Vztah bez naslouchání

Pojďme si nejprve vyjasnit, co to naslouchání vlastně je. Naslouchat partnerovi neznamená jen vyslechnout (a popřípadě si i zapamatovat), co nám partner říká. To nestačí ani zdaleka. Naslouchání je slyšení s porozuměním. Nejde jen o slova, jde především o příběh a perspektivu toho, komu nasloucháme. Naslouchání je pokusem nahlédnout svět druhého člověka, vcítit se do něj a přiblížit se jeho úhlu pohledu tak dobře, jak jen je to možné.

Jsme lidé, nikdy tedy ve snaze přiblížit se druhému nemůžeme dosáhnout bezchybné dokonalosti – i empatie má své limity. Téměř vždy ale můžeme být lepší. A snažit se být lepší v naslouchání se vám vyplatí.

Proč je naslouchání tak důležité? No, zkuste si představit, že se pokoušíte s někým zazpívat dvojhlas a přitom máte špunty v uších. Výsledek si asi umíte představit. Bez naslouchání se nejde sladit ani v hudbě, ani v partnerském vztahu. Vnější okolnosti i vnitřní svět obou partnerů se mění prakticky neustále.

Je to stejné jako v hudbě. Nestačí se na začátku shodnout na tónině a tempu a pak už se soustředit jen na svůj part – souhra by se okamžitě rozklížila. A přesně to se stane i vašemu vztahu, pokud dovolíte, aby všednost podkopala náš zájem o druhého. V okamžiku, kdy přestaneme druhému naslouchat, se začne vzájemné naladění a soulad hroutit.

Ani upřímná snaha o porozumění druhému nemusí vždy stačit, protože na cestě k porozumění existuje celá řada nástrah. Všechny tyto slepé uličky mají jedno společné – při naslouchání je nezbytně nutné dát na chvíli stranou své názory, postoje, zkušenosti, tedy dokázat se odosobnit, povystoupit ze sebe sama.

Pokud se vám to nedaří, k vzájemnému naladění nemůže dojít. Pro jednou se nic nestane, funkční vztah občasná nedorozumění unese, ale při dlouhodobých a opakovaných problémech s vzájemným nasloucháním si a naladěním se na druhého začne frustrace postupně otravovat váš vztah a může ho snadno zničit.

Slepé uličky porozumění

Jeden z nejčastějších svodů, kterému při pokusu o naslouchání podléháme, je touha vysvětlit partnerovi, „jak to opravdu bylo“. Tedy ne, že by na této touze bylo něco špatného, jen jí podléháme v nepravý čas. Při snaze o porozumění totiž nejde primárně o to dobrat se pravdy, případně prosadit si svoji verzi příběhu, nebo svůj názor na věc.

Pro porozumění je důležité pochopit, proč se události v partnerových očích odehrály právě tak, jak je líčí. Stephen Covey to ve své knize 7 návyků lapidárně zformuloval do poučky: „Nejprve se snaž pochopit, a až poté být pochopen.“

Až tehdy, když už jste dostatečně porozuměli tomu, co a jak partner prožíval, je vhodné doplnit do mozaiky i svůj příběh. To je nejlepší způsob k překlenutí rozporů, které do vidění a vnímání světa dvou lidí vnáší jejich rozdílná osobnost i životní zkušenost. Ale jak poznáte, že je vaše porozumění dostatečné?

Jednoduše řečeno: vaše porozumění je dost hluboké až tehdy, když zmizí nutkání druhého soudit, shazovat, „nálepkovat“ nebo mu radit.

Nálepkování je jasný signál o tom, že setrváváme ve své perspektivě a nepřipouštíme si, že by odlišné prožívání a jednání partnera mohlo mít nějaký dobrý důvod. Pochopení této naší tendence není nijak obtížné. Každá odlišnost je svým způsobem zneklidňující a opodstatněná odlišnost je zneklidňující ještě mnohem víc, protože nabourává náš zaběhaný způsob pohledu na svět. A to náš mozek nemá rád.

On si totiž rád vytváří zkratky (heuristiky, chcete‑li), tedy zkusmé a nepřesné domněnky, aby se snáze prokousal zahlcujícím množstvím informací zvenku. Tyto postoje a domněnky se pak snaží podpořit tím, že hledá důkazy, které by je potvrzovaly, a má tendenci ignorovat vše, co by takové domněnce odporovalo.

Většina z nás opravdu silně lpí na bezpečí svých přesvědčení a postojů, protože je to pohodlné. Proto je také tak lákavé se strachu z odlišného zbavit tím, že tuto odlišnost shodíme. Nejčastější strategií je, že si dotyčného (nebo dotyčnou) označíme „nálepkou“ – hlupák, slepice, psychopat, hysterka, sobec, naivka, apod. Pak už se jím nemusíme zabývat, no ne? Máme přeci jasno.

