Vytlouct si úzkost z hlavy

Úzkost umí být ničivý společník. Komplikuje člověku vztahy, schopnost studia i práce. Pokud se nechá zdivočet, podle výzkumů až třikrát zvyšuje pravděpodobnost sebevražedných úvah, protože taková zdivočelá úzkost prostě objektivně není moc k žití.

U mladých lidí jsou úzkostné poruchy vůbec nejčastější formou duševních obtíží. Nedozvíte se to o nich, protože se to většinou snaží utajit. A taky proto, že mladí lidé se obvykle vyhýbají jakékoliv odborné pomoci – nejdou za psychologem ani za psychiatrem, dokud ještě zbývá jakákoliv jiná varianta. Ze všech, kteří trpí úzkostnými nebo depresivními příznaky, jich odborníka vyhledá jen asi jedna čtvrtina až jedna třetina.

Do nějaké míry tohle odsouvání a potlačování funguje. Na nějakou dobu. Do nějaké intenzity.

Jednoho jarního dne jsem se při shrabování dědečkovy zahrady rozhodla, že úzkosti zasvětím další rok svého života a že o ní napíšu diplomovou práci. Konkrétně právě o mladých lidech, kteří válčí s úzkostí, ale nechtějí za psychologem ani za psychiatrem. Chtěla jsem zjistit, jak s ní zacházejí sami, jak se k ní staví a jak se z ní snaží vymanit.

Už samotné rozhovory s respondenty byly zajímavé. To, co jsem zjistila, nejde považovat za nějakou obecnou pravdu o lidstvu – ale víte co, možná se v něčem přeci jen najdete. A ani nemusí jít o úzkosti.

Nemůžu mít přece žádný problém

Čím déle jsem dělala rozhovory, tím víc začínalo být jasné, že jeden ze základních způsobů zacházení s nepříjemnými pocity a problémy spočívá ve snaze se jakýmkoliv možným způsobem vyhnout konfrontaci s nimi. Nějak je ignorovat, vymazat, zakázat, zatajit. Prostě jakýmkoliv možným způsobem zařídit, aby nebyly, nebo se k nim jako k neexistujícím aspoň chovat. Tento postoj se pak objevuje v jakýchsi třech modalitách, které se vzájemně prostupují a ovlivňují.

První barikádou, kterou se snažíme postavit úzkosti, strachu, depresi, starostem, pocitům bezmoci a vůbec všemu nepříjemnému, je barikáda vlastního popírání. Snaha celou záležitost ignorovat, problémy si nepřipouštět, nebo je aspoň bagatelizovat. Přesvědčení, že přece nemám problém. Tohle jsem se dozvěděla, když jsem se ptala lidí na jejich zkušenosti:

• „Měla jsem ten rok asi šestnáct zkoušek, a všichni mi říkali páni, to musíš být strašně ve stresu. A já že ne, cítila jsem se v pohodě, říkala jsem si, že mám nejlepší období v životě… Jen mi spolubydlící každé ráno hlásila, že jsem na ni zase křičela ze spaní.“
• „Zkoušela jsem to teď v zimě prostě odsouvat – říkala jsem si, ale ne, to bude dobrý, však přijde jaro, začne svítit slunko, budeš chodit do práce a budeš pořád mezi lidmi. Ale nakonec to bylo mnohem horší, než kdybych to od začátku řešila.“

Důležité je, že do nějaké míry tohle odsouvání a potlačování funguje. Na nějakou dobu. Do nějaké intenzity. Když člověk ví, že ho čekají státnice, je možné na chvíli přestat myslet na problémy doma nebo kdekoliv jinde. Někdy je to to jediné, co se v danou chvíli dá udělat.

Jediné, k čemu tenhle zuřivý souboj rozumu s emocemi vede, je to, že se člověk stydí sám před sebou za své prožívání a za svou slabost.

Ale nejde to tak dělat věčně – a stejně jako po zkouškovém období nebo po uzávěrkách v práci si tělo často vzpomene, že teď už může konečně dostat tu chřipku, také nepříjemné pocity, problémy a starosti si najdou způsob, jak se připomenout, jakmile najdou nějakou skulinu v barikádě.

Nesmím to dělat. Zakážu si to!

Tak. Emoce tu skulinu v hradbě našly a teď splašeně běhají po těle a po mozku a křičí tak nahlas, že je nejde neslyšet. Co s nimi? Vždycky je možné vyhlásit na celou záležitost embargo. Nikdo nechce být sevřený úzkostí, nikdo nechce prožívat nepříjemné pocity, a tak nastupuje tvrdý zápas rozumu s emocemi, racionalizování, potlačování, urputná snaha o kategorický zákaz šílení.

