Vzkříšení tvořivosti

Stále častěji se dočítám, že zpívat, tančit nebo malovat může každý. Jsem o tom také přesvědčená, otázkou ovšem je, jak nám to půjde a zda nás to bude – často na podprůměrné úrovni – bavit.

Už jen označením podprůměrná přistupuji na hodnocení společnosti posedlé dokonalostí. Přesto je tvořivost, ať už v jakékoli oblasti a kvalitě, pro naplněný život důležitá. Svědčí o tom nárůst počtu amatérských kuchařů a cukrářů nebo kreativní portály plné rukodělných produktů. Jako bychom potřebovali tu přemíru techniky kolem sebe nějak kompenzovat.

Vražda z preciznosti

S nadšením zpívám sama v autě nebo trsám po kuchyni, ale na veřejnosti odmítám vydat hlásku. Tančím jen pod vlivem alkoholu a nikdy v páru. V hlavě mi totiž stále znějí povzdechy mé hudebně nadané matky, že lidi s hlasovým rozsahem připomínajícím hučící kamna je zbytečné něco učit. Nebo otcovo tvrzení, že ke mně budou hoši v tanečních fasovat stěhovací popruhy. Rodinnou kletbu dovršily školní výchovy, kdy se člověk, jemuž nebylo shůry dáno, musel vystavovat posměchu spolužáků a nemilosrdnému hodnocení.

Co mi sudičky ubraly na muzikálnosti a koordinaci pohybů, přidaly mi ve výtvarné oblasti. I tady cítil otec potřebu zasáhnout a trvat na nepřetahování, vyplnění celého formátu papíru a na dokonalém ztvárnění předmětů podle předlohy… Těžko se po téměř šedesáti letech vymlouvat na vraždu talentu z preciznosti, možná bych světu stejně nepředvedla nic podstatného. Každopádně někdy kolem dvacítky jsem změnila směr a rozhodla se, že se místo tvorby budu věnovat arteterapii. Nicméně ani na tu psychologii jsem se posléze nedostala a zůstalo jen u snů.

Život podle Magdaleny

Je vcelku logické, že kniha Magdaleny Westman Kocábové Arteterapie: Od individuální zkušenosti ke kolektivním souvislostem vzbudila moji zvědavost. Protože když už něco nemůžu dělat, aspoň se na to ráda dívám (Star Dance) nebo o tom čtu a píšu. Tady jsem od začátku měla pocit, že jsem našla spřízněnou duši. Úvodní větu Životní motivací ke všemu, co jsem v životě dělala, bylo přesvědčení, že nejsem dost dobrá bych podepsala bez přemýšlení jako ostatně spousta žen naší generace. Stejně jako popis náročného budování ženské identity. Ovšem na autorčinu nezdolně sveřepou cestu za jejím snem a touhu prožívat život jako významuplný jsem koukala s otevřenou pusou.

Knížka se sice jmenuje Arteterapie, ale spíše než učebnicí je velmi otevřeným a kritickým popisem náročné cesty k ní, počínaje několika lety autoartetarapie pomocí počítačových koláží. Možná ještě více je o umění žít, držet směr a nevzdávat se. Život je podle autorky točením se v kruhu a opakovaným probíráním téže životní látky. Otevřenost, s jakou dává nahlédnout do svého osudu a přemýšlení, může čtenáře fascinovat i štvát zároveň.

Hned po prvních stránkách jsem si vybavila dávnou projektivní kresbu jedné mé známé. Pokyn zněl nakreslete ovocný strom, ale dotyčná ztvárnila velmi precizně borovici a doplnila ji poznámkou: Když strom, tak borovice! Během popisu autorčina studia arteterapie jsem si říkala, že by si určitě rozuměly. 

Magdalenino neustálé zkoušení hranic uznávaných institucí i seznam proher a tvrdohlavých pokusů vzít to jinudy může být inspirací také pro lidi toužící naučit se znovu výtvarně vyjadřovat s dětskou hravostí a nadšením. Bez ohledu na to, co tomu řeknou lidi. Prostě se nebrat vážně a nečekat, že vytvoříme dílo hodné Národní galerie, ale užít si proces tvorby. Protože o tom to je! Hra podle autorky a mnoha dalších odborníků patří nejen k dětství, ale i k dospělosti.

