Vysoce citlivé dítě

Vysoká citlivost je definovaná jako větší vnímavost nervové soustavy, která hlouběji zpracovává vnější i vnitřní podněty. U dětí si tak můžeme všimnout veliké vnímavosti a silnějších emocionálních reakcí. Projeví se to například tak, že zaznamenají drobný rozdíl ve vzhledu druhého nebo v uspořádání místnosti. Stejně tak zachytí změnu tónu hlasu, jeho zabarvení a případný zájem nebo známky opovržení.

Tím, že si všeho tolik všímají, se daleko rychleji unaví neboli přestimulují. U menších dětí to může vést k různým (zdánlivě) neobvyklým a silným emočním reakcím nebo stížnostem, potížím s usínáním nebo buzením se v noci, nočním můrám. Mohou se kvůli tomu vyhýbat novým a neznámým situacím a lidem, ale i zcela obyčejným věcem a preferovat například známá jídla.

Psycholožka a výzkumnice Elain Aron, jež tento fenomén zkoumá, uvádí, že vysoce citlivé děti mají výraznější reakce než děti, které vysoce citlivé nejsou, ale spadají v tomto ohledu do normy, stejně tak jako většina jejich dalších projevů a reakcí. Jsou po většinu času uvolněné a přátelské ve vztahu k druhým, které dobře znají.

Zvláštnosti a potřeby

Vědomí o tomto rysu má vést hlavně k tomu, abychom vysoce citlivému dítěti pomohli ukázat, jak se svojí vnímavou nervovou soustavou pracovat. Smyslem je, aby mohlo naplňovat všechny svoje potřeby, které jsou pro ně vzhledem k jeho osobnosti i vývojovým úkolům důležité. Vysoce citlivé dítě je normální dítě, které jen více vnímá a prožívá.

Vysoká citlivost se u člověka obvykle nevyskytuje sama o sobě, bývá spojena s řadou dalších vrozených či získaných rysů. Výzkumy například ukazují provázanost s neuroticismem, což není diagnóza, ale rys osobnosti. Takový člověk si dělá více starostí a má více obav, vnímá se jako psychicky nestabilní a snadno rozrušitelný. Neznamená to, že je potřeba ho měnit, ale on se s tímto potřebuje naučit pracovat, aby mohl realizovat a naplňovat svoje talenty a plány.

Zároveň je každá osobnost výrazně formovaná prostředím, ve kterém vyrůstá, a ukazuje se, že u vysoce citlivých dětí je toto ovlivnění daleko silnější. Pokud vysoce citlivé dítě vyrůstá v podpůrném prostředí, dokáže z něj velmi těžit, v opačném případě je tím poznamenáno daleko více než dítě, které vysoce citlivé není. Podpora ale neznamená přehnanou starost a vyhýbání se situacím, které s citlivým vedením dokáže postupně zvládat – vyhýbání se není dobrou dlouhodobou strategií pro nikoho.

Elain Aron uvádí, že vysoce citlivé děti budou zažívat emoce, jako je strach, vztek a smutek, výrazněji než ostatní. Také podle dalších výzkumníků (například Jerome Kagana) je strach z nové situace poznávacím znamením vysoce citlivých dětí – dítě se nejprve zastaví, než reaguje. Tento strach je spojen s přehlcením a potřebou podněty zpracovat, než se dítě projeví.

Zároveň se může stát, že vysoce citlivé dítě zažilo situaci, kdy bylo přetížené a kterou nezvládlo (nebo nemělo dostatek podpory a pochopení zvenku), a kvůli tomu se zafixuje vzorec strachu, který si nese do dalších podobných situací. Z toho potom může vzniknout úzkost, která se začne stávat více nekonkrétní a trvalejší.

To se může stát každému dítěti, u vysoce citlivých je takový scénář vzhledem k vyšší citlivosti nervové soustavy pravděpodobnější. Zřejmě se stalo něco, co vaši dceru uvedlo do stavu takzvané anticipační úzkosti, kdy se zafixoval vzorec strachu. Stálo by za to se zamyslet, zda se v jejím životě nestalo něco významného, co ji mohlo zablokovat a způsobit její intenzivní reakci.

V každém případě je důležité učit dítě se strachem nakládat. Lze k tomu používat různé dechové a relaxační techniky a především podporovat u dítěte důvěru, že to všechno zvládne. Vrací se mu tak vědomí, že má svoje prožívání pod kontrolou v tom nejpozitivnějším slova smyslu.

