Výtah do hlubin

Důvodů pro nesnadné napojení na tuto tichou polohu je asi více. Naše intenzivní spojení s vnějším světem znesnadňuje spojení s tím vnitřním. Pro ego je ticho málo lákavé, málo se vnucující, na první pohled netřpytivé. V tichu nezní úspěchy, ambice a výkony, nepokouší se nás (s)vést jako jiné hlasité reklamy duševního trhu. Ticho nevede ani tak k výšinám jako k hlubinám. Díky němu máme na první pohled méně a spíš se obnažujeme, než bychom něco „získávali“ či „využívali“. (Ekonomický jazyk už bohužel zakořenil i v duševní sféře.)

Dalším důvodem mohou být obsahy zanesené zkušenostmi a vzpomínkami na ticho. Ticho má v interpersonální komunikaci mnoho podob a významů a řada lidí byla tichem někdy zraněna podobně jako slovy. Ticho člověka může být chladné, odtažité, agresivní, manipulativní, bázlivé, lhostejné, neangažované či zoufalé.

Jako každá z důležitých cest či sil má i ticho svou stinnou stránku. Někdo zažil topení se v tichu, které znamenalo absenci lásky a pochopení, jiní zas ochutnali ticho jako nesrozumitelný způsob komunikace mezi lidmi či jako projev slabosti nebo vypočítavosti. Pokud si nejsme vědomi, čím jsou naše pojmy obsazeny ve vzpomínkách a fantaziích, hůře se nám pracuje s jejich „očišťováním“ a novým využitím.

Ticho ale může být i v kontaktu s dalším člověkem naplňující a může nám dát pocit, že nám někdo rozumí (i beze slov), že někam patřím, že jsem přijímaný, milovaný, že mám v srdci druhého svoje místo.

Hlavní léčivá síla ticha ovšem patří podle mě do vnitřního, intrapsychického světa. Zde může být určitou překážkou obava z prázdna, které v sobě v tichu naleznu. Prázdno je tím silnější, čím hůře lze navázat kontakt se sebou – silné prožívání prázdna je téměř diagnostický znak toho, že vztah k sobě je zraněný. Často je ale vstup do ticha vstupem do přeplněné mysli, ve které to bzučí jak v úlu. Zklidnit mysl nemusí být na začátku ztišování ani snadné, ani příjemné. Začneme‑li se vystavovat tichu, budou se nám hodit vytrvalost a případně různé osvědčené meditační metody.

Navázat spojení

Ticho je určitým zrcadlem pro zahlédnutí duše, svého bytostného já či svého „středu“. Podle mnohých myslitelů je ticho pro duši tím, čím je vzduch pro tělo. Filozof Eckhart Tolle říká: „Když ztratíte spojení s vnitřním tichem, ztratíte spojení se svým já. Pokud ztratíte spojení se svým já, ztratíte se ve světě.“

Bez ticha je těžší rozlišovat, co je skutečně mé a co ve mně koluje jen jako převzaté myšlenky, introjikované emoční reakce či povrchní představy nasáklé z vnějšího světa. Bez ticha se hůře hledá odstup, nadhled i náhled na vlastní život, na životní filozofii vůbec. Ticho nabízí prostor, ve kterém se může duše najít, očistit, posílit, zbavit různých nutkání oslabujících plné zažívání existence. Díky tichu můžu vědět, kdo jsem a kdo nejsem, můžu být ukotven a mít tím určitou duševně‑duchovní imunitu před emočními a spirituálními viry.

Ticho je výtahem do hlubin, jakoby i pod naše emoce. Často je útěšné zjistit, že lze jít někam „pod“ emoce a nebýt jejich otrokem – lze si je uvědomit, prožít a pustit je. Bez přebývání v tichu je tento proces obvykle těžší. Díky tichu si lze užít „radost nepotřebnosti“ – stav, kdy nemusím ve všem hledat smysl, cokoli zatížit cílem, aby to bylo hodno existence. Německý mystik Angelos Silesius to vyjadřuje takto: „Růže existuje bez příčiny. Kvete, protože kvete.“ S takovým pohledem si můžeme dopřát procházku, protože je příjemná, nejen kvůli všem možným „přínosům“ typu zlepšování kondice, utužování zdraví, naplňování rozhodnutí relaxovat apod. Netroufl bych si říkat cokoli proti dávání smyslu věcem, ale i zde lze dojít do určitého vnitřního otroctví v plnění takového úkolu. Kdyby nám to hrozilo, ticho nás může vrátit zpět na klidnou cestu a uzdravit naši motivaci.

