběh a společný partnerský příběh. Zvenčí každý z nás převzal nějaké hodnotové nastavení. Může se stát, že mě můj osobní příběh (to, co mám za sebou) neudělal pevným, v mém vnitřním systému je nějaká labilita. Kvůli tomu má náš vztahový příběh trhliny, je v něm něco nevyřešeného, nedořečeného. Tyto tři roviny se potkávají způsobem, který vytváří určitý tlak.

Příběh nevěry

Dětství ovládají nevědomé fantazie – dítě má tendenci k magickému myšlení, vztahuje si prožívání rodičů k sobě. Může v něm vzniknout velmi silné zvnitřněné přesvědčení já takový nebudu. Takto se formuje náš osobní příběh. Děti z rozvedených rodin nebo tam, kde byla nevěra, si často nemohly náležitě prožít určitou vývojovou fázi.

Nenaučily se například projevovat zdravě svoje pocity (protože na to v rodině nebyl prostor) nebo vůbec být v kontaktu se svým prožíváním a potřebami. Naučily se být poslušné, nekomplikovat situaci, pečovat o ostatní – protože tam zažívaly pozitivní pocity. Mnohdy byly nuceny nést tajemství svých rodičů, což je pro děti velmi těžká, emočně zraňující situace.

Důsledky v dospělosti mohou být různé. Člověk se například může naučit získávat pocit vlastní hodnoty přes sex, sexualita se stane cestou k blízkosti a pocitu uznání. Nebo se zhroutí do úzkostí a depresí, pocitu opuštění. Nebo si začne románek s nadřízeným, zamiluje se do kolegy, člověka překvapí něco, co je „silnější než já“. Někdy jde o podobný příběh, jaký lidé zažili u rodičů a v pozměněné podobě si ho přehrávají ve svém životě.

Nevěra je v takovou chvíli povrchovou zápletkou, pod níž je příběh sebehodnoty, vztahovosti, fantazií. Může se například stát, že se lidé tolik zaměří na budování rodiny jako prostoru stability a bezpečí, až se jim ze vztahu vytratí vášeň. Zároveň o svých pocitech a potřebách nedokážou mluvit, protože je to pro ně příliš bolavé.

Do toho se v časopise dozví, že asi málo milovali, protože láska toto nedovolí, nebo od kamarádů slyší proč to řešíš… Nebo přijde extrémní sebeobviňování, které nasedá na jádrové přesvědčení „jsem nedostatečný“ (dětský mozek si vytvoří přesvědčení, že je špatné dítě, když se rodiče hádají).

V jednotlivých partnerech i ve vztahu se zkrátka děje spousta věcí, kterých si nevšímáme, protože jsme odpojení od svého prožívání, příliš zaneprázdnění, nebo se zkrátka realizují na nevědomé úrovni. Jakmile se objeví nevěra, začne na sebe strhávat pozornost, začneme „řešit nevěru“ – ale pozornost si zaslouží celý vztahový terén.

Jsou lidé, u nichž se nevěra neprovalila, a oni sami chodí do terapie, protože chtějí porozumět, co se jim to stalo, proč je to tak silné. Někdy nevěra nevypovídá o vztahu, ale o jedinci, o tom, že není v kontaktu sám se sebou, má například strach z blízkosti, projevují se u něj psychické obrany, kopíruje a podvědomě přehrává utrpěné trauma… Nevěra není fatální selhání, nemusí znamenat rozchod, neříká o mně, že jsem špatný člověk.

Jak se s nevěrou vyrovnat? Chce to čas, zvlášť pokud se lidé s partnerem stále vídají například kvůli dětem. Je v pořádku, že jde o náročné období, jsou v něm velké emoce, že to bolí. Člověk by na sebe neměl tlačit – někdy může být na místě prozkoumat, proč si vlastně myslím, že „už bych měl být v pohodě“. Nejprve je třeba emoce prožít.

Začíná se používat pojem trauma ze zrady, které nastává, když si nemáme možnost zranění odžít. Například proto, že je člověk pod vnitřním či vnějším tlakem, že „by se s tím měl vyrovnat“. Po rozpadu dlouhodobého vztahu je běžné, že to trvá řadu měsíců, možná i let. V prvé řadě je třeba dovolit si ztrátu a bolest prožít, odtruchlit, aby mohl proběhnout proces hojení.