Znovu chci zdůraznit, že vysoce citlivé dítě je normální dítě, které více vnímá a prožívá. Pokud se u něj objevuje strategie dlouhodobého vyhýbání se, souvisí v principu s něčím jiným než s vyšší citlivostí nervového systému a stojí za to snažit se o nápravu – vysoce citlivé dítě není potřeba někde izolovat.

Umím, můžu, dokážu

Vysoce citlivým dětem pomůže k lepšímu sebevědomí, když pochopí sebe sama ve vztahu k ostatním dětem. Vysoce citlivé děti si obvykle všimnou, že v řadě situací reagují trochu jinak, a mohou se někdy cítit zaskočené až zahanbené. Kromě uvědomění, že to souvisí s jejich citlivějším vnímáním a prožíváním, je dobré učit je, aby si vše tolik nebraly k srdci a rozvíjely svou emoční odolnost.

• V praxi to znamená naučit je říkat věci jako chci to, teď je řada na mně, udělejme to po mém, přestaň s tím, já to nemám rád/a.
• Pokud si připadají přehlížené, pomoci jim, aby se necítily jako oběť.
• Posilovat schopnost dítěte vnímat své vlastní potřeby a přání.
• Trvat na tom, aby (kdykoliv to bude možné) samo činilo rozhodnutí.
• Pro vylaďování mozku vysoce citlivého dítěte na zdravé sebevědomí je také dobré připomínat mu i jeho úspěchy, když se cítí neúspěšné.

Citlivost byla dlouho vnímaná jako negativní stránka osobnosti. Přínosem výzkumů posledních let je větší vyváženost. Citlivost vašeho dítěte má mnoho pozitiv, na které je potřeba ho jemně upozorňovat. Důležitá je také podpora v každé činnosti, která je jeho silnou stránkou. Každé vysoce citlivé dítě je jedinečné, jeho kladem tedy může být například empatie a zájem o druhé, hluboké a originální myšlenky, kreativní nápady, umělecké nadání, smysl pro týmovou práci…

Všechny vysoce citlivé děti chtějí prozkoumávat a poznávat svět kolem sebe. Jejich strachy a opatrnost je mohou brzdit, protože častěji než ostatní děti zažívají situaci, kdy něco z důvodu přehlcení nezvládnou, najednou nevědí, co mají říci či udělat, anebo naopak jsou pod vlivem silných emocí.

Potřebují proto hodně podpory a také potřebují vědět, co získají, když se vydají do nových situací – že to nakonec může být fajn. Dospělí jim mohou pomáhat připravit se na situace, které je stresují, například tím, že jim vysvětlí, že se nemusí účastnit celé akce, nemusí mluvit se všemi, mohou si odpočinout, pokud budou chtít, a podobně.

Ve dvanácti letech si každé (i vysoce citlivé) dítě potřebuje uspokojovat svoji potřebu vědomí vlastních schopností, náležení do společenství, sdílení a zvládání rolí a činností, které se naučilo v minulých letech a které se učí v současnosti. Toto období dle Erika Eriksona připravuje na další období ustavování a formování identity. Nemůžeme tedy srovnávat vysoce citlivého dospělého a jeho potřeby s potřebami vysoce citlivého dítěte nebo dospívajícího.

Z výše uvedeného je zřejmé, že výchova vysoce citlivého dítěte může být pro rodiče velkou výzvou s řadou pozitiv i temnějších zákoutí. Vzhledem k tomu, že tento osobnostní rys je do velké míry dědičný, je pravděpodobné, že i rodič sám je vysoce citlivý.

Takový rodič bude také vše více vnímat a prožívat, a může proto někdy přenášet na dítě svoje obavy a strachy. Doporučuje se tedy především, aby rodič odlišoval svoje prožívání a svoje vnímání od prožívání a chování svého dítěte. Zároveň je to často rodič, který potřebuje sám pracovat se sebou, se svými strachy a úzkostmi, čímž velmi pomáhá svému dítěti a pozitivně na ně působí.

Více k tématu:Elaine N. Aron: Vysoce citlivé dětiErik Erikson: Životní cyklus rozšířený a dokončenýMagdaléna Slováčková: Vysoká citlivost jako osobnostní rys (magisterská práce)