Ticho je základem pro to, aby naše slova měla krásu, váhu i lehkost a přesnost. Buddhovi se přisuzuje výzva, aby člověk nemluvil, pokud slova nebudou lepší než ticho. Jezuita a psychoterapeut Anthony de Mello říká, že tichem lze léčit smog hluku – ticho je nepřítomností ega a šancí pro dosažení celistvosti.

Co najdeme v tichu

Mluvíme‑li o tichu, neznamená to jen zavřená ústa či nepřítomnost slov. Jde spíše o vnitřní ticho, klidnou hladinu mysli. Kdybych chtěl udělat tichu PR, řekl bych, že ticho zvyšuje naši bdělost, posiluje vnitřní rovnováhu a vyrovnanost, rozšiřuje naše vědomí, připomíná nám, že důležité věci jsou neviditelné (nebo neslyšitelné), odhaluje naše nahé já, pravou podstatu, otevírá naše rány, aby mohly být uzdraveny a staly se zdrojem laskavosti. Z ticha čerpá láska, která se spojuje s hlubším zdrojem, než je vůle či rozum. Ticho nás vyprazdňuje a dává šanci pro nové naplnění, nový začátek. Prostor ticha poskytuje možnost pro zpracování věcí a emocí, může napomoci následné verbalizaci našich zkušeností.

V tichu můžeme zaslechnout i něco jiného než sami sebe, může na nás promlouvat inspirace. Mystikové říkají, že v tichu se v nás může zrodit Bůh – Slovo se stane Tichem. Spirituální učitel Thomas Keaton vidí ticho jako „první řeč Boha – vše ostatní je pouze překlad“. Asi ne náhodou se jedna z hlavních židovských modliteb týká naslouchání – Šema Izrael neboli Slyš, Izraeli – je vlastně přikázáním směrujícím k tomu, aby člověk byl přijímající, vnímavý, otevřený vůči tomu, co přijde, a neulpíval na věcech a představách. Ticho nás může konejšit, uklidňovat – němčina tuto souvislost naznačuje i jazykově – ticho (Stille) má stejný jazykový základ jako kojení (stillen) – ticho má moc nás sytit. Ticho také mění prožívání času, svým způsobem ho zastavuje a činí ho posvátným.

Mlčení v terapii

S tichem se setkáváme i v terapii. Ticho se může objevit na konci sezení jako způsob spočinutí a dokončení verbalizovaných prožitků. Někteří klienti tichem sezení začínají a pokoušejí se naladit na sebe tímto způsobem. Psychoanalytici někdy vnímají ticho jako způsob navození původní jednoty dítěte a matky, která probíhala beze slov.

Fenomén ticha v terapii byl podrobně zkoumán a objevila se řada interpretací. Terapeut může reagovat empatickým tichem, respektem, může ticho interpretovat, sytit ticho klienta vhodnými slovy, je‑li vnímáno jako emocionální prázdno. Tichem může klient projevit odpor, obranu před interpretací, agresi, také může chránit terapeuta jako kdysi rodiče nebo neutralizovat konflikt. Ticho někdy poskytuje klientovi úkryt před emočním obnažením. Terapeut tedy musí být vnímavý a nemít jeden koncept o tom, co ticho představuje.

Někdy lze v tichu „číst významy“ a přemýšlet, o čem klient mlčí, o čem nemluví. V něčem to připomíná Mozartův výrok, že hudba není v tónech, ale v tichu mezi nimi. Zkušenost s tichem pomáhá terapeutovi, aby byl pomyslně jednou nohou v kontaktu s klientem a druhou v tichém prostoru v sobě a mohl tak registrovat i své vjemy a emoce. Prostor vnitřního ticha tedy nemusí být opakem živého intenzivního kontaktu, ale jeho potřebným doplněním.

Nakonec nemusí být ticho cílem a poslední fází. Je spíš základem pro to, abychom mohli vyjít do světa se správnými slovy, klidnou myslí odolnou vůči vymývání a ideologiím a abychom mohli zaujmout zodpovědné postoje, které přispějí k uzdravování světa.

Zaslechneme v sobě ticho a necháme se jím ovlivnit? Je to jemná tichá nabídka, která se nevlamuje do naší svobody…