Vztah jako cesta k sobě

Dočteme se, co dělat, co nedělat, jak se nejlépe udělat, jak to nejlépe udělat jí/jemu. Jak na to, abychom partnera našli, udrželi, opustili… Jak vyřešit krize, jak naložit s partnerovou nevěrou, jak utajit nevěru vlastní, jak se elegantně rozejít. Jak rozdmýchat sexuální vášeň, které jsou nejoblíbenější pozice v posteli, co jíst, aby nám stál a ženám se chtělo. Protože mužům se přece chce vždy a ženy nemasturbují a opravdový muž je citlivý a drsný zároveň a moderní žena svůdná sexuální dračice a dokonalá máma v jednom, protože oni jsou z Marsu a ony zase z Venuše. A já mám pocit, že jsem asi spadl z Měsíce.

V celém tom zástupu autorů, odborníků, terapeutů, koučů, poradců prostě a jednoduše přiznávám, že se ve vztazích nevyznám.

Ačkoli jsem vstoupil do věku, kterému se říká střední, v tak bazální tematice, jako je partnerský vztah, tápu. Co a jak dělat, nebo raději nic nedělat? Co je vlastně dobře? Jak neublížit a jak si nenechat ublížit, kdy být drsný, kdy něžný, kdy chce žena péči, kdy ji tou přehnanou prudím? Jak být správný muž‑partner, ani poseroutka, ani bezohledný macho, kdy ukázat citlivé nitro, kdy neohrožené vůdcovství? A proč to sakra vůbec řešit?

Rozchod po sedmi letech

Sedmička je prý ve vztazích magickým mezníkem. V ní se to láme: buď se vztah zhroutí, nebo přejde do toho opravdického s dětmi, společným vlastním bydlením, manželstvím. Tak mi to říkala kamarádka, terapeutka, čerstvá mamina dítěte, s jehož otcem žila právě asi rok. No a u mě to vyšlo.

Rozpad více než sedmiletého vztahu. Upřímněji, rozchod s bytostí, která mi naprosto věřila, byl jsem (možná jsem i nadále) ten jediný, pravý, životní láska. A já ji nechal a ještě jsem se k tomu odhodlal (i když jsem měl pochyby delší dobu), až když jsem potkal jinou ženu. Už jen tento fakt samotný mi přišel dost zbabělý, když to ovšem kamarádka lakonicky okomentovala slovy „to tak bývá“, bylo to jen jedno z dalších uvědomění, jak jsou mé představy o tom, jak to chodí, prostě jen… mé představy.

Umění vztahů, když každý z nás si nese naprosto jedinečnou nálož dispozic, rodinných vtisků, bolů, traumat, je snad to jediné, v čem mistrovství získat skutečně nelze.

Snažil jsem se, abychom se rozešli nějak „jemně“, aby to co nejméně bolelo. Snažil jsem se s ní mluvit, chtěl jsem, abychom byli v kontaktu, ale ve finále jsem to tím možná jen víc horšil. Teď v kontaktu nejsme, nevím, co se s ní děje, nevím, jak jí je, i když si dovedu představit, že totálně hrozně a mě samotného občas popadá šílená lítost a vina. Nekdy si připadám jako hajzl, že jsem to provedl, jindy si říkám, že jsem zkrátka udělal, co jsem cítil, že člověk, si musí jít za svým bez ohledu na lítost a soucit. A vůbec, na nich vztah přece stavět nejde.

Jak se „dobře“ rozejít v takové konstelaci? Když vy už prostě nechcete dál a ten druhý  rozchod vnímá jako konec světa, roztržení srdce, propad do nicoty? Svou snahou o jemnost, otevřenost jen možná víc sypete sůl do ran. Známá mi napsala: nemůžeš zároveň zraňovat a rány obvazovat… a chodit spolu na kafíčko. Ale je tedy pravým postojem rázný řez, utnout to, nechat člověka, s nímž jsme sdíleli život a máme ho stále v srdci a rádi, prostě zmizet? S tím, že je to už jeho boj, že to chce čas?

Umění vztahů

Různé podobné story – když odmyslím svou vlastní, kde je člověk hlavním hráčem se všemi těmi drásajícími emocemi – zřejmě v různých obměnách slyšíme nesčetněkrát od kamarádek, kamarádů, známých, často s dobře míněnými radami. A ty jsou leckdy naprosto protichůdné.

Přednáška 24. října 2024