Vystup z obrazu

Utíkáme do bezpečí. Do malého políčka na plátně, na svou značku, kterou pro nás namaloval štětec takzvaného normálního života. A nikdo přitom neví, co přesně znamená být normální, ale všichni přesně víme, co normální už není. To když si prstem zaťukáme na čelo.

Je paradoxní, jak moc si vážíme originálních děl, s jakou úctou se na ně díváme, a sami sebe prodáváme jako pouhé kopie. Nebo hůř. Kopie kopie.

Jen člověk může být směšný. Taky já jsem. Je mi třicet a obecná představa o tom, jak by žena v mém věku asi měla žít, mě děsí. Zároveň mám ale někde vzadu v hlavě zakódováno, že vdát se a mít rodinu je prostě normální. Kdykoliv některá kamarádka otěhotní, okamžitě mě to znervózní. Slovo muž má pro mě najednou nový rozměr. Rozšiřuje se na dárce spermatu. Nebo lépe řečeno omezuje.

Dívám se na něj a myslím na to, jestli jsou jeho geny vhodné k přenosu. Jestli to dítě bude taky nosit barevný tenisky, dlužit VZP a když se nebudu dívat, tak se vyčurá do umyvadla. Je tenhle chlap vůbec schopný přijmout roli otce? Napadne mě, že to nejdřív zkusíme se psem.

Je fajn vzdorovat aspoň občas. Vyhýbat se tomu, co se podobá hromadné duševní sebevraždě. Psát si svůj vlastní životní příběh a neopisovat.

Taky mě napadne, že si pořídím vlastní byt. Malý, bez balkónu, ale zato s hezkou vyhlídkou na pravidelné měsíční splátky až do důchodu. Protože všichni kolem už ho mají. Protože všichni kolem už taky vesele dluží.

A pak se strašně nezávisle rozhodnu, že do něj nekoupím nic z IKEA. Že budu jiná. Že jako nebudu trapná. Skončí to tak, že tam koupím postel i skříň a pohovku koupím v XXXLutz, a to je vlastně IKEA se sídlem na rakouské adrese, tak o co tady sakra jde?

Je snad ve vzduchu něco, co nás nutí chovat se stádně? Nevím. Ale to štěně je fajn.

Přednáška 24. října 2024