Vztah není terapie

Snad v každém vztahu se nějakým způsobem občas objeví či přímo řeší téma sdílení: co si říkat, co vše o sobě vědět, co vše spolu prožívat. V současné době vychází mraky literatury a pojednání a moudrostí o vztazích, od vyloženě esoterických (plných dvojplamenů, polyamorie, bezpodmínečné lásky, tantry či kvantové fyziky) až po serióznější návody založené více na psychologických výzkumech a postupech.

Obecně z nich vysvítá tendence chápat partnerský vztah mimo jiné i ve smyslu hlubokého vzájemného sdílení sama sebe tomu druhému a naopak.

Nedá se pochybovat, že partnerský vztah je z velké části založen na sdílení, otevření se druhému a vzájemné komunikaci. Jinak by to ani nebyl vztah a my bychom mohli rovnou být sami či se pohybovat na bázi povrchních setkání, mileneckých poměrů apod. Ovšem jak se smysluplně sdílet a do jaké míry, to je otázka.

Souvisí to i s další často diskutovanou otázkou, zda je problémem naší doby a našich vztahů utíkání od vztahů, jakmile to začne skřípat – známé dilema opravovat, nebo vyhazovat? Užij si, ale když je nějaký problém, tak prostě zahoď, odejdi a pořiď si nový – počítač, telefon nebo vztah. Navíc v kombinaci s vyzdvihovaným důrazem na vlastní individuální důležitost a osobní potěšení.

Jak to, že jsme spolu vydrželi 40 let?

Jsme z doby, kdy se rozbité věci nevyhazovaly, ale opravovaly, odpovídali babička s dědou na prvoplánově dojemném obrázku, který viděl snad každý, kdo byl někdy na Facebooku. Když se však podíváme na vztahy našich rodičů, prarodičů a ještě dále do minulosti, skutečně spolu zůstávali proto, že své rozbité, porušené vztahy napravovali?

Čest výjimkám, ale nebylo to často dané spíš tím, že dříve byl rozvod velký společenský problém, tradiční morálka velmi silná a rigidní a tedy spolu lidé zůstávali právě i přes své problémy a s nimi, i když lépe by jim často bylo, kdyby právě raději nefunkční vztah opustili?

Důležitá je míra toho, co ze svých emocí, osobních zaseknutostí, traumat, démonů a strachů otevíráme s partnerem, kolik času trávíme řešením svých vzájemných projekcí a zrcadlení.

Moc dobře znám z rodin podobné příběhy, které mají často jedno společné – zamrzlé, nefunkční či negativní, destruktivní způsoby komunikace. O věcech se nemluví, nesdílejí se aktuální pocity, věci se nechávají vyhnít, vybuchují pak v záchvatech vzteku či jako hnis odtékají v sarkasmech, opovržlivém tónu a jednání, v tiše agresivním mlčení.

Vztahy dřívějších generací těžko byly obecně harmoničtější, jak by se mohlo při našem idealizování „starých dobrých časů“ zdát. Což neznamená, že neexistovaly šťastné vztahy, které vydržely 40 let, stejně jako mají šanci existovat i nyní. Míra vzájemného sdílení byla zřejmě ale o dost nižší. O pocitech se vlastně ani příliš mluvit neslušelo, nebylo to moc zvykem. Koneckonců tak to je nezřídka i v některých dnešních rodinách.

Růst skrze vztah

Přednáška 24. října 2024