Vývojová uvíznutí v obrazech

Ti, kteří jsou v kontaktu se svým částečným, nebo dokonce falešným já, ale mohou životní překážky vnímat jako namáhavé a nesmyslné, protože se cítí méněcenní až bezcenní. Záplatou se obvykle stávají dostupná instantní řešení. Přinášejí chvilkové uspokojení, na kterém ale může vzniknout silná závislost. Lidé tak navazují povrchní vztahy, které jsou pro ně bezpečné. Intimitě se různými způsoby vyhýbají, protože nechtějí být odhaleni.

• Pod čarou je vepsáno: Nevím, kdo jsem. Nevím, jak na to přijít. Cítím se osaměle, prázdně a život je pro mě namáhavý.
• V součtu všech stavebních etap: Svět je velmi nebezpečné místo. Jsem bezcenný a svoji prázdnotu musím něčím zaplňovat. Ve vztazích se nechám ponižovat, protože si nic jiného nezasloužím. Nebo budu ponižovat já druhé, abych nebyl ponížen.

Kde jsem uvízl – a je cesta ven?

Myšlenková schémata, která se vážou k daným vývojovým uvíznutím, jsou šikovná vodítka, když se rozhodneme přijít na to, v které oblasti na sobě potřebujeme zapracovat. Dalším vodítkem jsou automatické reakce se silným emočním nábojem bez ohledu na to, jestli boucháte ven (exploze) nebo dovnitř (imploze).

I vodítka mají ale své limity. Je to problém s uvědoměním, vhledem. Čím ranější fáze stavby přinesla problém a čím výraznější kumulace dluhů, tím hlubší a komplexnější ponor je nutný k odhalení, přijetí a práci na změně v řádu měsíců až roků.

Nechci vás ale odradit, jistý postup i bez terapeutického vedení existuje. Buďte vlídnými pozorovateli sama sebe. Hleďte na svoje automatické reakce tak, jako by se týkaly někoho, koho máte rádi. Kamarád, kamarádka. Partnerský vztah je příliš propletený a zanesený jinými procesy, takže na téhle cestě byste leda zabloudili.

Zapisujte si svoje poznatky z pozorování, jinak máte malou šanci si jednotlivé dílky puzzle pamatovat, natož se je seskládat do obrazce. Jednou za čas, co vám dovolí kapacita, si poznámky čtěte a opět z pozice třetí osoby si je analyzujte, doplňujte, aby se co nejvíce dostaly do vědomí.

Pozdní objevování autonomie

Uveďme si konkrétní příklad z praxe. Ženě okolo pětačtyřiceti let, říkejme jí třeba Klára, se opakuje stejný vztahový vzorec. Seznámí se s mužem, začnou spolu žít, mají dítě a zhruba po dvou, třech letech ji partner opustí. Jde o ženu soběstačnou, nezávislou, která se umí postarat o dítě i o něj, takže proč?

Výklad se nabízí. Muž se vedle ní necítí kompetentní, nemůže být „mužem“, začne se cítit méněcenný, zbytečný, až to zabalí úplně. To je jistě dobrý základ porozumění, ale dokáže ona změnit svoji osobnost? Má cenu se prát sama se sebou, aniž by znala „nepřítele“?

Může, ale efekt bude umenšený a krátkodobý. Pravděpodobnost, že spadne do podobného modelu, je veliká. Způsob, jakým funguje v blízkém vztahu, je položen mnohem hlouběji. Postupně jsme se v terapii dostaly dál a na povrch vyplynula její zvnitřněná přesvědčení:

• Lásku si musím zasloužit.
• Musím plnit očekávání okolí.
• Sebepotvrzení potřebuji od druhých lidí.
• Nevím, kým jsem.

Klára měla hlavní dluh v autonomii. Její rodiče jí nedovolovali dělat cokoliv, co bylo v rozporu s jejich vůlí. Její strategie byla plnit očekávání, aby jejich obrazu vyhověla. Pubertu „neměla žádnou“. V průběhu terapie si postupně dovolila rodičům oponovat, odmítnout jejich požadavky, sdělit svoje pocity, dělat si věci podle sebe. Například si dovolila nějaký čas nepracovat, i když to je v její rodině naprosto nepřijatelné.

Časem přestala mít nutkání se obhajovat a zdravě se vymezovala i proti citovému tlaku. Proces separace a individuace, vývojově spadající do období dospívání, u ní byl v současnosti čím dál tím zřetelnější, čitelnější a pochopitelnější. Všechna tato schémata si přenesla do partnerství a nakonec to vedlo k jeho zániku. Jaké vývojové dluhy si nesl do vztahu partner, si můžeme jenom domýšlet.

Nebývá to vždycky takhle jednoduché. Pomohlo nám období, ve kterém Klára přišla, protože měla kapacitu řešit sama sebe. Velkou pomocí byla také její silná motivace, vůle, důvěra v terapeutický vztah (vycházející ze základní důvěry) a mnoho dalších faktorů. Nicméně každé dílčí odhalení myšlenkových schémat zobrazující vývojové uvíznutí má smysl. Navodí správný směr, dá naději, dodá odvahu, přidá na síle a přinese radost.