Každopádně mě kniha přiměla k uvažování o našem školském systému a o tom, že jakékoli vzdělání získané mimo něj (Magdalena Westman se opravdu neflákala) člověku není nic platné. Překvapilo mě, že v Německu existuje právoplatný titul za zkušenost, takzvaný kumulativní doktorát. Škoda, že v tuzemsku člověk s desítkami let životních zkušeností a vzděláním mimo systém nemůže své znalosti a schopnosti obhájit před přísnou komisí a pořád má punc samozvaného nedouka.

Nematerializovaný úspěch

Lidí, kteří nezapadají do struktur, protože nedokážou učitelům udělat radost a pak si dělat věci po svém, je spousta. A posléze se jako autorka od přátel dozvědí Ty jsi chronicky neúspěšný člověk jen proto, že se opakovaně vrhají do projektů bez šance na materiální úspěch.

Jenže tvorbou se vydáváme do neznáma a výsledkem nemusí být materiální užitek, jen (!) radost. Navíc Magdalena Westman vyznává definici úspěchu od Ralpha Walda Emersona: „Často a hlasitě se smát; získat si ocenění inteligentních lidí a náklonnost dětí …, nacházet v druhých to nejlepší …, zanechat po sobě o trošičku lepší svět …, vědět, že alespoň jednomu člověku se snáze dýchalo, protože jsme žili; to všechno znamená být úspěšný.“

Po čtyřech letech pobytu v Jižní Africe se prohloubil Magdalenin nemateriální pohled na svět, jehož kořeny lze vysledovat už v dětství. Vychovávali ji totiž rodiče, kteří celý život sloužili lidem bez přemýšlení, jestli se jim jejich nasazení vrátí. Otec, evangelický pastor, se často tázal, zda je nutné, aby se veškerý lidský potenciál materializoval.

Zaujalo mě, že autorka při hodinách, které ji neuspokojovaly, pociťovala intenzivní potřebu háčkování (celou školní docházku jsem pletla pod lavicí, už chápu proč!). Podle psychologa Jara Křivohlavého je slovo setkávání odvozené od slova tkáti. I při háčkování a pletení stejně jako při tkaní vzniká látka. Pokud se setkáváme otevření a respektující na obou stranách, vznikne tkanina plná vzájemné důvěry, vstřícnosti, porozumění a snahy pochopit.

A k setkávání se v našich školách zejména v takzvaných výchovách dochází jen zřídka. Žáci jsou často rozděleni na vyvolené a zatracené, jimž se cesta k tvořivosti a sebevyjádření v daném oboru uzavírá. Proto se stále častěji ozývá volání po zrušení klasifikace aspoň v oborech, které by měly lidi kultivovat a být zdrojem radosti, ne mindráků. Kniha je inspirativní nejen pro arteterapeuty, ale i pro ty, kterým školská výuka vzala chuť vzít štětec do ruky, napsal ve své recenzi básník, arteterapeut a tvůrce koláží Miroslav Huptych.

Zprostupnit svůj tvořivý kanál

Autorka zmiňuje outsider art, což je něco jako art brut – výtvarná produkce neškolených autorů vznikající mimo oficiální proud. Sama o sobě říká: „Nejsem profesionální výtvarnice ani příliš technicky zručná. Jen jsem dokázala zprostupnit svůj výtvarný kanál, a tak mohu odvádět nahromaděné vnitřní přetlaky ven (abreakce) nebo tvořivě zvnějšňovat své vnitřní obrazy.“

Současné digitální možnosti nabízejí zcela nový způsob výtvarného vyjádření i lidem s menší zručností či handicapovaným. Tento způsob tvorby si oblíbila i Magdalena Westman. Je přesvědčená, že mnoha mladým jsou tyto možnosti bližší než tužka a štětec. Upozorňuje na Open Content Program The J. Paul Getty Trust, což je největší kulturní a filantropická organizace na světě věnující se vizuálnímu umění. Zájemci mají možnost vybrat si z databanky obraz a v jakémkoli počítačovém grafickém programu ho podle svého upravit.

Možnost říct po spoustě let své třeba k Moně Lise nebo rozveselit smutného Vincenta může pro mnoho lidí představovat inspirativní komunikaci napříč staletími. A je naděje, že zažehne jiskru vlastní tvořivosti, hravosti a schopnosti vidět život jinak než v kolonkách nadupaného diáře. V tom vidím obrovský přínos (auto)artetarepie provozované s jiným než diagnosticko‑léčebným cílem.