Vývojový hlad

Frustrace je sice běžnou součástí vztahu, jak ale poznat, kdy už její míra přestává být přiměřená? Obecný klíč k základnímu rozlišení je v intenzitě, četnosti a cykličnosti daných konfliktů. Určující je také nevědomost takového bludného uvíznutí. Co je potřeba vědět, abychom si mohli pomoci?

Psycholog Heinz‑Peter Röhr uvádí, že každý člověk se nevědomě snaží uzdravit z vývojových zranění v partnerském vztahu. Jde o jakési instinktivní očekávání „úzdravy“ dětských citových zranění ze vztahu ve vztahu. Jenže právě tato místa jsou v naší psychice nejvíce zranitelná. A tak nám reakce partnera obvykle znovu a znovu probouzí staré nezahojené rány. Bolest z takového střetu vede k aktivaci psychologické obrany, která ovlivní následnou reakci.

Jak poznat svá citlivá místa?

Obecně platí, že každý z nás do vztahu vstupuje s konsolidačním balíčkem dlužných položek z období psychického vývoje naší osobnosti. Každý máme v určité míře dluhy v různých kategoriích psychologických potřeb.

Kdo je například emočně podvyživený, protože nedostal v přiměřené míře, v daném čase a od daného významného blízkého potřebnou emoční stravu, bude celý život trpět emočním hladem v celém jeho možném rozsahu, ať už jde o pozornost, zájem, porozumění či blízkost.

V intimním dospělém vztahu pak bude přirozeně (a zcela nevědomě) očekávat, že ho bude jeho blízká osoba citově krmit. To je samo o sobě pochopitelné, problém je žádat sycení „mateřského typu“. Takové nemůže sebevíc empatický partner poskytnout, protože pravidla tohoto „krmení“ jsou rolově zásadně odlišná. Mateřská osoba krmí bezvýhradnou láskou, dává přednost dítěti před svými potřebami a tak dále.

Proto Daniel z úvodního příběhu bude znovu cítit osten osamělosti, který zažíval jako malé dítě, kdy jeho mateřská osoba nebyla schopná jeho potřebu naplňovat. Pokud by šlo „pouze“ o nedostatek empatie, muž se může cítit osaměle, ale nebude tento pocit prožívat na bytostně ohrožující úrovni. Tím se bude lišit i jeho reakce – vývojový hlad se projevuje nutkavou, neukojitelnou potřebou. Nikdy nemá dost.

Stejně tak Tereza, která má hluboké zranění v potřebě cítit se kompetentní a samostatná, bude znovu hluboce zraňovaná i „konstruktivní“ kritikou, protože jí oživuje stará bolavá místa. V rámci svého zranění se uzavře, jak je zvyklá, do sebe, citově se odtáhne, čímž se aktivizuje obrana hlubokého pocitu osamění u partnera. Ten ji začne kritizovat o to víc, například za její citový chlad, a bludný kruh vnitřních dramat se uzavře na několik pomyslných západů.

Výsledkem je nejen zopakování vývojových citových traumat, ale ještě hůře – dojde k retraumatizaci. V současné době běžných rozvodů se obvykle partneři rozcházejí pro nevhodnost svého protějšku a hledají svého „zachránce“ dál i přesto, že pravděpodobnost opakování téhož i v dalším vztahu je velmi vysoká.

Asi tuším, co mě od partnera nejvíc bolí, ale co s tím?

Pokud si do hloubky uvědomíte, co vás od vašeho partnera nejvíce bolí, jste u zdroje bolesti a tím u zdroje vývojového hladu. Cesta k nápravě se dá rozdělit do pěti kroků.

1. Nezávisle na partnerovi si udělat v sobě co největší pořádek v tom, jaká jeho reakce vás dokáže nejvíce zasáhnout. V jaké situaci? Stává se vám to stejně intenzivně ještě s někým jiným?
2. Druhým krokem je ve vhodné chvíli (ne v hádce!) svému partnerovi sdělit svoje uvědomění. Nepoužívejte sdělení ty, ale já: „Když mi tohle říkáš, cítím se zase jako ta malá bezbranná holka…“
3. Třetí krok je práce s vnitřní stupnicí. Bez vědomosti toho, co se ve vás děje, jste se cítili zraněně například na škále 8–9/10. Když budete vědět, že část toho zranění a pocitů z něj vyplývajících nepatří vašemu partnerovi, bude vaše reakce umírněnější, například se budete cítit zraněně na 5/10 a neroztočí se kruh vzájemného zraňování.
4. Důležité je mít k dispozici více zdrojů lidského kontaktu, jako jsou dobří přátelé, kolegové, příbuzní a známí.
5. Kromě lidského kontaktu nezapomínejte na zdroje naplnění vašich potřeb i dalšími formami – prací, vlastními zájmy nebo aktivitami, jako jsou víkendové semináře, sebevzdělávání a podobně.

Trvalo roky, než Tereza a Daniel pustili jeden druhého ke svým hluboce uloženým zraněním, a tím porozuměli destruktivnímu vlivu na jejich vztah. Tereza se naučila oddělovat svoji chronickou frustraci z pocitu nedostatečnosti od reakcí partnera. Už jeho kritiku nečte jako záměrný útok na své kompetence jako takové a přestala se nutkavě uzdravovat skrze snahu získat od něj ocenění a uznání. Daniel si zase už víc nepřekládá její citovou odtažitost jako trest odmítnutím lásky, který ho vždy hluboce zasáhl.

Neznamená to, že mezi sebou nemají konflikty ani že občas nějakou poznámkou jeden druhého nezraní. Zásadní předěl je, že už se nevědomě nesnaží od druhého získat to, co jim nebylo dáno, když vyrůstali. Díky tomu se jejich zranění neopakují v takové míře, hloubce a intenzitě. Když se dostanou do střetu, který míří přímo na jejich citlivá místa, dokážou emočně poodstoupit a po právu rozdělit, co patří tomu druhému a co je jejich vlastní, na druhém nezávislá zranitelnost. Jejich vztah se tím odlehčil a vznikla v něm větší kapacita pro vzájemné láskyplné momenty.