Vývojové uvíznutí

V intimních vztazích u člověka s tímto uvíznutím dominuje křehká autonomie, která se projevuje buď nadměrnou submisí (a sugestibilitou) nebo snahou o nepřiměřené vymezování se až prosazování na úkor druhých. Potíž bývá také v tom, že si člověk i v dospělosti těžko vytváří vlastní názory a postoje včetně sebehodnoty, kterou odvíjí zásadně od druhých.

Uvíznutí v pocitech studu, viny a méněcennosti

Aby se v ideálním případě mohl základní pocit vlastní autonomie, tedy zřetelného sebeurčení rozvinout dále, je potřeba zažívat pocity kompetence. Ty se budují prostřednictvím inciativy vzešlé z důvěry ve svět a z potvrzení své nezávislé a hodnotné existence. Vývojový dluh se proto projevuje pocity studu a viny, které se v případě kumulace hluboce vrývají.

Ve vztahu pak takový člověk potřebuje zažívat přijetí a potvrzení své osobnosti neustále. Člověk této potřebě může podřídit celou svoji osobnost (a tím potlačovat svoje přirozené potřeby), což vede k plně závislému typu vztahu. Pokud se dá kompatibilně dohromady s někým, kdo má podobný problém, ale v rámci obran ho řeší zcela odlišně (prosazuje svoji osobnost za každou cenu), vzniká patologická spolu‑závislost.

Uvíznutí v pocitech nepatřičnosti

Vzdělávací systém navazuje na všechno, co bylo v osobnosti dítěte doposavad postaveno. Vývojové dluhy se buď posilují a prohlubují, nebo se daří určitá korekce vlivem mnoha proměnných, jako je osobnost učitele, kolektiv, školní úspěšnost, role v kolektivu a podobně.

Pokud se ale vývojové dluhy dále kumulují a člověk zažívá hluboké pocity nedůvěry, pocity studu, viny a méněcennosti, dá se očekávat dovršení hlubokými pocity nepatřičnosti. Taková dávka negativních, do hloubky se propisujících pocitů přirozeně způsobuje nepřijatelný sebeobraz, který si vyžaduje neprorazitelné ego‑obrany.

Ty mohou být ve školním věku různé, proměnlivé, špatně identifikovatelné. V dospělém věku se dá očekávat snaha o kompenzaci pocitů méněcennosti nějakým profesním úspěchem, vysokým sociálním nebo kulturním statusem, který by zároveň „vyřešil“ i potřebu někam zapadnout. Což je samo o sobě v pořádku, pokud se to nevymkne kontrole.

Ve vztahu člověk takto uvízlý potřebuje oceňování až obdiv, uznání a respekt. Zase – samo o sobě to není na závadu, škodlivé je, když vývojově hladový člověk „nemá záklopku“ a jedná na úkor druhých, blízkých lidí.

Uvíznutí ve stylizaci a střídání rolí

Dovršením předchozích vývojových dluhů je dluh z dospívání, kdy si dospívající nedokáže dotvořit svoji nezávislou a autentickou identitu, ale stylizuje se do různých rolí podle toho, v jakém se zrovna ocitá prostředí. Jeho „vypůjčená“ identita může vyvrcholit až dotvořením se ve falešné self. S takovým člověkem se dá jen těžko vycházet bez konfliktů, protože je vysoce citlivý na jakoukoliv skutečnou i domnělou konfrontaci, kritiku.

To nejenže přetrvává do dospělosti, ale ještě se falešné self dále prohlubuje – člověk se vidí zkresleně a nemá na své zkreslení náhled. Buď se vidí o mnoho hůře, nežli jaký je, a tím se často propadne do zcela závislých vztahů, nebo se vidí o mnoho lépe (narcistní sebeobraz) a v rámci obran dokáže být pro své nejbližší doma i v práci velmi toxický.

Práce na sobě

Jak poznat, které vývojové dluhy se vás týkají a co s nimi dělat? Půjdu na to přes tři hlavní otázky, na které si odpovězte. Důležité je zmínit, že vývojové dluhy vznikaly ve vztahu s významnými blízkými, a tak se také v blízkých vztazích nejvíce projevují.

1. Jaká reakce vašeho partnera či partnerky se vás nejvíce a opakovaně emočně dotýká?

V terapii ji označujeme jako Achillovu patu. Dám vám příklad ze svého života. Pokaždé, když se mi manžel snaží můj pohled na věc argumentačně vyvrátit (někdy opodstatněně, někdy ne), ozve se ve mně vývojový hlad po potvrzení svébytnosti a pocitu kompetence. Automaticky se silným emočním nábojem zareaguju buď podřízením se (cítím se zpochybněná), nebo jdu do boje (potřebuju mít navrch nad „autoritou“, kterou si do něj promítám).

Ani jedno neudělá dobře ničemu a nikomu. Když jsem si tohohle svého procesu vědoma a automatickou reakci přibrzdím, vznikne prostor pro racionální odpověď: „Tvoje přesvědčování se mě dotýká, protože mám pocit, že nebereš můj pohled na věc stejně vážně jako ten svůj. Cítím se pak méněcenně.“

2. Je něco, v čem se opakovaně cyklíte?

To znamená, že se vám opakuje totéž navzdory věku, situacím, lidem. Jestliže ano, pak máte téměř jistotu, že jste u jádra vývojového dluhu. Pokud máte někoho, komu důvěřujete a kdo vás dobře zná, zeptejte se ho, co vidí. Nesnažte se hned jakkoliv reagovat – automatická reakce je reakce obranná. Jen naslouchejte a pohledem na sebe ve 3. osobě o zpětné vazbě přemýšlejte.

3. Děláte něco navzdory rizikům, ale „nemůžete si pomoci“?

Pak se jistojistě snažíte dosytit si vývojové dluhy. Klasickým příkladem jsou paralelní vztahy, nevěry. Je to podobné, jako když dítě žijící v nedostatku dostane na návštěvě dort a zažije překvapivě uspokojivé nasycení. Chce tam pak znovu a znovu, i když na zahradě hlídá obrovský a strašidelný pes, který kouše.

V případě vývojových dluhů je obecně nejhorší, když má člověk omezené zdroje sycení a vše vsadí na jednu kartu, například na partnera. Zdrojů, kde se můžete sytit, je potřeba mít více.

Máte dluh v uznání a ocenění a byly vám dány do vínku třeba výtvarné vlohy? Fajn, využijte je a najděte si způsob, jak si ocenění dopřát. Můžete kupříkladu vkládat svoje díla na internet a těšit se z pozitivních reakcí. I když od partnera by ocenění mělo vyšší váhu sycení, v tomhle platí, že lepší je více vrabců v hrsti než jeden holub na střeše.