Člověk sám třeba rozumem moc dobře ví, že plaší z maličkosti, že dělá z komára velblouda. I když přes filtr úzkosti se i jinak pragmatickému rozumu všechno jeví černěji. A co je na tom nejhorší?

• „Já si to racionálně umím říct, že je to blbost, ale emocionálně to se mnou nic nedělá,“

opakují respondenti v různých variacích. Tisíckrát je možné si říct, že přece o nic nejde, že mé prožívání je neadekvátní situaci, že se chovám iracionálně. A jediné, k čemu tenhle zuřivý souboj rozumu s emocemi vede, je to, že se člověk stydí sám před sebou za své prožívání a za svou slabost. Je docela jasné, že to tomu všemu rozhodně nepřidá.

Úzkost je jako horečka. Mít ji není špatné. Špatné je to až tehdy, když se tělo vyčerpá, když vzdá boj a upadne do apatie.

Když selže rozumná argumentace, naštěstí máme ještě další způsoby, jak zrušit zahájenou paniku. Zaprvé od ní můžeme aktivně odvádět pozornost. Vyhledat společnost, začít hrát nějakou hru, pustit si film.

• „Když to na mě jde, začnu si číst.“
• „Pomůže nějak se rozptýlit, třeba jít mezi lidi.“
• „Snažím se nahradit si to v hlavě něčím jiným,“

říkají respondenti. Jde to dělat i dlouhodobě – když budu pracovat každý den čtrnáct hodin, zbyde hned méně času na přemýšlení nad zborcenými vztahy. Ale to už se pomalu dostáváme k těm brutálnějším způsobům zacházení s nepříjemnostmi. Funguje na principu vyrážení klínu klínem.

Sem spadá sebepoškozování, snaha si způsobit fyzickou bolest, ať vytlačí tu psychickou, ale taky jakkoliv destruktivní životní styl, který umožní zapomenout. Aspoň na chvíli. Příklady?

• „Pomůže třeba dát si facku. To tě probere aspoň na chvíli.“
• „Bylo mi hrozně, a tak jsem si to kompenzovala tím strašným životem, jaký jsem vedla.“

Hlavně ať to není poznat

Ať už se embarga a zákazy daří nebo ne, ať už je nebo možné krotit bezmoc a šílenství, nejhorší je, že člověk zmítaný úzkostí či jinými problémy často mívá ke všemu jinému ještě jeden velký strach – strach, že to na něm půjde poznat. Že si toho všimnou rodiče a budou zklamaní, že si toho všimne partner, neustojí to a najde si radši někoho normálního, že si toho všimnou kamarádi a nepochopí to, že postiženého budou mít ostatní za blázna.

• „Snažím se to maskovat. Když mi není dobře, ani třeba nejdu ven, aby to na mně nikdo nepoznal. Bojím se, že by se pak kamarádi třeba nechtěli se mnou bavit, nebo že bych tím strašně zklamala naše.“

Když už je jasné, že problém je, že není možné si zakázat nepříjemné pocity, vždycky ještě je možné se snažit o to, ať to není vidět navenek.

Někdy jsou i tohle všechno důvody, proč se vyhnout pomoci odborníka. Znamená to totiž aspoň někomu o tom všem říct a vystavit se strachu z nepochopení nebo odmítnutí. Znamená to se s tím vším konfrontovat, přestat uhýbat, začít si problémy připouštět a zabývat se jimi.

Úzkost jako horečka

Americký existenciální psychoterapeut Rollo May přirovnával úzkost k horečce. Obě dvě jsou podle něj signálem, že uvnitř v člověku probíhá boj. Současně, dokud má třeba pacient s tuberkulózou horečku, má naději na uzdravení. Mít ji není špatné. Špatné je to až tehdy, když se tělo vyčerpá, když vzdá boj a upadne do apatie.

Snaha ignorovat úzkost nebo si ji zakázat a vytlačit ji nějak ze své mysli není nepodobná tomu, když člověk přechází a ignoruje horečku, nebo když ji sráží Paralenem. Je to možné a někdy snad i nutné. Dá se to tak dělat na nějaký čas, a někdy se tělo skutečně samo nějak sebere a porazí nemoc, i když mu s tím jeho majitel moc nepomáhá. A někdy to celou nemoc zhorší a prodlouží.

Za každých okolností je ale dobré vědět, že úzkost může znamenat i zprávu o něčem v nás, co si zasluhuje pozornost a k čemu můžeme být laskaví. Že kolem nás je spousta lidí s horečkami a tají je před námi, tak jako my před nimi tajíme ty naše.

Využívejte celý web.

Předplatné