Je výrazně jednodušší a pohodlnější setrvat u svých domněnek, než je přehodnotit a upravit, aby lépe odpovídaly skutečnosti. Proto jsou stereotypní postoje tak mocné a těžko vykořenitelné. Jakmile tedy jednou přistoupíte na to, že svého partnera už dokonale znáte, že víte, co si myslí, co cítí, co potřebuje, co chce, jakmile si ho zaškatulkujete, vženete tím sami sebe do slepé uličky, protože vaše mysl prostě už dá propříště přednost vnitřnímu modelu před skutečností, pokud jí v tom vědomě nezabráníte.

Příkladem budiž jedna humorná scénka – zlomek rozhovoru páru ve středních letech, který jsem nedávno neúmyslně vyslechl na zastávce MHD. Tato historka, třebaže trochu extrémní, ukazuje, jak to taky může dopadnout, když nenasloucháme a děláme předčasné závěry.

• Paní povídá ztrápeně: „Dneska se cítím hrozně…“
• Pán ji ani nenechal domluvit a vpadl jí do řeči: "To máš z toho svého naklíčeného zrní. Kdybys jedla pořádně, tak by ti špatně nebylo. Nejsi králík. Kde máš nějaké proteiny? Kdybys…
• Načež paní zařvala na celou zastávku jemu do obličeje: „Mám menses!!!“

Ke cti dotyčného pána je potřeba říct, že neutekl, i když se zdálo, že o tom chvíli silně uvažoval.

Ale zpět k tématu. Naslouchání vyžaduje mnohem více mentální energie a času než udělat si rychlý závěr na základě předsudku. V tomto ohledu se tedy nemůžeme spolehnout na své přirozené sklony, které jdou vždy cestou nejmenšího odporu. Vědomá a záměrná opakovaná volba naslouchání před pouhým posloucháním je proto nutnou podmínkou dlouhodobě trvajícího porozumění ve vztazích.

Jak se tedy rozvíjet svou schopnost naslouchat a rozumět a vyhnout nástrahám posuzování, shazování a nálepkování? Předně – umění naslouchat je dovednost, a dovednosti se musí cvičit a rozvíjet, nestačí jen chtít. A počítejte s tím, že to nepůjde hned. Pokud to ale s nasloucháním myslíte vážně a jste ochotni na něm pracovat, tady je několik tipů, jak na to.

Čtyři kroky k lepšímu naslouchání

Krok 1: Ztotožněte se s vypravěčem

Naslouchání vám půjde podstatně snáze, pokud do něj nebudete míchat sebe. Zkuste si vytvořit odstup od svých postojů, předsudků a názorů tím, že budete partnerovu příběhu naslouchat, jako byste naslouchali vyprávění někoho vám neznámého. Berte to jako myšlenkový experiment. A pokud v jeho příběhu vystupuje někdo s vaším jménem, neidentifikujte se s touto postavou. Snažte se spíš ztotožnit s vypravěčem. Tady je pár otázek, které vám mohou pomoci se na vypravěče naladit a vcítit:

• O čem je jeho příběh?
• Jaké má poselství, hlavní myšlenku?
• Co se skrývá „za slovy“?
• Jak se asi cítí někdo, kdo něco takového zažívá?
• Jaké to asi je, cítit se tak?

Krok 2: Ptejte se, proč vnímá situaci tak, jak ji vnímá

To, jak se váš partner chová, co cítí, jak přemýšlí, má vždy své důvody. Naslouchejte i jim, i když možná budete muset číst mezi řádky. Nic z toho, co děláme, se neděje bezdůvodně. Ptejte se proto, proč se partner chová, jak se chová? Snažte se opravdu pochopit jeho důvody a vyhněte se moralizování ohledně toho, jak by se správně chovat měl.

Krok 3: Ujistěte se, že rozumíte

Vždy se ujistěte, že jste příběh i jeho motivy pochopili správně. Ale pozor, naslouchání není analýza. Sdělte mu tedy svými slovy, co jste slyšeli a jak tomu rozumíte, a nechte stranou, co si o tom myslíte.

Krok 4: Pokud jste prožili něco podobného, podělte se o to

Zkroťte tedy svou tendenci poučovat a radit (pokud tedy takovou tendenci máte) a pro jednou se místo toho zkuste s partnerem podělit o své vzpomínky na situace, kdy jste se cítili nebo chovali podobně. Mluvte hlavně o pocitech, které jste tehdy měli. Vaše „taky to znám“ pomůže často víc než sebelepší rada.